Halali

18.12.2021

Obliba lovectví a dostihového sportu se v Evropě šířila po Kristu. Lovci na koních se stali hrdiny mnoha pohanských a křesťanských legend, cechu nimrodů byl dokonce přidělen patron sv. Hubert. 

Znalost lovectví a sokolnictví patřila k základnímu vzdělání panstva, prostému lidu se nedostávala. Snad vůbec nejstarší spis o loveckých právech pochází z roku 648 a týká se hospodaření v královských lesích v Ardenách.  

Lovecké nadšení Francouzů a Angličanů

Právě Francie byla zemí, odkud se lovectví šířilo především. K nejvýznamnějším lovcům a propagátorům této účelové zábavy patřil Gaston III., Comte de Foix Béjarn, žijící v letech 1331 až 1391. Na svém hradu, tyčícím se nad lesnatou krajinou ve špatně přístupných horách Pyrenejí, ustajoval přes 600 loveckých koní a 1600 honících psů. O ty se staral patřičný počet štolbů a zkušených psovodů.   

Lesnatá krajina středověkých panství plná zvěře přímo vybízela k lovu. Zdroj: foto autor
Lesnatá krajina středověkých panství plná zvěře přímo vybízela k lovu. Zdroj: foto autor

Náruživým lovcem v ostrovní Británii byl Vilém Dobyvatel. Synové pak svého otce ještě předčili. Viléma II. Rufuse v lesnatém a vřesovištním kraji New Forest nazývali "strážcem lesů a pastýřem dravé zvěře". Se zábavou rostly i nároky, a to mnohdy do neuvěřitelných rozměrů - k državám rodu Plantagenetů patřilo 68 lesů, 13 zvláštních honiteb a celkem 781 obor. Panstvo ve Francii dalo honům novou podobu a doplnilo je až rituálními prvky. Za zvěří vyrazilo ve stylu "par force" neboli "do uštvání", lov zahajovalo pronikavými signály trubky, zakončovalo závěrečným "halali" a zalomením větvičky jehličnatého stromu nad padlou zvěří.

Promyšlené a dobře organizované lovy na černou, vysokou, pernatou či drobnou zvěř polní a lesní, stejně tak i šelmy, mají mnoha set letou tradici. Zdroj: Wikipedie
Promyšlené a dobře organizované lovy na černou, vysokou, pernatou či drobnou zvěř polní a lesní, stejně tak i šelmy, mají mnoha set letou tradici. Zdroj: Wikipedie

Bouřlivý rozvoj štvanic si vynutil zásahy do výsadby lesů. Aby mladý porost nebyl příliš ničen koňskými kopyty, správci polesí zakládali aleje, vysazovali mladé stromy, budovali obory s hvězdicovitým systémem cest a průseků, se zastaveníčky či půvabnými letohrádky a altány. Síla zazvěření obor byla vizitkou majitelů. Travnaté porosty bučin a doubrav umožňovaly rozvoj zemědělského pastevectví. Tvář krajiny se měnila.  

Hostiny více než pompézní

Hony a štvanice dosahovaly vrcholu v podzimním období, kdy zvěř získala na síle. Byly vždy výsadou panstva, po jejich ukončení zasedalo k velkolepým hostinám a společenským hrám. Richard II. zval k zvěřinou naloženým tabulím až 10.000 hostů, rozsáhlými hodovními místnostmi projížděli jezdci na koních, při svatbách anglických velmožů se scházelo až třicet tisíc stolovníků. 

O tom, že při takových akcích s jídlem patřičně rostla chuť, svědčí velkolepé svatební hostiny pořádané i v jiných zemích. Na svatbu ferrarského vévody Lionelle s Marií Aragonskou padlo přes 1.000 vykrmených volů a 40.000 kuřat, na oslavy sňatku Viléma z Rožmberka s Annou Marií roku 1578 se potraviny svážely koňskými potahy ze všech oblastí Čech a Moravy. Hosté vypili 1.100 věder vína, spořádali skoro 3.000 kusů dobytka a 8.500 kusů drůbeže, několik tisíc ryb a raků, 40 jelenů, 50 kusů srnčího, 21.000 kvíčal, 50 divokých prasat a 30 sudů jiné nasolené zvěřiny. K tomu ještě množství másla, vajec, medu, sýra, loje, jitrnic a klobás.  

Každý host měl u stolu připravenou židli, která byla vlastně bohatě zdobeným trůnem, prostíralo se zlatým, stříbrným nebo cínovým nádobím, servírování každého chodu ohlašovalo až třicet pištců a bubeníků. Ke zvýšení vážnosti přinášela pokrm skutečných hrdinů - páva, labuť nebo bažanta se zlaceným zobákem a drápy - sama hradní paní nebo její dcera, obklopena pážaty a jídlonosiči. Celá hostina zpravidla končila rybami, rýží, ovocem a pečivem.

Lovecký kůň, vyobrazení z roku 1837. Zdroj: archiv autora
Lovecký kůň, vyobrazení z roku 1837. Zdroj: archiv autora

Hony na škodnou

Sportovně založení Angličané měli pro lov ještě jiný důvod. V krajině s roztroušenými farmami se přemnožily lišky a troufale plenily kdejakou drůbežárnu. Hospodáři se proto vyšvihli do sedel svých koní a vyrazili na loupeživé šelmy. Lovená zvěř byla zraňována či ustavičným štvaním vysilována. Na medvědy a černou zvěř se zatahovalo pomalým stopováním, ve svých brlozích či po vystavení halasnými psy byli dobíjeni těžkou sekerou, oštěpem nebo mečem. Na úspěšnosti lovu závisela pověst hradního pána, zejména pozval-li na hon takového hosta, který měl vyšší postavení než on sám. Hon proto musel být dokonale secvičen.  

Angličané ve své krajině nejčastěji honili lišku, Francouzi ve svých lesích a oborách zase jelena. Výjevy z 18. a 19. století. Zdroj: archiv autora a Pixabay  

Honební i společensky přísná pravidla

Vrchní lovčí a vrchní štolba byli pečlivě vybíráni a k svému pánovi měli ze všech poddaných nejblíže. Byli to právě oni, kdo celou akci připravovali. Předvídali směry a tahy, kterými se pustí unikající zvěř, určovali místa nasazení loveckých psů a nástupu jezdců na koních. Náročnost lovu, druh štvané zvěře a fáze honu si vynutily výraznou specializaci psích plemen. Na rychlé vyhledání se nasazovala náruživá vyžlata svázaná po dvou až třech koženým řemenem nazývaným svora, s nosy u země se o překot pustila po teplé jelení stopě. Hbití ohaři se zase používali ke stíhání zvěře, dogy ke stavění a hlášení kanců nebo velkých šelem. Jako vítr rychlí barzoji se ve vzdáleném Rusku vypouštěli za šedými stepními vlky. Halasnou smečku, zpravidla jednotné barvy psů a sladěnosti hlasů, doplňovali ještě vodiči, slídiči a štváči. 

Lovečtí koně

Honci, rozptýlení v hustých lesích, se dorozumívali smluvenými signály - pískáním, voláním či napodobováním hlasů zvěře. Podmínky dramatických honů a štvanic plných zvratů kladly vysoké nároky i na plaché, v nepřehledném terénu se špatně orientující koně. Bojácná, původně stepní zvířata se v hlubokých, tmavých lesích musela rychle adaptovat, vytvořit si celou škálu podmíněných reflexů na signály svého jezdce i ostatních lovců, zvyknout si na hlučnou střelbu a křik, ostré změny směru a v neznámém prostředí náhle a prudce zrychlovat.

Anglický lovecký kůň neboli "hunter". Zdroj: archiv autora
Anglický lovecký kůň neboli "hunter". Zdroj: archiv autora

Při výběru loveckých koní neboli hunterů kladli lovci důraz na jejich fyzické schopnosti i charakter. Lovy byly pro koně psychickou zátěží, často životním ohrožením, a to zejména v rozhodující fázi - v často zuřivém boji s dopadenou zvěří, útočící ze skrýší či brlohů. Útěk byl vyloučen.

Ukázky lájí honících psů, nejčastěji anglického plemene "foxhound". Zdroj: Samphotostock a Pixabay

Využití koní ve středověkém lovectví a sportu dodalo člověku dotud nedosažitelné možnosti. Byl to opět kůň, který přispěl k dalšímu kvalitativnímu rozvoji člověka. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

Lesy. Majestátné chrámy přírody se špičkami stromů do nebe, už jenom vejít do nich je svátostí provázenou pocitem tiché pokory. Opatrně našlapovat a naslouchat, vnímat jejich kouzlo a klid, nenapodobitelnou harmonii všeho a přijímat, co štědře nabízejí. Letokruhy statných kmenů v sobě, jeden po druhém, rok za rokem, v tenkých přírůstcích jadrného...

Fürstenbergové do Křivoklátska výrazně investovali, přikupovali při tom i nové pozemky. Necelých 200 let jejich působení mělo pro zdejší území největší význam a znamenalo přechod od stále ještě středověké krajiny ke krajině novověké. Část panství přeměnili na užitné lesy, které sloužily potřebám rozvíjejícího se průmyslu, velké lesní celky zaměřené...