Kincsem, Můj poklad

Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty. 

V noci na 17. března roku 1874 se ve stáji uherského chovatele Erno Blaskoviche narodilo hříbě. Od samého začátku u majitele vyvolávalo spíše rozpaky, zatímco ostatní svádělo k posměchu.  

Příběh "ošklivého kačátka"  . . .

Bylo malé a zaostalé, nepěkné, špinavě ryzé barvy. Ani pozdější vývoj mu nepřidal - vyrostlo v dlouhonohé kostnaté zvíře, které se navíc vyznačovalo značnou netečností. Nezájem o okolní dění dávalo najevo tím, že často a rádo leželo.

. . .   s fenomenálním dějstvím

Po dlouhých úvahách, zda tuto klisnu vůbec zařadit do přípravy, ji váhající Blaskovich svěřil trenéru Robertu Hespovi a na cestu dostihovým světem jí dal - snad ze soucitu či ironie - jméno Kincsem neboli Můj poklad. Sotva tehdy tušil, jak mu klisna význam darovaného jména naplní. Trenérova skepse o jejích schopnostech se každým dnem rozplývala: pokud se Hespovi podařilo uvést flegmatickou Kincsem do běhu, žasl nad její rychlostí. Jako by jí narostla křídla. Rozhodl se proto vyzkoušet ji na drahách v Německu a již jako dvouleté jí naplánoval turné o šesti startech.

Mladá Kincsem se tak vydala na cesty a poprvé stanula na dráze v Berlíně. Neznámá, nevzhledná klisna ve své premiéře šokovala publikum: soupeře doslova rozdrtila, s přehledem zvítězila o deset délek. Němečtí turfmani však z nečekané senzace nevyvozovali žádné závěry, vždyť "jedno vítězství koně nedělá". Jejich zdrženlivost trvala pouze do druhého Kincsemina startu. Hravě zvítězila i v Hannoveru, hned nato dobyla Hamburg a přidala triumf v Doberanu.  

To už se v dostihovém světě strhl poprask: noviny a telegraf bleskově rozšířily zprávy o neporažené klisně a kolem Kincsem se roztočil kolotoč zájmu. Při pozvání do Frankfurtu mělo dojít k prestižnímu měření sil. Baron Oppenheim tam proti Kincsem postavil svoji klisnu Regimentstochter, ověnčenou třemi čerstvými vítězstvími z Anglie. Kincsem zdolala "Dceru pluku" deseti délkovým náskokem v cíli a s Německem se pro tu sezónu rozloučila svým šestým vítězstvím v Baden-Badenu, kde pole soupeřů za sebou nechala celých dvě stě metrů. Po návratu do rodných Uher ještě stačila domácí fanoušky potěšit čtyřmi lehkými prvenstvími a všemi opěvována se odebrala k zimnímu odpočinku.

Rakouský "černý kůň" i německý Derby vítěz

O to větší nápor ji čekal v tříletém, klasickém a dostihově nejdůležitějším ročníku. Blaskovichův "Můj poklad" se stal výzvou pro chovatele, trenéry a koně z celé Evropy. Po dvou úvodních vítězstvích nastoupila Kincsem ke svému třináctému startu, k vrcholnému rakouskému Derby. Aristeides Baltazzi, vlivný turfman tehdejšího mocnářství, proti ní vyslal svého "černého koně", hřebce Tallóse, který sklízel úspěchy i na Britských ostrovech. Derby toho roku bylo vyhlášeno "dostihem století" a událostí společensky mimořádně významnou. Desetitisícové davy poctil svou účastí diplomatický sbor, do čestné lože usedla kompletní císařská rodina. 

Drama se nekonalo. V polovině trati přešla Kincsem do vedení a s přehledem a bravurní lehkostí nad Tallósem zvítězila. Do cíle dorazila svěží, tři dny nato startovala v dostihu na míli, za další tři dny na dvě míle. Oba vyhrála. Poté ji převezli zpátky do Německa. Tentokrát se na obávanou soupeřku pečlivě připravili, nachystali proti ní výběr dostihových koní z celé říše. V hamburském Renard Rennen se hravě vypořádala s vysoce hodnoceným německým Derby vítězem Piratem. 

Další její přesvědčivé vítězství nad výborným francouzským Mambrinem v jednom z nejbohatších dostihů světa "Grosser Preis von Baden" sledovali i angličtí zvědové. Davem aplaudujících fanoušků se jeden z nich protáhl a za Kincsem nabídl částku 10.000 liber. Blaskovich už příliš dobře věděl, jakou hodnotu jeho "Poklad" má a uctivě odmítl. 

Legendou i rozmarnou dámou

Jméno Kincsem se stalo pojmem, synonymem vítězství, ale také označením nevídané vitality a tvrdosti. Každoročně od dubna do listopadu klisna trávila celé dny a noci na cestách, tmavý dobytčí vagón a monotónní dunění pražců střídala s pestrobarevnou a ohlušující kulisou závodišť. Startovala v naprosto neznámém prostředí a často na poslední chvíli. Nejednou se totiž vlak zpozdil, sedlat ji museli za jízdy ve vagónu a z nádraží spěchala na start s jezdcem na hřbetě. Vyhrála však vždy. Do varu dokázala uvést celé davy. Všude, kam se Kincsem hnula, ji provázely zástupy fanoušků a dychtivých sázkařů. Útrapy dlouhých cest i slávu vítězství překonávala s ledovým klidem, který jí zůstal z mládí. Mezi závody nezúčastněně ležela a odpočívala, na startovní čáře se k úžasu diváků popásala.  

Měla pouze dvě slabosti. Potrpěla si na přítomnost svého nerozlučného společníka, mourovatého kocoura, který ji všude provázel. Projel s ní celou Evropu. Stalo se jednou, že se kocour na nádraží ztratil a klisna odmítla nastoupit. Z ledově klidné Kincsem se stalo nezvladatelné zvíře. Personál musel prohledat celou soupravu a teprve když se kocour našel, klisna vešla do vagónu. Druhou její slabostí byla voda z rodných stájí. Žádné jiné se nenapila. Zásobní hektolitry vody z domácí studně se proto musely vozit všude s Kincsem. 

Do kolébky turfu

Po sérii oslnivých vítězství na pevnině zbývalo dobýt dostihovou pravlast, Anglii. Trenér Hesp vybral jako důstojnou zkoušku pro Kincsem vytrvalecký Goodwood Cup. Rezervovaní ostrované sledovali jejich přípravy a o klisně hovořili uznale, porážku skvělého Pageanta, vedeného znamenitým Tomem Cannonem, a dalších svých koní však nepřipouštěli. Angličtí žokejové si pro dostih navíc připravili zvlášť promyšlenou taktiku. Měli rozdělené úlohy, kdo koho bude hlídat a naopak kdo pro koho má jet. Tomu odpovídal i průběh závodu. V momentě, kdy vyrovnané pole ostrovních plnokrevníků zatočilo do cílové roviny, začal žokej Cannon razantně vyjíždět Pageanta a získával cenné metry. Závěr dostihu zdvihal diváky ze sedadel, na tribunách zavířily anglické vlaječky, šlechta zvedala cylindry do výše, aby uctila svého favorita. Žokej Madden v sedle Kincsem však Pageantův nástup zachytil a klisnu pobídl. Ta prudce vyrazila, dotáhla se na finišujícího hřebce, prolétla kolem něj a s přesvědčivým dvoudélkovým náskokem zvítězila. 

Triumf Kincsem způsobil doslova explozi nadšení ve skupině maďarských fanoušků. Dohru měl i u bookmakerských stánků. Uherští grófové přijeli svoji klisnu podpořit štědrými sázkami, vložené obnosy se jim mnohonásobně vrátily. Jen hrabě Festetics si odnesl 50.000 liber. Britské obecenstvo projevilo svůj pověstný smysl pro "fair play" - anglický tisk na titulních stranách deníků Kincsem vychválil a napříště ji uznale nazýval "maďarským zázrakem".

Nikdy neporažená

V roce 1879 nastoupila Kincsem ke své poslední dostihové sezóně. Aristeides Baltazzi tentokrát proti ní postavil svého Derby vítěze, hřebce Nil Desperandum, posílen snad i vírou v jeho jméno. Nil Desperandum totiž v překladu znamená "Netřeba zoufat". Sáhl dokonce hluboko do kapsy, předplatil stálého jezdce Kincsem, žokeje Maddena, a angažoval jej do sedla svého koně. Blaskovich, zpraven o nemilé skutečnosti, nechal poslat do Anglie pro schopného Wainwrighta. Kincsem pak dala, opět před zraky císařské rodiny, Baltazzimu, žokeji Maddenovi i hřebci Nil Desperandum najevo, že jim nezbývá než si zoufat. Poté se Blaskovich i trenér Hesp shodli, že Kincsem už nemá co dokazovat a na podzim její kariéru ukončili. 

Kincsem se loučila. Mnozí to přijali s lítostí a dojetím, někteří i s úlevou. Z dostihových drah odešla neporažená. V průběhu čtyř let startovala na závodištích šesti zemí, dokonce i v Bratislavě a na Císařské louce v Praze, celkem v 54 dostizích. Všechny do jednoho vyhrála. Soupeřům často poskytovala velké hmotnostní výhody, dokázala zvítězit na kilometrovou vzdálenost, když na startu, kde se popásala, ztratila přes sedmdesát metrů. Stala se jednoznačně nejúspěšnějším dostihovým koněm všech dob.

Příběh života slavné Kincsem se jakoby symbolicky zastavil v den jejích třináctých narozenin. Neporazitelná na dráze, podlehla 17. března 1887 nemoci. Oslavovaná i zatracovaná, milovaná i proklínaná, ale navždy nejlepší. Kincsem, Můj poklad.

Autor článku:  Zdeněk Mahler