FOTOREPORTÁŽE

"Studium a obecně snaha o pravdu a krásu je sférou činnosti, ve které máme dovoleno zůstat dětmi po celý život."

Albert Einstein (1879 - 1955)

Spoušť fotoaparátu jsem poprvé stisknul jako dvanáctiletý, tehdy na bakelitové Corině, do které jsem neobratně navinul černobílý celuloidový kinofilm.

Objektiv té Coriny a všech mých pozdějších fotoaparátů je úzkým průzorem, který mně umožňuje dívat se na svět jinak. Vidět jej pod jiným úhlem pohledu, zachytávat poezii dne a hodnoty, které míjíme a nevnímáme. Snažím se zachytávat otevřenou náruč a natažené dlaně, kterými nám život nabízí svůj půvab, radost i zamyšlení, pravdu a krásu, v nichž máme dovoleno zůstat dětmi po celý život.


Fotoreportáž: Člověk


Je tomu už skoro 50 tisíc let, co si neseme hrdé označení Homo sapiens neboli člověk moudrý. Jako jediní z miliónů živočichů na planetě Zemi jsme byli obdařeni schopností myslet. Šedá kúra našeho mozku, zanedbatelně tenká vrstvička, představuje opravdové řídící centrum našeho myšlení a celistvého vnímání světa. Ta je stará přibližně 10 miliónů let. Díky ní jsme si svého života a své existence skutečně vědomi. Jako jediní. Každý z nás tak má svůj život k dispozici, aby jej dle svého rozhodnutí a odpovědnosti dobře naplnil, uskutečnil a prožil. A abychom se jako Homo sapiens po dobu, která je nám pro naše bytí na Zemi dána, projevili. Tak tedy hodně štěstí!

Fotoreportáž: Domy


Budování pečlivě ohraničených prostor, v nichž jsou všichni sami sebou, silní a spokojení. Vlastních domů a domovů. Pospolité rodiny či semknutá příbuzenská společenství v nich navozují pocit bezpečí a klidu. Doma mezi svými, chráněni před světem „tam venku“. Rodinná či rodová obydlí si lidé budují odpradávna - zatím první známá, jednoduchá byla odhalena v Olduvaiské rokli v Tanzanii a jejich stáří se odhaduje na 1.900  000 let, tedy dávno předtím, než se nám začalo říkat Homo sapiens neboli člověk moudrý. Ticho a bezpečí domovů nás odpradávna vedlo k přemýšlení, plánování a tvořivosti. Ze svých soukromých hájemství jsme začali utvářet svět.

Fotoreportáž: Okna


„Kdo hledí zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako ten, jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno spatřit ve sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co se děje za skleněnou tabulí. V té černé nebo rozzářené díře žije život, sní život, trpí život.“

Charles Baudelaire, francouzský básník, (1821-1867)

Fotoreportáž: Dveře


Byli to opět staří Egypťané, kteří vymysleli účinnou ochranu před vnějším světem - jakkoli se v jejich pojetí a v případě dveří původně jednalo o „hranici a přechod do nadpozemského světa“. Nezdálo se zprvu, že se jednalo o nějaký převratný vynález. Teprve později začalo lidem docházet, co vše jim „obyčejné dveře“ umožňovaly. Udržovaly teplo nebo chlad v domě, uzavřely za sebou cenný majetek, přinášely pocit klidu a bezpečí, oddělovaly svět venku a uvnitř a poskytovaly tak cenné soukromí. Postupně plnily i estetickou funkci. Staly se inspirací pro mnoho moudrých přísloví, citátů i básní. 

Fotoreportáž: Židle


Sedadlo na čtyřech nohách a opěradlo na záda. Židle. Pro mnohé z nás kus nábytku tak běžný, že si ho sotva jen povšimneme. Přesto bychom si bez ní svůj život nedokázali představit. Sezení na ní se stalo nejen přirozenou součástí každého dne, židle se v našich dějinách stala doslova kulturním a historickým fenoménem. Je až neuvěřitelné, kolik jejích druhů bylo vymyšleno, kolika historickým či architektonickým slohům či designérským trendům během staletí podléhala, na co na všechno se použila, čeho všeho byla atributem a kolika pověrám, příslovím a metaforám dala vzniknout. Sedadlo na čtyřech nohách a opěradlo na záda... 

Fotoreportáž: Zátiší


Zátiší - ať už je lidská ruka vytvořila záměrně či neúmyslně, vypovídají o naší duši. O našem vkusu, náladě, představivosti a kreativitě. Nebo pouhé věcné potřebě. To slovo zátiší vlastně vzniklo složením dvou slov samostatných - neboli „za tichem“. Tedy někde, kde chtěl být člověk v tichu a klidu, sám a sám sebou. Alespoň na chvíli. Přemýšlet, odpočívat a nabírat síly. Pojďme se tedy podívat na to, jaká místa jsou nám příjemná, vlastní a proč.

Fotoreportáž: Střechy


Mít střechu nad hlavou znamenalo být chráněn před nepříznivým počasím a nebezpečím, ale také mít soukromí a dobrý pocit. Ve starověkém Egyptě využívali střechy už i jako terasy k odpočinku nebo jako okrasné zahrady (chrám královny Hatšepsut či visuté zahrady královny Semiramis). Nejprve byly pokryty rákosem, chvojím, palmovými listy, slámou nebo zvířecími kůžemi či vrstvou jílu s plevami, později vodotěsnou asfaltovou horninou z Mrtvého moře a především - pálenými taškami. 

Fotoreportáž: Zahrady


Ve svém původním významu představovaly „ohrazený prostor“, „malou ohradu“ nebo něco, co je „za ohradou“. Byly zdrojem obživy i oázami klidu, výrazem blahobytu a reprezentace majitele. Měly návštěvníky oslnit, probouzet v nich pocity a vzpomínky, vyvolávat sentiment, radost i sladkobolný smutek či svou dokonalostí a precizností prozrazovat mnohé o povaze majitele. Osazovaly se nepřebernými druhy rostlin a květin, ale i uměleckými díly, sochami či lehkými stavbami, ovlivňovaly literaturu, poezii, malířské umění i architekturu. A dělaly lidi lepšími. 

Fotoreportáž: Ulice a náměstí


Charakter a podoba místa, ve kterém žijeme, citelně působí na projevy našeho chování, zdraví, kvalitu života a radost z něj. Městská i venkovská sídla proto mohou přinést mnoho pozitivního. Osvobozují člověka od řady zatěžkávajících, někdy i neživotných přežitků doby minulé. Tím mu poskytují čas a dodávají energii, aby se soustředil na věci nové a pro jeho přítomnost i budoucnost důležité. Dokážeme-li se tedy ochránit před méně příznivými vlivy života ve městech a naopak využít jejich pozitiv, pak život v nich může být příjemný, tvůrčí a radostný.

Fotoreportáž: Kavárny


Kavárny, oázy klidu, odpočinku a rozjímání u vybrané kávy a dortu, ale i centra kulturního života měst - Paříže, Vídně, Prahy a mnoha dalších. Místa, kde se scházeli intelektuálové, básníci, spisovatelé, bohémové a jiná umělecká elita, a kde se také utvářely politické skupiny a jejich programy. První prastaré kavárny vznikaly v islámském světě a odtud se šířily do Evropy. Do italských Benátek už roku 1629, do rakousko-uherské monarchie přinesla kávu památná bitva s Turky u Vídně roku 1683. Nedlouho na to, roku 1702, se otevřela kavárna v Brně a o dvanáct let později zahajuje provoz první kavárna i v Praze, v domě U zeleného hada. Společenský život v evropských městech dostává novou podobu, z otevřených oken se do ulic line příjemná vůně dotud málo známého exotického nápoje... 

Fotoreportáž: Paláce


Slovo palác pochází z latinského Palatinus, názvu jednoho z pahorků, na němž stál starověký Řím. Sídlili na něm bohatí patriciové a od 1. století př. n. l. i římští císařové. Přes francouzštinu se slovo dostalo do ostatních evropských jazyků a zobecnělo. Označuje velkolepé panovnické sídlo, obytnou část hradu, zámek, reprezentační městské obydlí, ve kterém šlechta trávila zimu, a později i významnou, architektonicky nápadnou budovu ve městě. Vydržování takového paláce a dvora bylo velmi nákladné a vynutilo si zvláštní způsob vybírání, shromažďování a evidence daní. Začalo se mu říkat palácové hospodářství a - s velkou pravděpodobností - položilo základy dnešnímu účetnictví a související administrativě.

Fotoreportáž: Památníky


„Život je jako hra: nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale jak dobře bylo sehráno.“ To pravil římský filosof Seneca již na přelomu našeho letopočtu, před více jak dvěma tisíci lety. Délka představení je tedy jedna věc, druhá pak, zda to představení můžeme hrát ve vlastní režii, podle vlastních představ a dobře. Nebo jestli jej hrajeme z cizího rozhodnutí, nezřídka proti své vůli a jenom proto, že ho tak prostě hrát musíme. Ať tak či onak, jednou to skončí, opona se zatáhne, světla v sále zhasnou a nastane ticho. Co tu po nás zbyde? Možná i pár památníků a stél nad zemí, které budou připomínat, že jsme tu byli a jací jsme byli. O pár z nich bych věděl...

Fotoreportáž: Koně


Jako nikdo jiný kůň pomohl rozvinout lidskou civilizaci, byl nerozlučným spolutvůrcem dějin. Bok po boku prošel s člověkem světadíly a tisíciletími, doprovodil jej jako společník, přítel i jako přelud nebo krásný sen. Pro něj byl člověk schopen se bít a prolévat krev, ale i psát verše. Panovníci za něj nabízeli celá království. Přesto kůň zůstal svobodným a nepokořeným. Je jako tajemství, na které si můžete sáhnout, pohladit jej či dokonce si na něj sednout a štvát jej nekonečným cvalem. To všechno vám dovolí. Do jeho duše však jen tak neproniknete. Je sám sebou, uzavřený a krásný - jako by se v něm sečetla vznešená moudrost bídy a úmorného strádání a přitom ušlechtilosti a věrné oddanosti. Je výsadou, která se nedobývá lehce...

Fotoreportáž: Krávy


Krávy. Opomíjená, někdy zesměšňovaná nebo haněná zvířata. Neprávem. Nejsou až taková, jak si mnozí lidé myslí, navíc nám po více jak devět tisíc let poskytují mnohé, bez čeho bychom se neobešli. Mléko, máslo, sýry a mnoho dalších produktů z něj, maso, kůži, kosti, sílu do tahu, nošení břemen, ale i teplo. A v neposlední řadě lidem poskytovaly společnost, byly a stále jsou naším pojítkem s minulostí, tradicemi a přírodou.

Fotoreportáž: Kočky


Zdomácnělé, sžité s člověkem, avšak přesto nezávislé a svérázné. Málokteré domácí zvíře zůstalo tak své, jako právě ony. V lidských dějinách byly kočky vždy zvířaty uznávanými a respektovanými. Staří Egypťané je uctívali jako božstvo, kočky měly svou vlastní bohyni Bastet, ženu s kočičí hlavou. Byla i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. V Řecku spojovali kočku s bohyní Afroditou a Artemis, v Indii ji uctívali jako bohyni Šasthi, ochránkyni malých dětí. A ve staré Číně byla dokonce pod ochranou buddhismu, měla moc chránit její obyvatele před chudobou. 

Fotoreportáž: Ptáci


Ptáci, lidmi odedávna obdivovaní, nespoutaní „páni modré oblohy“ nad našimi hlavami. Dodnes pořádně nevíme, kolik jich s námi na tomto světě vlastně žije. Možná jedenáct, možná ale až osmnáct tisíc druhů... Někteří z nich se z modré oblohy snesli blíž k nám, zdomácněli a stali se po celá tisíciletí nedílnou součástí našich domovů a životů, jiní v naší blízkosti alespoň žijí. Dělali nám společnost a pomáhali nám přežít. Dávali nám maso, výživná vejce a své lehké peří do měkkých polštářů, na nichž jsme snili své sny. A v neposlední řadě zpěv a krásu, vábili nás i k letu. Jsou pro nás symbolem svobody, touhy a věčnou inspirací.

Fotoreportáž: Hmyz a rostliny


Malí obyvatelé této planety, nenápadní souputníci našich životů tu všude tiše žijí s námi, aniž si jich všímáme, často o nich dokonce ani nevíme. O nich a jejich životech. Hmyz. Představují přitom více než polovinu všech známých organismů, počet jejich druhů se odhaduje na 6 až 10 miliónů. Je dokonce možné, že představují více než 90 % všech živých forem na Zemi. A nejen to. Svými zajímavými životy a vazbami na jiné živočichy a rostliny, s nimiž vytvářejí nepřeberná množství partnerských spojenectví či hotových aliancí, pro nás lidi mohou být inspirací i následováníhodným příkladem. Jsou totiž ukázkou životní harmonie a evoluční úspěšnosti. 

Fotoreportáž: Krajina


Krajiny světa mají mnoho tváří. Dokáží být laskavé a vstřícné - citlivé ruce našich předků je posázely malebnými staveními, kola těžkých vozů v nich vyjela sítě cest, od města k městu, od stavení ke stavení, od dveří ke dveřím. Byly křižovatkami lidských osudů, které po staletích přicházely, zůstávaly nebo se beze stopy vytrácely neznámo kam. Trpělivě snášely ostří pluhů, které vrásnily jejich tvář a rozhozeným zrnem vydávaly chléb, aby všechny nasytily. Mnohde zůstaly svobodné a nepokořené. A líbezné. I když často bývaly kulisou smrti a dějištěm dramat skrápěných krví. Hrávali jsme si v nich jako malé děti, měli v nich své skrýše, o kterých jsme věděli jen my. Dnes jsou za keři šípků a bezu, trsy kopřiv či polštáři mateřídoušky dávno zarostlé. Vzpomínky a dětská tajemství jsou v nich však uloženy stále.