Historie veterinární medicíny u koní IV. Mezopotámie, Asýrie, Babylón, Persie

24.04.2022

V Asii, mezi řekami Eufratem a Tigridem, přibližně ve stejnou dobu jako Egypt, vzniklo druhé nejstarší civilizační centrum. Dostalo název Mezopotámie neboli "meziříčí". Na jeho vzniku se podílelo hned několik svébytných kultur - sumerská, chetitská, assyrská, perská i babylónská. Mimořádně úrodné podmínky tohoto kraje se stávaly předmětem sváru a bezpočtu válečných střetů nejrůznějších etnik. Mezopotámie si tak vysloužila pověst jednoho z nejneklidnějších a nejkonfliktnějších území celého starověku. 

Tmavá, vlhká půda mezi oběma životodárnými řekami v sobě navíc za sta a tisíciletí na prach rozložila i tvrdé kosti lidí a zvířat (na rozdíl od sypké písčité půdy v Egyptě), a tak nám do dnešních dnů nezbylo mnoho přímých důkazů o lékařském umění mezopotámských chirurgů. Dobová svědectví nám však zprostředkovávají hliněné tabulky, hustě pokryté texty psanými zvláštním klínovým písmem. Jeho sestavení se přisuzuje právě Mezopotámcům (podobně jako počátky právního myšlení).  

Klínové písmo na Rassamově válci Anshardua. Zdroj: Wikipedie
Klínové písmo na Rassamově válci Anshardua. Zdroj: Wikipedie

Mezopotámské lékařství

Z Mezopotámie pochází vůbec nejstarší lékařský záznam na světě, přesněji z období kolem roku 2.100 př.n.l. (je mu tedy již přes 4.000 let), přičemž z doby o celých 600 let dříve (tedy z let 2.700 př.n.l.) pochází zmínka o nejstarším historicky doloženém lékaři lidstva, Mezopotámci jménem Lulu.  

Asyrský král Aššurbanipal na lovu divoké zvěře. Zdroj: Wikipedie
Asyrský král Aššurbanipal na lovu divoké zvěře. Zdroj: Wikipedie

Další lékařské spisy té doby se ve větším počtu dochovaly v knihovně mocného assyrského krále Aššurbanipala v Ninive. Nejstarší z nich se nazývá "Pojednání o lékařských diagnózách a prognózách" a obsahuje seznam tehdy známých a zdokumentovaných chorob. 

Patrně nejcennějším, protože nejbohatším zdrojem poznání o tom, jaké postavení zvířata ve staré Mezopotámii měla a jak se s nimi zacházelo, pak představuje slavný Chamurappiho zákoník z 18. stol. př.n.l. Předznamenává současně zrod soudního lékařství. Bůh Šamaš v něm totiž panovníkovi diktuje zákony, jimiž se má společnost dle jeho doporučení řídit. Jedná se tedy o jakýsi "kamenný", protože do kusu kamene vytesaný, zákoník tehdejší doby.

Se zvířaty se však v Mezopotámii zacházelo dosti krutě, podstatně bezohledněji než ve starém Egyptě. Tažná zvířata byla přetěžována (právě Mezopotámcům je přisuzován vynález kol s loukotěmi) a vyčerpávána. Vystavována mnoha extrémním situacím trpěla zlomeninami a jinými fatálními úrazy, u pronajatých zvířat byly doloženy časté náhrady škod. 

Zvířata ve starověké Mezopotámii nikdo nešetřil ... Zdroj: Pixabay
Zvířata ve starověké Mezopotámii nikdo nešetřil ... Zdroj: Pixabay

V každém případě - z Mezopotámie pochází zatím nejstarší známý, doložený "zvěrolékař lidstva" (kromě zvěrolékařské praxe se totiž věnoval i porodnictví lidí), jistý Urlugaledina z Lagaši (kolem roku 2.200 př.n.l.). Jeho pečetní váleček je dodnes uchován a uložen v pařížském muzeu umění Louvre.   

Koně

Ani koně to ve staré Mezopotámii zpočátku neměli jednoduché. V písemných pramenech byli přehlíživě označováni jako "osli z ciziny" a více než oni byli ceněni muli a mezci (tedy kříženci oslů a koní). 

Lov na onagery, divoké osly. Assyrský reliéf z oblasti Ninive, dnešního Kujundžiku. Zdroj: archiv autora
Lov na onagery, divoké osly. Assyrský reliéf z oblasti Ninive, dnešního Kujundžiku. Zdroj: archiv autora

Do Mezopotámie byli koně importováni pravděpodobně z kaspických a středoasijských oblastí. Přibližně od poloviny 2. tisíciletí př.n.l. se tu používali coby tažná zvířata zapřahaná do lehkých dvoukolových kár, sloužících k rychlému přesunu vojáků či lovu divoké zvěře (lvů a medvědů, kteří představovali stálé nebezpečí pro pasoucí se dobytek, ale i praturů a dokonce i slonů).  

Koně se do Mezopotámie přiváděli z východu i ze západu. Zdroj: Pixabay
Koně se do Mezopotámie přiváděli z východu i ze západu. Zdroj: Pixabay

Svou nohu přes koňský hřbet člověk záměrně přehodil patrně až o celé půltisíciletí později - v 1. tisíciletí př.n.l. se totiž jízda na koni a jízdní šiky staly důležitým doplňkem těžkých bojových vozů a současně nejobávanější válečnou silou starých Assyřanů. 

Assyrský lov na lvy ze sedel koní. Zdroj: archiv autora
Assyrský lov na lvy ze sedel koní. Zdroj: archiv autora

Ve starobabylonském období (následovalo po vymizení Sumerů z mezopotámské oblasti) se léčení lidí a zvířat stále více stávalo záležitostí odborně již poměrně dobře vybavených lékařů, ranhojičů a zvířecích lékařů (zvěrolékařů).  

Babylónská spřežení oslů. Zdroj: archiv autora
Babylónská spřežení oslů. Zdroj: archiv autora

Ti se dokonce zařadili mezi výše postavené společenské vrstvy svobodných občanů. Po právu. Na svou dobu totiž dosahovali úctyhodné úrovně - vnímali už, že některé choroby jsou nakažlivého původu, sledovali možnosti a cesty přenosu infekcí, doceňovali i smysl prevence.

Perští tažní koně. Zdroj: archiv autora
Perští tažní koně. Zdroj: archiv autora

Význam koní při tom všem výrazně vzrůstal. Peršané si jich už tak cenili, že mezi panovníky se platilo živými hřebci. K dalšímu rozmachu chovu koní přispělo zřízení pošty - její založení v 6. století př.n.l. je připisováno právě perskému králi, Kyrovi II.

Assyřané, Babylóňané i Peršané dokonce vytvořili promyšlené systémy, jak koně co nejrychleji a v co největším počtu získávat. Za assyrského krále Asarhaddona v jednotlivých provinciích působili tzv. "musarkisusové", vysoce postavení státní úředníci, kteří měli jeden jediný úkol - obstarávat koně pro královské stáje v hlavním městě Ninive. Za pouhý den jich dokázali získat až kolem jednoho sta. 

Lov na nebezpečná divoká zvířata jako vítaný doplněk válečné průpravy bojovníků i koní. Sardanapal, poslední assyrský král, na lovu lvů. Zdroj: archiv autora
Lov na nebezpečná divoká zvířata jako vítaný doplněk válečné průpravy bojovníků i koní. Sardanapal, poslední assyrský král, na lovu lvů. Zdroj: archiv autora

A nejen koně získávat bylo třeba, avšak systematicky je i cvičit, především pro boj. Jako zvířata tažná a jezdecká.

Ti nejlepší

Chovu a výcviku vojenských koní se ve svém slavném textu, psaném na 4 hliněných tabulkách a v rozsahu 860 řádků (rozluštil je český orientalista Bedřich Hrozný), objeveném v tureckém distriktu Bogazköy, věnoval chetitský podkoní Kikkuliš z Mittánie. Jedná se o vůbec nejstarší písemnou památku a příručku pro cvičitele vojenských, závodních a loveckých koní. 

Do výcviku se dostali ti nejlepší. Zdroj: Samphotostock
Do výcviku se dostali ti nejlepší. Zdroj: Samphotostock

Do výcviku byli zařazováni pouze koně dobře prověření - urostlí, kohoutkové výšky 140 až 145 cm, zdraví, odvážní, odolní a vytrvalí. To vše museli prokázat ve zvláštních výběrových zkouškách. Vlastní výcvik pak probíhal celkem 200 dní a nocí - dopoledne absolvovali dlouhé klusové a cvalové úseky, pak stáli pod těžkou houní, aby se vypotili, odpoledne se pro otužení plavili ve studené řece. Poklidné stáje, odpočinku a dobrého nakrmení se dočkali až večer. 

Ošetřování a krmení koní na assyrském reliéfu z Ninive, dnešní lokality Kujundžik na severovýchod od iráckého Mosulu. Zdroj: kresba autor
Ošetřování a krmení koní na assyrském reliéfu z Ninive, dnešní lokality Kujundžik na severovýchod od iráckého Mosulu. Zdroj: kresba autor

Tak náročný výcvik a následnou enormní zátěž, která je čekala v boji, koně často neprostáli bez následků - vyčerpání, zranění a nemocí. To vše se neobešlo bez stále potřebnější zvěrolékařské péče. Svědčí o tom i fragment tzv. Ugaritského rukopisu z období 1.400 let př.n.l., nalezený v severosyrském přístavu Ras-Shamra. Jedná se o vůbec nejstarší spis o léčení koní.  

Assyrští koně. Zdroj: archiv autora
Assyrští koně. Zdroj: archiv autora

Na otevřené, bolestivé a krvácející tržné a sečné rány, utrpěné v boji, se v něm doporučuje podávat koním léky připravené z fíků posvátné sykomory, promíchané se šťávou hroznů vinné révy.  

Za vyléčení většího zvířete se v Persii dávalo za odměnu zvíře menší - vše končilo u ovce, za jejíž uzdravení se dával už jen kus masa ...   

Autor článku :  Zdeněk Mahler