Sjednocením Horního a Dolního Egypta králem Menesem kolem roku 3.000 př.n.l. vznikl jeden z vůbec prvních státních útvarů, čítající na 16 miliónů obyvatel spjatých s úrodným údolím řeky Nilu, a až do 4. století př.n.l. (kdy došlo k ovládnutí středomořské oblasti helénskou civilizací) hrál prvořadou roli v severovýchodní Africe a Přední Asii.
Léčení lidí a zvířat v té době prováděli převážně egyptští kněží a pastýři - nejprve pomocí magie, později však už i na základě zkušeností a z nich vycházejících promyšlenějších postupů.
Egyptští chirurgové se pouštěli do stále odvážnějších zákroků - pokračovali v trepanacích lebek, vypalovali rány, ošetřovali stále hlubší poranění a používali při tom skalpely, nože, kleště i sondy. Při porodech zvířatům již aktivně pomáhali pomocí porodních provázků.
V jimi započatém díle pak pokračovali obvazovači ran, maséři, mastičkáři s přírodními léčivy (např. z česneku, cibule, medu nebo šťávy z fíků) a následně i ošetřovatelé (obvyklé už byly masáže, omývání studenou vodou či pouštění žilou).
Docházelo tak mj. k dělbě lékařských profesí, tedy k prvnímu vykročení k odborným zdravotnickým specializacím. Vůbec nejstarším historicky doloženým egyptským lékařem byl při tom jistý Hesiré, který v údolním státě podél řeky Nilu působil kolem roku 2.600 př.n.l. (tedy před více jak 4,5 tisíci lety).
Egypťané museli čelit velmi častým parazitárním onemocněním a jedním z hlavních úkolů jejich lékařů byl dozor nad dodržováním hygieny.
Nejvíce poznatků o egyptské medicíně se zachovalo na papyrových svitcích z 2. tisíciletí př.n.l. psaných klínovým písmem, jakýchsi prvních lékařských spisech a patrně základech lékařské literatury. Nejcennější je přitom tzv. Smithův papyrus považovaný za "první učebnici chirurgie" - popisuje na 50 druhů poranění, navíc dle svědomitě jednotného schématu, u každého z nich je také stanovena diagnóza, léčebný postup i následná prognóza.
O sto let později jej následoval tzv. Ebersův papyrus, ve kterém se poprvé objevuje název "pharmaki" neboli "lodivod". Tento písemný záznam se stává vůbec první učebnicí farmakologie.
Při stanovování nemocí se už tehdy používala tzv. irisdiagnostika (nauka o oční duhovce). Z Egypta se pak rozšířila do Mezopotámie, Indie, Tibetu a Číny. Psal se rok 1.700 př.n.l. ...
V tak těsném kontaktu, jako tomu bylo v Egyptě, již nikdy potom lidé se zvířaty nežili. Často s nimi sdíleli jednu místnost a vytvářeli si mezi sebou silné citové vazby a pouta. Pozitivní vztah člověka ke zvířatům jej zbavoval sobectví, lakoty a bezohlednosti, což mělo celkově pozitivní vliv na mezilidské vztahy, toleranci a prostou touhu po klidném, mírovém životě.
Egypťany to kromě toho nutilo věnovat se zvířatům stejně jako sobě, a to i po stránce zdravotní a lékařské. Svou pozornost při tom stáčeli ponejprv na skot, ovce a kozy, pak i na zpočátku opovrhovaná, ale pro ně užitečná prasata, dále psy a kočky, z drůbeže především na husy a později na osly a koně.
Z doby kolem roku 1.900 př.n.l. (tedy o několik století dříve, než byly napsány papyry Smithův a Ebersův, zaměřené především na humánní medicínu) se ve staroegyptské literatuře, konkr. na tzv. kahunském papyru, objevují úryvky o nemocech skotu, psů, ptáků a ryb, popisy jejich příznaků a také návody na jejich léčení. Názvy nemocí přitom byly zřejmě z magických důvodů pečlivě zašifrovány, z jejich stručného popisu je však patrné, že se jednalo např. o mor skotu, dýchavičnost či akutní virovou hlavničku.
Kahunský papyrus, 32 cm vysoký a 1 m dlouhý text psaný kurzívními hieroglyfy, byl objeven roku 1898 v troskách faraónského paláce v Kahúnu a je považovaný za vůbec nejstarší písemnou zvěrolékařskou památku.
Koně do egyptské civilizace přišli poměrně pozdě - a navíc násilně. Vzhledem k tomu, k čemu je člověk zpočátku využíval. Jak také jinak ...
Egypt to bolestně pocítil. Kolem roku 1.700 př.n.l. se jej zmocnili Hyksósové, kteří jej dobyli právě s pomocí jezdeckých šiků a bojových vozů tažených koňmi.
Byť dobyvateli, stali se koně i tady zvířaty výjimečnými a vyvolenými. Egypt o něco později představoval významné místo jejich chovu.
Ke jménům a poctám faraonů byla obvykle připojována i jména jejich osobních hřebců, v korespondenci se pisatelé ptali na zdraví urozených osob i jejich koní.
Autor textu : Zdeněk Mahler
Kdo je kůň a jaké zvláštní postavení má mezi všemi ostatními zvířaty ? Kdy a jak se s člověkem poprvé setkal ? Kudy všude s ním kráčel ? Co pro člověka znamenal, k čemu mu dopomohl a kam jej vývojově dostal ? V čem všem jej člověk využil ? A kdy a jak jej po šesti tisíci letech nedocenitelné a věrné služby člověk opustil ?...
Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ? Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?
Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj...