Halali

Obliba lovectví a dostihového sportu se v Evropě šířila po Kristu. Lovci na koních se stali hrdiny mnoha pohanských a křesťanských legend, cechu nimrodů byl dokonce přidělen patron sv. Hubert. 

Znalost lovectví a sokolnictví patřila k základnímu vzdělání panstva, prostému lidu se nedostávala. Snad vůbec nejstarší spis o loveckých právech pochází z roku 648 a týká se hospodaření v královských lesích v Ardenách.  

Lovecké nadšení Francouzů a Angličanů

Právě Francie byla zemí, odkud se lovectví šířilo především. K nejvýznamnějším lovcům a propagátorům této účelové zábavy patřil Gaston III., Comte de Foix Béjarn, žijící v letech 1331 až 1391. Na svém hradu, tyčícím se nad lesnatou krajinou ve špatně přístupných horách Pyrenejí, ustajoval přes 600 loveckých koní a 1600 honících psů. O ty se staral patřičný počet štolbů a zkušených psovodů.   

Náruživým lovcem v ostrovní Británii byl Vilém Dobyvatel. Synové pak svého otce ještě předčili. Viléma II. Rufuse v lesnatém a vřesovištním kraji New Forest nazývali "strážcem lesů a pastýřem dravé zvěře". Se zábavou rostly i nároky, a to mnohdy do neuvěřitelných rozměrů - k državám rodu Plantagenetů patřilo 68 lesů, 13 zvláštních honiteb a celkem 781 obor. Panstvo ve Francii dalo honům novou podobu a doplnilo je až rituálními prvky. Za zvěří vyrazilo ve stylu "par force" neboli "do uštvání", lov zahajovalo pronikavými signály trubky, zakončovalo závěrečným "halali" a zalomením větvičky jehličnatého stromu nad padlou zvěří.

Bouřlivý rozvoj štvanic si vynutil zásahy do výsadby lesů. Aby mladý porost nebyl příliš ničen koňskými kopyty, správci polesí zakládali aleje, vysazovali mladé stromy, budovali obory s hvězdicovitým systémem cest a průseků, se zastaveníčky či půvabnými letohrádky a altány. Síla zazvěření obor byla vizitkou majitelů. Travnaté porosty bučin a doubrav umožňovaly rozvoj zemědělského pastevectví. Tvář krajiny se měnila.  

Hostiny více než pompézní

Hony a štvanice dosahovaly vrcholu v podzimním období, kdy zvěř získala na síle. Byly vždy výsadou panstva, po jejich ukončení zasedalo k velkolepým hostinám a společenským hrám. Richard II. zval k zvěřinou naloženým tabulím až 10.000 hostů, rozsáhlými hodovními místnostmi projížděli jezdci na koních, při svatbách anglických velmožů se scházelo až třicet tisíc stolovníků. 

O tom, že při takových akcích s jídlem patřičně rostla chuť, svědčí velkolepé svatební hostiny pořádané i v jiných zemích. Na svatbu ferrarského vévody Lionelle s Marií Aragonskou padlo přes 1.000 vykrmených volů a 40.000 kuřat, na oslavy sňatku Viléma z Rožmberka s Annou Marií roku 1578 se potraviny svážely koňskými potahy ze všech oblastí Čech a Moravy. Hosté vypili 1.100 věder vína, spořádali skoro 3.000 kusů dobytka a 8.500 kusů drůbeže, několik tisíc ryb a raků, 40 jelenů, 50 kusů srnčího, 21.000 kvíčal, 50 divokých prasat a 30 sudů jiné nasolené zvěřiny. K tomu ještě množství másla, vajec, medu, sýra, loje, jitrnic a klobás.  

Každý host měl u stolu připravenou židli, která byla vlastně bohatě zdobeným trůnem, prostíralo se zlatým, stříbrným nebo cínovým nádobím, servírování každého chodu ohlašovalo až třicet pištců a bubeníků. Ke zvýšení vážnosti přinášela pokrm skutečných hrdinů - páva, labuť nebo bažanta se zlaceným zobákem a drápy - sama hradní paní nebo její dcera, obklopena pážaty a jídlonosiči. Celá hostina zpravidla končila rybami, rýží, ovocem a pečivem.

Hony na škodnou

Sportovně založení Angličané měli pro lov ještě jiný důvod. V krajině s roztroušenými farmami se přemnožily lišky a troufale plenily kdejakou drůbežárnu. Hospodáři se proto vyšvihli do sedel svých koní a vyrazili na loupeživé šelmy. Lovená zvěř byla zraňována či ustavičným štvaním vysilována. Na medvědy a černou zvěř se zatahovalo pomalým stopováním, ve svých brlozích či po vystavení halasnými psy byli dobíjeni těžkou sekerou, oštěpem nebo mečem. Na úspěšnosti lovu závisela pověst hradního pána, zejména pozval-li na hon takového hosta, který měl vyšší postavení než on sám. Hon proto musel být dokonale secvičen.  

Honební i společensky přísná pravidla

Vrchní lovčí a vrchní štolba byli pečlivě vybíráni a k svému pánovi měli ze všech poddaných nejblíže. Byli to právě oni, kdo celou akci připravovali. Předvídali směry a tahy, kterými se pustí unikající zvěř, určovali místa nasazení loveckých psů a nástupu jezdců na koních. Náročnost lovu, druh štvané zvěře a fáze honu si vynutily výraznou specializaci psích plemen. Na rychlé vyhledání se nasazovala náruživá vyžlata svázaná po dvou až třech koženým řemenem nazývaným svora, s nosy u země se o překot pustila po teplé jelení stopě. Hbití ohaři se zase používali ke stíhání zvěře, dogy ke stavění a hlášení kanců nebo velkých šelem. Jako vítr rychlí barzoji se ve vzdáleném Rusku vypouštěli za šedými stepními vlky. Halasnou smečku, zpravidla jednotné barvy psů a sladěnosti hlasů, doplňovali ještě vodiči, slídiči a štváči. 

Lovečtí koně

Honci, rozptýlení v hustých lesích, se dorozumívali smluvenými signály - pískáním, voláním či napodobováním hlasů zvěře. Podmínky dramatických honů a štvanic plných zvratů kladly vysoké nároky i na plaché, v nepřehledném terénu se špatně orientující koně. Bojácná, původně stepní zvířata se v hlubokých, tmavých lesích musela rychle adaptovat, vytvořit si celou škálu podmíněných reflexů na signály svého jezdce i ostatních lovců, zvyknout si na hlučnou střelbu a křik, ostré změny směru a v neznámém prostředí náhle a prudce zrychlovat.

Při výběru loveckých koní neboli hunterů kladli lovci důraz na jejich fyzické schopnosti i charakter. Lovy byly pro koně psychickou zátěží, často životním ohrožením, a to zejména v rozhodující fázi - v často zuřivém boji s dopadenou zvěří, útočící ze skrýší či brlohů. Útěk byl vyloučen.

Využití koní ve středověkém lovectví a sportu dodalo člověku dotud nedosažitelné možnosti. Byl to opět kůň, který přispěl k dalšímu kvalitativnímu rozvoji člověka. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler