Kysuca, Slovenská republika, 2016

„Pomalu jsem vstal. A ještě jednou, naposledy, jsem se ohlédl. Z dřevěného krovu špejcharu se pomalu snášelo prachové holubí pírko. Počkal jsem jen, až dopadne na zem, až dozní poslední tóny mé teskné melodie dětství...“

Z knihy Pocta koním

Liptov, Slovenská republika, 2016 

Ranní vzduch voní dřevem roubené chalupy, sluneční paprsky lákají ven, z ještě teplých, nadýchaných polštářů v oknech do nového dne vyprchávají poslední sny noci. 

Kysuca, Slovenská republika, 2016 

Pár řádků zeleniny v předzahrádce, na plotě fazole, ve chlévě jedna kravka na mléko a na záhumenku brambory. Za takových podmínek nezřídka musela vyžít rodina s šesti i více dětmi. 

Nízké Beskydy, Slovenská republika, 2016 

„I já jsem přestal být tím poutníkem, který bloudí po světě, 
všude hledá štěstí a přitom sní o domově.
I já už vím, že to štěstí najdu tady.“

Z povídky „Skřivánek“ 

Kysuca, Slovenská republika, 2016 

Stmívá se. Koně po dlouhé cestě odpočívají ve stáji a s chutí se zakusují do mačkaného ovsa, gazda suší kabát a v teple světnice si zouvá vysoké boty. Z husté polévky na stole se ještě kouří, krajíc čerstvého chleba a lžíce opřené o talíř. Den před oknem končí, uvnitř v klidu domova začíná.

Innsbruck, Rakousko, 2014 

Vracel jsem se pozdě domů. Bylo už šero, foukal studený vítr a začalo krápat. Na chvíli jsem se schoval do podloubí starého domu. Za oknem kdosi na housle hrál Mozartovu Malou noční hudbu. Krásně. Počkal jsem, až dozní poslední tóny, pak vyšel zpod loubí a zatleskal. Křídla oken se otevřela, houslista vyhlížel ven. Schoval jsem se za sloup. Víc nebylo třeba. Déšť zvolna ustal a já potěšený ubíral jsem se k domovu. 

Bretagne, Francie, 2012 

„Žít na světě - jako mít růži:
krátce přivonět a předat následujícím.“

Kurdské přísloví

Normandie, Francie, 2012 

„Velikost člověka vzrůstá tou měrou,
jak se mu daří zvyšovat blahobyt svých bližních.“

Mahátma Gándhí (1869-1948)

Bretagne, Francie, 2012 

Tajemná a všudypřítomná. 

Na středověkých radnicích byla růže malována nad stolem na znamení, že rozmluva zůstane v tajnosti. Odtud výraz „sub rosa“ neboli „pod růžemi“, který označoval důvěrné sdělení. Spát na lůžku s růžovými květy bylo symbolem požitkářství („na růžích ustláno“). Rody Yorků (bílá) a Lancasterů (červená) si ji daly do znaku, v českých zemích mělo růži v erbu přes 25 šlechtických rodů (mj. Vítkovci, neboli „páni z Růže“, a jejich příbuzní Rožmberkové). 

Irsko, 2012 

Prší, stále prší, ze zatažené oblohy se na zem snášejí provazce deště, stéká po střeše i kamenité stěně domu. Uvnitř, za malým oknem, pečlivě natřeným červenou barvou, s naškrobenou krajkovou záclonkou a rozkvetlou hortenzií je však sucho a teplo. Obě dlaně na hrnku teplého čaje a čas na povídání. 

„Babi, dědo, vyprávějte, jaké to bylo, když jste byli malí,“ prosí vnoučata.

Honfleur, Francie, 2012 

Kdo žil a tvořil za oknem tohoto domu? Psal básně, romány či maloval krásné obrazy, popíjel víno samotářovo nebo jablečný Calvados? Kouzelná atmosféra středověkých uliček, hrázděných domů a vlídného přímořského pobřeží sem přivábily mnoho předních francouzských umělců.

Noyers, Francie, 2017 

Monet, Renoir, Gauguin, Degas nebo Cézanne? 

Kdo první z nich by se tu chopil štětce a jemnými tahy by začal na plátno nanášet pastelové barvy a kouzlo tohoto zákoutí sladké Francie? 

Roussillon, Francie, 2017 

Malebné bludiště úzkých, příkrých uliček posázených nádobami s květinami, lemovaných domy všech odstínů okru, obchůdky s čerstvými dobrotami kraje, galeriemi s něžnými akvarely místních malířů, všude vůně, ticho a klid vedoucí ke zpomalení kroků i života a k zamyšlení. Pod vesnicí otevírají svou širokou náruč vinice se zrajícími hrozny a vonná levandulová pole. 

To je provensálský Roussillon. 

Monpazier, Francie, 2017 

„Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku,
než proklínat temnotu.“

Konfucius (551-479 př. n. l.)

Marvao, Portugalsko, 2011 

Obloha bez mráčku a azurová tak, že víc už to snad ani být nemůže, stěny domů sněhobílé, až oči oslepují. A pod nohama rozpálená dlažba. Malé okno jako únik před pouličním žárem vede do pokoje s milosrdným chládkem, stínem a úlevnou polední siestou. 

Reportáž: Dveře

Dveře udržovaly teplo nebo chlad v domě, uzavřely za sebou cenný majetek, přinášely pocit klidu a bezpečí, oddělovaly svět venku a uvnitř a poskytovaly tak soukromí. Plnily i estetickou funkci.

Reportáž: Židle

Sedadlo na čtyřech nohách a opěradlo na záda. Židle. Pro mnohé z nás kus nábytku tak běžný, že si ho sotva povšimneme. Přesto bychom si bez ní každodenní život těžko dokázali představit.

Reportáž: Zátiší

Slovo zátiší vzniklo složením slov - „za tichem“. Někde, kde chce být člověk v klidu a sám. Vypovídají o naší duši. O naší náladě, představivosti a kreativitě. Nebo o pouhé věcné potřebě.