Batolecí jeden až tři roky

05.12.2021

Svou vlastní cestou a na vlastních nohou se dítě pomalu, avšak jednou pro vždy vydává ve věku jednoho až tří let. Nejprve se na nich nemotorně batolí (proto tzv. "batolecí období"), jeho chůze se však rychle srovnává a postava napřimuje. Dítě samotné to nesmírně povzbuzuje a raduje se z každého dalšího úspěšného kroku. Od matky se pomalu začíná vzdalovat - fyzicky i psychicky. Možná je to překvapivé, avšak již v tomto raném věku dochází k pozvolnému procesu osamostatňování a budování své vlastní osobnosti.

Batolení jako přechod k chůzi na nohou, vzpřímené postavě a osamostatňování. Zdroj: Samphotostock
Batolení jako přechod k chůzi na nohou, vzpřímené postavě a osamostatňování. Zdroj: Samphotostock

Radost z chodících nohou a uvolněných rukou dává najevo náruživou chutí hrát si s různými předměty a s velkou oblibou začíná napodobovat své dospělé vzory. Na opravdovou skutečnost dítě samozřejmě ještě nedosáhne. 

Radost z každého nového počinu a úspěchu. Zdroj: Samphotostock
Radost z každého nového počinu a úspěchu. Zdroj: Samphotostock

Všemi těmito projevy se tiše a pevně včleňuje mezi ostatní příslušníky rodiny a zapojuje se i do sítě širších sociálních vztahů v ní.  

Rychlé rozvíjení osobnosti

Je proto důležité, aby rodiče (stejně tak i ostatní příbuzní) v tomto období vytvořili dětem příznivou rodinnou atmosféru a dostatek příkladů hodných následování.  

Účelem veškeré výchovy je probudit v člověku génia.

Pythagoras (570 - 510 př.n.l.)

Vývoj dítěte totiž nabírá vysoké obrátky, a to doslova ve všech oblastech. Jeho řečové schopnosti se prudce rozvíjejí. Dítě začíná chápat, že slova jsou symboly vhodné pro dorozumívání a pochytí přibližně dvě nová za den. Opouští přitom svá oblíbená citoslovce. Ve dvou letech se mu již daří skloňovat i časovat a z jednotlivých slov vyskládá větu.  

Začíná také zvládat i krátké rýmované říkanky. Při takovém řečovém a intelektuálním nástupu samozřejmě záleží na tom, aby slova, která dítě přejímá, pocházela z tzv. ušlechtilé vrstvy řeči (neboli byla slušná, pozitivní a inspirativní) a co nejlépe utvářela charakter osobnosti malého dítěte.  

"Já sám ...!"

V maličkém dítěti v této době tiše sílí další významný projev - vnímání a uvědomování si sebe sama. Poznává se v zrcadle, natáčí se a zvědavě v něm prohlíží, dovede se ocenit, pochválit a bývá nemile zaskočeno vlastním neúspěchem. V každém případě již chce projevit svoji samostatnost. Stále více se přitom odděluje od matky a fyzicky se jí vzdaluje.

Vnímání a uvědomování si sebe sama. Zdroj: foto autor
Vnímání a uvědomování si sebe sama. Zdroj: foto autor

Začíná si také "dupat" - vzdorovat, prosazovat se a v tomto období často uplatňuje větu "Já sám!" Slovem "já" přitom dává najevo, že o sobě mluví již jako o samostatném člověku. Poprvé. Pro další vývoj jeho osobnosti to má zásadní význam. Rodiče by proto měli vzít na vědomí, že jejich dítě je od této doby stále silnější osobností, která má právo chtít něco jinak. Potlačí-li totiž v tomto věku vlastní vůli dítěte, snižují tím do budoucna (a často i na celý život) jeho sebevědomí.

Rodiče jako vzor

Po dosažení 18. měsíce věku (tedy 1,5 roku) dítě již velmi dobře zvládá chůzi, je plně pohyblivé a díky tomu obohacené prvními zkušenostmi. Rozvoj řeči tím vším "nabírá na obrátkách" a dítě se učí v průměru devět nových slov denně. Prvních pár let života dětem postačí na to, aby zvládly vůbec nejkomplexnější lidskou dovednost. Pochopily význam tisíců slov, uměly je správně artikulovat a vzájemně kombinovat. Skutečnost více než pozoruhodná a pro rodiče a všechny nás dospělé mimořádně zavazující.  

Otec jako autorita a řečový vzor. Zdroj: Samphotostock
Otec jako autorita a řečový vzor. Zdroj: Samphotostock

Navíc - výsledky různých studií prokazují, že děti do tří let věku přijímají za hlavní řečový vzor svého otce. I proti této skutečnosti tedy jde trend svobodných matek či vysoká rozvodovosti rodičů v raném věku dětí. Hlavní inspirace otcem je zřejmě dána tím, že muži své děti nezatěžují tak velkým přívalem slov či složitých souvětí, jako to - byť v dobrém úmyslu - dělávají ustarané matky. Ty navíc s dětmi tráví většinu času. Otec je pro dítě vzácnější, méně toho od přírody namluví a když něco řekne, tak to má váhu a platí to.

Děti mají mimořádný dar naslouchat, pečlivě zaznamenávají a vstřebávají obsah jakéhokoli rodičovského sdělení. Ve dvou letech jsou svým rodičům neustále v patách a učí se od nich jako opičky. Své rodiče ve všem napodobují a dělají to s neskrývanou opravdovostí a vážností. Ve svých hrách např. "chodí do práce", "starají se o domácnost", "pečují o děti" nebo "léčí nemocné". Možná úsměvné projevy malého dítěte však mají nejeden zcela zásadní význam. Nejen že se samo učí, avšak tímto usilovným napodobováním svým rodičům současně nastavuje zrcadlo a vnukává jim odpovědnost za jejich vlastní chování.  

A dále. Napodobováním rodičů, oblékáním si jejich šatů apod. současně spouštějí proces své vlastní identifikace. Tyto od rodičů okoukané projevy jsou mnohem důležitější než sebelépe míněná výchovná slova matky nebo otce. Právě těmito projevy se totiž formuje ryzí charakter dítěte. Tady a teď se utvářejí jeho základní představy a postoje. K lidem, práci, životu a - sobě samému. Neboli další z velkých a odpovědných úkolů pro jeho rodiče. Dobré to vše vědět ...

Vychování je důležitější než původ.

Japonské přísloví

V tomto období si také malá holčička pomalu začíná uvědomovat, že je holčičkou a že z ní jednou - až bude velká - bude opravdová žena. Proto bedlivě sleduje svoji matku a všemožně se jí snaží napodobovat. A to včetně jejích projevů k opačnému pohlaví, tedy svému manželovi a otci malé holčičky.  

Malé holčičky začínají kopírovat své matky. Zdroj: Samphotostock
Malé holčičky začínají kopírovat své matky. Zdroj: Samphotostock

To samé projevuje chlapec vůči svému otci. U dětí v tomto věku stále ještě převládá přirozená náklonnost k rodiči téhož pohlaví (dcery k matce, syna k otci), ve kterém vidí svůj vzor. Začínají však více vnímat i rodiče opačného pohlaví a pomalu se s ním identifikují. Právě tehdy se obě pohlaví sbližují a zvykají si na sebe, aby byla schopna spolu jednou žít v soudržné manželské dvojici. 

Není to však jediný předěl, který dítě v tomto věku musí překročit. Přestože si již buduje své vlastní "já" a chce být samo sebou, je na rodičích stále příliš závislé. Velmi dobře si uvědomuje, kdo mu poskytuje bezpečí a zázemí. Svádí proto v sobě vnitřní boj a sužující rozpor manifestuje fňukáním, "mazánkovstvím", "mamánkovstvím" a "držením se máminy sukně" na jedné straně a "zkoušením to" na své rodiče na straně druhé.  

Schopnosti a nároky rychle rostou

Lpí při tom na určitých lidech nebo věcech (oblíbené hračky, které si nedá vzít a ani je nechce půjčovat) a má strach ze samoty (prosebně někoho volá z postýlky nebo chce trávit i večerní čas se zbytkem rodiny). Krátce poté, co dítě sfoukne dvě svíčky na svém narozeninovém dortu, v sobě objeví (a také pohotově projeví) tři mocné síly svého ega. Pohyblivost, schopnost manipulovat s předměty a řeč.  

Úměrně s nimi rostou i požadavky malého dítěte. A není-li jim vyhověno (rychle nebo vůbec), následují výbuchy vzteku a hysterického pláče. Projevy přirozeného dětského sobectví teď brání ochotě ke spolupráci a rodiče musí projevit hodně velkou dávku nadhledu, trpělivosti a výchovného umění. Jejich odpovědnost za správné vedení a vhodné formování osobnosti svého dítěte tak nabývá stále nových rozměrů. Bohatší slovní zásobou dítě proniká hlouběji a hlouběji do společenských vazeb lidí ve svém nejbližším okolí. Jde tomu všemu rafinovaně naproti. Hrou. Miluje škádlení, pošťuchování, dobírání si, zkoušení to na druhé apod.

Opět tedy velmi záleží, jak na tuto časově omezenou hravou vnímavost dítěte zareagují dospělí, využijí ji a jaké zásady přitom budou ctít. Děti jim k tomu poskytují jednu vzácnou příležitost. Mezi sebou si v tomto věku totiž ještě příliš nehrají a o to více je tedy rodiče mohou ovlivňovat a formovat individuálně. Přesto však bedlivě sledují, co se v jejich okolí děje. A sledují především jiné děti. Do hry s nimi se ještě nezapojují, nýbrž si nenápadně hrají v jejich blízkosti a pozorují je.  

Tiše, nenásilně, avšak intenzivně postupuje den po dni proces socializace. Zdroj: Samphotostock
Tiše, nenásilně, avšak intenzivně postupuje den po dni proces socializace. Zdroj: Samphotostock

Tak potichu, avšak o to intenzivněji, probíhá přírodou chytře řízený proces socializace. Dítě zpravidla ještě neobstojí v potyčkách s druhými, už si však bedlivě hlídá svoje věci a nedopustí, že by se o ně s někým mělo dělit. Do jeho života teď paralelně vstupuje i celá soustava výchovných omezení, zákazů a dokonce už i prvních trestů. Ty obvykle následuje batolecí vzdor (jedná se o první negativistické stadium, druhým pak je tolik pověstná puberta).  

Právě vzdor bývá častou překážkou pokračující socializace. Rostoucí chuť dítěte rozhodovat si o svých vlastních věcech na straně jedné a podléhání vlivu rodičů na straně druhé vyvolává v dítěti vnitřní napětí. Je tím silnější, čím více jsou jeho rodiče dominantní, panovační nebo dokonce až despotičtí. Projevy dlouhotrvající a neúnosné vnitřní tenze se pak poměrně snadno mohou zvrtnout v negativismus a dítě se tím zásadně a na celý život poznamená.   

Autor článku:  Zdeněk Mahler