Koně a lidé v První světové válce

První světová válka přinesla všem zastáncům klasického jezdeckého boje krvavé rozčarování. Nastupující brutální vojenská technika koně nejen těžce zraňovala a zabíjela, ale z bojů je začala jasně vytlačovat. V jednom jediném dni, v jedné jediné bitvě u francouzského Verdunu, místa nejkrvavějších bojů této války, zahynulo přes sedm tisíc koní. A to během této války nedošlo na západní frontě k žádné, výhradně jezdecké bitvě. V armádách obou stran ještě sloužilo víc než půl druhého miliónu koní. 

Angličané do vojenských vozů a děl zapřáhli yorkshirské a clevelandské hnědáky, v míru poklidné Anglie známé jako "coach horses" neboli poštovní koně, do postraňků táhnoucích těžká děla se opět zapřeli mohutní ardenští koně, kteří se před sto lety tak osvědčili pod Napoleonovými kyrysníky při mrazivém tažení na Rus. Němci vsadili na své tvrdé hannoverské polokrevníky či spolehlivé dělostřelecké koně z vlhkých přímořských maršů Holštýnska. Útrapami bitevních polí prošli další koně, východopruští. Vzešli z menších koníků, kterým se říkalo "schweiken", "švejkové", což litevsky znamená zdravý, odolný. Do 1. světové války bylo v plemenné knize východopruských koní zapsáno přes 18.000 klisen, jejich potomci, dvouapůlletí hřebci, podstupovali náročný vojenský výcvik. Ve válce jen vzácně onemocněli, dokázala je zdolat jen těžká zranění a smrt. V ruské jízdní armádě se víc jak z poloviny skvěle uplatnili koně donských kozáků. Krutými boji jejich chov značně utrpěl, mnoho koní zahynulo, další byli rozptýleni po celé zemi.

Smrt řádila ve vzduchu, na zemi i pod zemí, v labyrintech rozmáčených zákopů, rejdišti krys, vší a semeništi infekčních nemocí. Zubatá smrt všechno kosila, nedalo jí moc práce vniknout dovnitř, vstup byl volný ze všech stran. Ostří její dobře nabroušené kosy podetínalo vojáky jednoho po druhém v nejlepších letech jako vyzrálé stvoly obilí. Každý ji od sebe odháněl, jak jen mohl, ale nemohl se jí zbavit. Roztrhaná těla a znetvořené obličeje se válely v kráterech na povrchu země. Tváře a osobnosti přestaly existovat, fungovala už jen čísla a jména na plechových evidenčních štítcích kolem krku mrtvol. Výroba Kristových křížů na hroby padlých již dávno nestačila potřebám fronty, pod každý kříž se pochovávali hlavami k sobě vždy dva mrtví, cedulka se jménem se na kříž přibyla jedna zepředu, druhá zezadu.   

První světová válka přinesla jedny z nejstrašnějších podmínek. Jenom Britové, vždy úzkostliví chovatelé, přišli o půl milionu svých milovaných zvířat. A lidé? Pokud nezůstali pochováni v tmavých hrobech daleko od svých blízkých, či se jejich těla nerozkládala na lukách, často drkotali z bitevních polí v přeplněných, slámou vystlaných lazaretních vozech. Bláto se sněhem čvachtalo a odletovalo od kopyt, kola lazaretních vozů se brodila břečkou. Každý pohled dovnitř vozu bolel. Sklíčení a zachmuření vojáci seděli na korbách, ponořeni se svými myšlenkami do zvednutých límců šedivých kabátů C.K. mocnářství a "za císaře pána a jeho rodinu" si už teď mnozí vezli počátky gangrény v těle.