Největší dějinné zneužití zvířete

17.12.2021

Bohem seslanému zvířeti již dávno předtím jezdci ostříhali hřívu, aby přes jeho šíji mohli přeložit luk, do jeho vypjaté tětivy pomalu natáhli smrtonosný šíp a namířili jej proti sobě. Nadpozemskost se sklonila před pozemskostí, kůň vjel do špíny bitev, kterou ředila krev. Ve službách člověka podstoupil na celá tisíciletí své další využití či spíše zneužití, stal se zvířetem válečným.

"Hlásím pane hejtmane, a já to musím říct, tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc - však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc ..."  Z válečných veršů Fráni Šrámka. Zdroj: Pixabay
"Hlásím pane hejtmane, a já to musím říct, tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc - však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc ..." Z válečných veršů Fráni Šrámka. Zdroj: Pixabay

Kůň, mlčenlivý otrok ve službách člověka, trpělivě snášel a vykonával vše, co po něm jeho pán žádal. Tak brzy, jak v něm člověk vytušil svého osudového pomocníka a přítele, tak brzy jej dokázal zneužít pro roli ničitele druhých, spojence vraha a nepřítele. Zvíře jedněmi uctívané, obdivované a milované se pro druhé stávalo zvířetem zatracovaným a obávaným. Plachá a němá tvář ze stepí, zvyklá od přírody co nejrychleji utéct od nebezpečí, byla najednou ostrými pobídkami do nebezpečí útokem hnána. Pán si přál, aby mírumilovné zvíře působilo krutou bolest, utrpení a srdceryvný nářek, přinášelo obávanou smrt. Trpěl, když sám trpět dával.

Do bitev

Pod tvrdou rukou stále jistějšího a sebevědomějšího člověka se kůň sklání k jednomu ze svých v dějinách vůbec nejvýznamnějších a nejdelších, jakkoli nejhorších a jemu nejvzdálenějších využití či - lépe řečeno - zneužití. Stává se zvířetem válečným, živou zbraní strategického významu. V dějinách lidstva nadešla černá tisíciletí, na hřbety koní se vyšvihli draví vojevůdci, divoká lačnost se rozhlížela ze sedla. Za ryku fanfár a chroptění zmrzačených se rodily říše, kácely trůny, hořel svět. Dějiny od starověku sákly lidskou i zvířecí krví. 

Nikdo nikdy nespočte, kolik nejenom lidí, avšak i koní ve všech válkách v historii položilo život. Zdroj: Pixabay
Nikdo nikdy nespočte, kolik nejenom lidí, avšak i koní ve všech válkách v historii položilo život. Zdroj: Pixabay

Vladaři soustřeďovali chov koní do svých rukou a dobře si vědomi toho, že "stát spočívá na hřbetu koně", opřeli právě o tato zvířata své panování. Mocenská postavení se nejprve zaštiťovala těžkými vozovými hradbami - jedno z nejstarších vyobrazení koně, pečetidlo z bílého steatitu, zachycuje vypjaté koňské spřežení, chvatně táhnoucí bytelný vojenský vůz. Mongolská tří až šestispřeží se v obtížném terénu dokázala vypořádat s bezmála dvoutunovým nákladem a denně zdolala až padesát kilometrů. Až později, po těchto vozbách, přišla lehká a rychlá jízda, jako po celá další tisíciletí ten nejběžnější vojenský útvar.

Nejproslulejším válečníkům - útočníkům i obráncům, aktérům násilí - se stavěly pompézní pomníky. Zdroj: Pixabay
Nejproslulejším válečníkům - útočníkům i obráncům, aktérům násilí - se stavěly pompézní pomníky. Zdroj: Pixabay

Byl to tedy zase kůň, který dal člověku podnět k sestavení prvních čtyřkolových vozů. Jejich kola se snad vůbec poprvé roztočila koncem čtvrtého tisíciletí v Mezopotámii, kdy sumerští kopiníci, vezoucí se na korbách, vyrazili na nepřítele. To oni první byli poslušným spřežením poprvé vtaženi do pekelného boje. Válečné vozy, užívající se v různých armádách téměř dva tisíce let, se přitom od té doby téměř vůbec nezměnily. Vojenská mužstva vždy potřebovala kvanta výzbroje a proviantu, a tak si rozvoj válečnictví a koně v něm vynutily rozvoj řemesel a obchodu. V nich se zaskvěli Etruskové, v tehdejší civilizaci se prosadili právě výrobou bytelných vozů. Oni sami je však mnoho nepoužívali, už tehdy je vyráběli spíše na zakázku, především keltských válečníků. Na potřebě páchat zlo se začalo náramně bohatnout.  

Vozba a vozová hradba z ní se staly významnou součástí vojenských formací. Zdroj: archiv autora
Vozba a vozová hradba z ní se staly významnou součástí vojenských formací. Zdroj: archiv autora

Vozba představovala mohutnou sílu od starověku až do raného novověku. Potřeba rychlých přesunů a později rozvoj střelných zbraní však přinutil bojovníky, aby se rychle vyšvihli koním na hřbety. Na nich byli mnohem pohyblivější, dynamičtější a mohli také daleko lépe uplatnit potřebné bitevní prvky: střídání útočných akcí, rozhodující moment překvapení, ohromující účinek střetu jezdce s pěšákem, údernou sílu koně. I přesto však vozba nadále zůstává jakousi elitní, často šlechtickou jednotkou, zejména ve staré Číně. Ani takoví bojovníci však nemohli obstát před náporem divokých asijských kmenů ze západu a severozápadu. 

Čínské jízdní oddíly. Zdroj: Samphotostock
Čínské jízdní oddíly. Zdroj: Samphotostock

Válečné poklady asijských národů

Číňané se právě z obav před rychlými nájezdy svých vlastních sousedů pustili do světově zcela ojedinělé stavby - Velké čínské zdi, která kopírovala reliéf jejich hranice. Ani masivní zeď však nemohla být jedinou jistotou. Nezbylo než si osvojit hlavní zbraň svého nepřítele a postavit - silnou jízdu. Číňané zformovali jízdní oddíly mandarínů a útočné šiky lučištníků čítající až 6000 mužů. Postroje, lomená udidla, pohodlná sedla se sedlovými vaky a kulaté třmeny převzali od kočovníků ze stepí, stejně jako některé typy zbraní - vypjaté luky s dostřelem až pět set metrů, kuše či dýky vsazené do dlouhých tyčí, dokázali připravit už i střelný prach. Ten je znám z Číny z doby 300 před naším letopočtem. Síly obou táborů se tedy vyrovnaly. A přesto, to poslední, co čínské jízdě chybělo, byla právě jistota stepních jezdců, trávících v sedle převážnou část svého života, dravost a až bezhlavá obětavost nomádů, kteří ve své podstatě neměli co ztratit.

Světoznámá hrobka poblíž čínského města Si-anu. Zdroj: Pixabay
Světoznámá hrobka poblíž čínského města Si-anu. Zdroj: Pixabay

Sílu získala Čína až sjednocením sedmi feudálních království pod vedením státu Čchin. Zakladateli říše Jing Čengovi postavili u města Si-anu hrobku, v níž ho posmrtným životem provází hlídka šesti tisíc terakotových vojáků a přes sto válečných vozů, tažených koňským dvojspřežím. Objevení této hrobky se stalo jedním z nejsenzačnějších nálezů dvacátého století. Číňané však ve válkách ztráceli příliš mnoho koní a sami je ještě pořádně nedokázali chovat. Aby udrželi bezpečnost svého státu, nezbylo než vydat se za dalekými nákupy.

Ty nejlepší koně pořizovali ve Ferganské kotlině dnešního Uzbekistánu. S nimi a stovkami dalších pak ozbrojení strážili i hedvábnou stezku - tepnu Starého světa, důležitou i choulostivou zároveň - kolem přelomu letopočtu i dlouho po něm. Aby tato starověká magistrála měla zajištěnou stálou ochranu, zřizovala se střediska chovu koní přímo podél její trasy. Putování po hedvábné stezce se tak stalo i cestou za poznáním nových typů a plemen koní. 

Typy koní na reliéfech antických umělců prozrazují jejich orientální, teplokrevný původ. Bojovníci potřebovali stále rychlejší a vytrvalejší zvířata. Zdroj: Pixabay
Typy koní na reliéfech antických umělců prozrazují jejich orientální, teplokrevný původ. Bojovníci potřebovali stále rychlejší a vytrvalejší zvířata. Zdroj: Pixabay

U západního konce hedvábné stezky sídlící Egypťané poznali koně od asijských Hyksů. Velmi rychle se je naučili ovládat a hned je zařadili do svých elitních vojenských sborů. Na skořepinách lehkých dvoukolových vozů stáli lučištníci, opratě pádícího spřežení omotané kolem pasu. V ruce luk, z toulce vytahovali jeden šíp za druhým a v prudké rychlosti stříleli na nepřítele do všech stran, stejně přesně dopředu, jako dozadu. Šiky egyptských válečníků byly tak propracované a zorganizované, že se staly základem pro pozdější moderní armády. Na papyrových svitcích dopisů egyptských faraonů se hned ve zdvořilostní preambuli objevovalo to, co se pak v dopisech běžně uvádělo po celá další staletí: pisatel se ptal nejen na zdraví panovníkovo, ale i na zdraví jeho koní.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler