Lisabon, Portugalsko, 2011 

Zpěněné vlny Středozemního moře z jihu a Atlantského oceánu ze západu dorážejí na pobřežní skaliska, vítr vanoucí nad nimi vysušuje pláže a sužuje beztak chudou vegetaci. S božím požehnáním a koleny otlačenými od modliteb právě z těchto míst za svítání odráželi mnozí portugalští mořeplavci. Vítr vzdul plachtoví, ráhna zapraskala, srdce se rozbušila - před karavelami se otevřela třpytivá mořská hladina i náruč nebes. Domov za zády se vzdaloval, daleký neznámý svět přibližoval. Někteří se již nevrátili, jiní měli větší štěstí. Byli mezi nimi i věhlasní Bartolomeo Dias a Vasco da Gama.

Fishguard, Wales, 2012 

Svítá. Nad zátokou, kde se řeka Gwaun vlévá do moře, pomalu vychází Slunce, do podmanivého ticha tu a tam křikne mořský racek. Z vlhkých rostlin odkapává ranní rosa, jejich barevné divoké květy se pomalu otevírají světu. Do pobřežních vod připlouvají delfíni. Všude je nadpozemský klid. Blízkou vesnici obývají moc milí lidé, potomci keltského národa Welšanů.

Na světě dokáže být hezky.  

Hrabství Cork, Irsko, 2012 

Pokud se někde irská historie - ať už husím brkem nebo mečem - psala hodně razantně, bylo to v hrabství Cork. Prošlo divokým vývojem - bránilo se nájezdům severských Vikingů, bylo výspou staroanglické kultury uprostřed nepřátelského gaelského území, ve Válkách růží se postavilo na stranu Yorků, v polovině 14. století vyhubil polovinu jeho obyvatel mor. Silný irský nacionalismus se tu drží od 19. století, v některých oblastech se domluvíte pouze irsky. Krajinné scenérie s pravoúhlými ohradami a kamennými zídkami připomínají i keltskou historii.

Auvergne, Francie, 2017

Šedivými mračny potažená obloha, kterou tu a tam prorazí sluneční paprsky, nehostinné vulkanické pahorkatiny porostlé staletými duby a borovicovými háji, v údolí řeka Loira. Kraj Auvergne je v celé Francii jeden z nejchudších. Pojmenování dostal podle galského kmene Arvernů, kteří dlouho vzdorovali Římanům včele s Juliem Caesarem, než podlehli. Později se toto území stalo součástí Akvitánie, moci se tu chopili i Bourboni, tzv. „princové královské krve“. Dodnes platí, že kdo z Auvergne pochází, vyniká tvrdostí a skromností. 

Tyrolsko, Rakousko, 2014 

Stanete-li na dně těchto hlubokých údolí u kostela a podíváte se vzhůru, ohromí vás hradby hor a prudkých strání s lesy a loukami, na kterých je tu a tam jen odvážná farma. Padne na vás pocit niternosti a bezmoci. Vydejte se po chvíli trpělivě, krok za krokem vzhůru a všechnu tíži života nechte za sebou, tam dole. Na konci dlouhého dne, unavení ale šťastní, stanete na vrcholcích s nebeskou klenbou nad hlavou a celým světem pod sebou. Tady pocítíte svobodu a sebe sama.

Tyrolsko, Rakousko, 2014 

Ostré kosy poprvé zasvištěly a podťaly stébla vzrostlých trav. Ta se v řadě pokorně položila na zem, za chvíli je následovala další a další. Senoseč začala, sekáči na lukách postupovali vpřed, v pravidelném taktu vedli své kosy a s kovovým zvoněním je dobrušovali. Krávy, mladá telata, ovce a koně, ti všichni je živili, sedláci jim proto museli na zimu připravit co nejlepší píci. Tráva se nechala několik dní ležet na louce, aby se vydýchala a vysušila do sena, pak se opatrně koňskými potahy svezla do seníků, kde se obřadně, jako cenný poklad přírody, uložila.  

Křivoklátsko, Česká republika, 2014 

Křivoklátsku prospělo, že leželo mimo starou sídelní oblast a jeho obsazování bylo až do raného středověku řídké. Kraj byl dlouho ušetřen kolonizace, po ničivé třicetileté válce krajina navíc zpustla. Teprve za Fürstenbergů se zakládaly zemědělské dvory spravující polnosti, na loukách začal pást dobytek a podél cest vysazovaly aleje. Fürstenbergové zušlechťovali i lesy, přizvali si na to odborníky z Čech a Bavorska. 

Hudlice, Česká republika, 2015

Král Jan Lucemburský dává roku 1341 povolení k založení nové obce v křivoklátském panství, na místě zvaném Hudlice. Název znamenal „zvučet, šumět“ podle okolních šumících lesů. Obyvatelstvo bylo chudé, živilo se těžbou železné rudy a výrobou dřevěného uhlí v milířích pálených po lesích. Po husitských válkách beztak zbídačené Hudlice do základů vyhořely. Rozmach nadešel až s příchodem Fürstenbergů, kteří po nadcházejících dvě stě let Křivoklátsko zvelebovali. Roku 1773 se tu narodil spisovatel Josef Jungmann. 

Českolipsko, Česká republika, 2006

Když se jednou sedlák vracel s koněm z pole, obloha se zatáhla, začalo zlověstně hřmět. Domů bylo ještě daleko. Přidali do kroku, koník podkovami klapal po vysušené polní cestě, občas zaklusal, sedlák chvátal vedle něj. Z oblohy se spustil prudký déšť, černá mračna prozářil klikatý blesk. Do rodného stavení už nedošli. Když bouřka ustala, vydali se je hledat. Leželi promáčení ve zrajícím obilí. Na jejich památku tu postavili boží muka. 

Pšenice tiše šumí, svými klasy hladí vzpomínky. 

Ubĺa, východní Slovensko, 2013

U oltáře venkovského kostelíka stála drobná babička. Šedivé vlasy stažené dozadu, na sobě zástěru, květovanou utěrkou čistila svícny, do vysokých skleněných váz dolila vodu a vložila čerstvě natrhané gladioly ze zahrádky. Malá vnučka, kterou měla na hlídání, si hrála mezi lavicemi. Pozdravil jsem a podal babičce ruku. Ta její byla až k lokti, kde začínal rukáv blůzy, sluncem dohněda opálená a stiskem pevná. Ale měkká, teplá a tak vlídná. Přemýšlel jsem, kolik polí brambor s ní za život okopala a kolik rozsoch sena nasušila. Babička vyprávěla. Malá vnučka zpozorněla a naslouchala. Nakonec mně mezi dveřmi požehnala, do očí jí vlétly slzy. 

Je tam ještě dnes? 

Řeka Berounka, Křivoklátsko, Česká republika, 2014 

„Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.“

Ota Pavel (1930-1973)

Křivoklátsko, Česká republika, 2014 

Pro nádhernou přírodu, řeky a potoky protkávající zvlněnou krajinu, půvabné rostliny a volně žijící živočichy bylo Křivoklátsko vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí. Stalo se dokonce rezervací UNESCO a později i ptačí oblastí, soustavou nejvzácnějších přírodních stanovišť Evropy. Křivoklátské lesy skýtají domov desítkám druhů pestrých ptáků, v tmavých bukových a dubových lesích tu od středověku žije trofejní zvěř jelení, srnčí i vyhlášená kančí. 

Křivoklátsko, Česká republika, 2014

Do svého zákoníku Majestas Carolina nechal císař Karel IV. vepsat, že strom v křivoklátských lesích může padnout pouze silou větru. Pokud jej kdokoli pokácí, přijde o ruku. A hrad Křivoklát Karel IV. zařadil mezi ty hrady, které mají navždy zůstat v majetku králů. V době husitských válek, uprostřed hlubokých lesů, v něm byly pečlivě střeženy české korunovační klenoty.

Křivoklátsko, Česká republika, 2014

Křivoklátsko nedýchá jen podmanivou přírodou, je prostoupeno bohatou historií, přímo královskou. Romantický kraj s tajuplnými hvozdy plnými lovné zvěře si pro svou kratochvíli oblíbili čeští panovníci. Zdejším lesům se začalo říkat „Královský hvozd“. V krajině pak nechali vystavět majestátné hrady jako Křivoklát, Točník, Žebrák či Krakovec. Nejednu loveckou hostinu tu strávili, mnohou číši vína vypili, na řadu pravd života přišli.  

Křivoklátsko, Česká republika, 2014

Koryto řeky Berounky a planiny vysoko nad ní se odpradávna nabízely k osídlení. Nejlépe toho využili Keltové - byli prvními pojmenovanými obyvateli české kotliny, jako Bójové do ní vstoupili kolem roku 500 př. n. l. Podle nich pak Čechy dostaly název Bohemia. Stradonický vrch Hradiště představoval ideální místo pro jejich oppidum. Podél Berounky vedla obchodní stezka, se svými výrobky (keramikou, sklem, kováním) obchodovali do daleka - našly se tu předměty z Afriky, Galie i Římské říše. Zdejší oppidum se patrně stalo hlavním obchodním centrem Keltů ve střední Evropě.

Křivoklátsko, Česká republika, 2014

„Až na tom budete nejhůř, tak si dojdi do Koníčkovic mlejna pro stařečka kapra. Zapomněli ho tam při výlovu, asi se schoval v kořenech. Nikdo o něm neví. Pluje tam vousatý pod krajní starou vrbou. Krmil jsem ho domácím chlebem pro sebe. Ale já už ho nepotřebuju. Naházej tam chleba a on připluje.“

Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby

Křivoklátsko bylo dětstvím a věčnou nostalgií nezapomenutelného prozaika Oty Pavla. Ve svých sladkobolných příbězích vystihl jeho kouzelnou atmosféru s řekou Berounkou plnou ryb a propojil jej se svým vlastním osudem.

Reportáž: Člověk

Každý má svůj život k dispozici, aby jej dobře naplnil, uskutečnil a prožil. A abychom se jako Homo sapiens neboli člověk moudrý po dobu, která je nám pro naše bytí na Zemi dána, projevili. 

Reportáž: Domy

Rodinná obydlí si lidé budují odpradávna. Ticho a bezpečí domovů nás odpradávna vedlo k přemýšlení, plánování a tvořivosti. Ze svých soukromých hájemství jsme začali utvářet svět.

Reportáž: Okna

Okna jsou očima našich bytů, našeho soukromí. Pohlížíme přes ně na svět venku, ten se jimi zase dívá dovnitř, do naší duše. Říká se, že více je vidět přes okno zavřené. Vidět, vnímat a snít.