Mračna pouštního prachu se zvedla i pod kopyty statisíců koní perských vojáků. Peršané, vyhlášení chovatelé a jezdci starověku, ve svém drezérském umění zašli ještě podstatně dále, než bylo do té doby běžné. Koně naprosto cíleně připravovali do bitev: za ohlušujícího křiku vojsk a kovového třesku sečných i bodných zbraní, v pachu lidské i zvířecí krve je na cvičištích nutili přeskakovat hořící překážky, raněné i mrtvé, přivykat atmosféře bitevních polí, aby se plachá a bázlivá zvířata ve skutečném boji neplašila a strachy neobracela na útěk. Kůň podstupoval takové zkoušky a musel si zvykat na takové skutečnosti, které od přírody odporovaly jeho povaze, instinktům a pudu sebezáchovy. Pán si to přál.
Krev mrzačených a mrtvých tekla proudem, zabíjení patřilo k lidským dějinám, dobyvatelé se spokojeně rozhlíželi. Privilegovaná jízda tvořila čelo armády i perského krále - panovníkův předvoj dokonce čítal celou tisícovku obrněných vojáků na koních, za nimi se šinula stejná formace kopiníků. Respekt a sílu střídala vznešenost, za bojovníky obřadně kráčelo deset posvátných koní z nížiny Nissai, oděných do zdobných, mimořádně cenných postrojů a vyšívaných pokrývek. Následoval posvátný vůz Diův, který táhlo osmispřeží bílých koní. Vozataj je řídil ze země, na vůz se nesmělo ani vstoupit. Teprve pak, za tímto dlouhým procesím, se ve svém voze taženém vzácnými nissaiskými hřebci vezl panovník. Celý průvod uzavíralo deset tisíc brněním řinčících pěšáků a deset tisíc jezdců na koních.
Dle pramenů řeckých historiků vůbec největší jízdní armádu čítající přes osmdesát tisíc koní shromáždil Xerxes. Kyros, Dareios a jiní perští králové do svých armád s oblibou nasazovali vojáky vazalských národů - zejména ničím nespoutané kočující pastevce. Ti byli nad jiné vynikajícími jezdci a lukostřelci. Barbarsky divocí asijští Aithiopové nosili na hlavách kůže stažené z koňských lebek se vztyčenýma ušima a hřívami splývajícími až na záda. Hrůzný dojem z těchto válečníků předcházel jejich zdrcujícímu útoku. Před ničím se nezastavili, nad nikým neslitovali, zabíjeli, na co přišli. Byli nazýváni "nesmrtelnými". Každý padlý bojovník byl totiž pohotově nahrazen novým, jako by si nikdo ničeho nevšiml.
Kromě koní, kteří měli v perské armádě skutečně výsostné postavení, vojevůdci do svých oddílů chytře včleňovali i slony a velbloudy. Věděli totiž dobře, že koně nesnáší velbloudí pach, plaší se, obracejí na útěk a v řadách nepřátelské jízdy vyvolávají zmatek.
Král Kyros velel armádě o sto dvaceti tisících
výkonných jezdcích, k nimž se ještě přidávalo na dva tisíce koňmi tažených
vozů s hrozivě vyčnívajícími bodci a kosami a na šest set tisíc pěšáků.
Jako lovečtí slídiči byli před postupujícími řadami vysíláni zvědové, aby prozkoumali
terén a doporučili pak tu nejlepší taktiku. Kyros dokázal nasadit už i obléhací
stroje a výkonné katapulty, s šesti sty jezdci doslova rozmetal přes šest
tisíc gardistů. Silné armádní jezdectvo umožňovalo prakticky všem státům Přední
Asie vybudovat rozsáhlé říše, krajinu křižovaly stovky poslů - nejprve na
neosedlaných koních, pak dokonce i na vyšších sedlech bez třmenů (ty snad vůbec
poprvé použili útoční Hunové ve druhém století před naším letopočtem). Předávaly
si důležité zprávy a rozkazy, zajišťovaly rychlé spojení.
Pod kopyty koní pádících na velké vzdálenosti se začaly zpevňovat základy budoucích silnic, hlavních dopravních tahů. Kvalitu cest dokázali jejich pečlivou úpravou pozvednout další udatní válečníci - Asyřané. Vyhovění potřebě jedné záhy vyvolávalo potřebu druhou: při chůzi na nepřirozeně tvrdých silnicích koně rychle začali kulhat. A kulhání koní znamenalo konec smělých plánů i těch nejodvážnějších dobyvatelů. Na kopytech koní se už ve čtvrtém století před naším letopočtem proto objevuje první ochranné obutí, tzv. hiposandály, jakýsi vývojový předstupeň skutečných podkov, jejichž klapotem se na dlouhá staletí postupně rozeznějí všechny cesty světa.
Postarají se o to především Keltové. S těžkými
povozy dokázali vjíždět do skulin i těch nejhorších bitevních vřav, jejich
bojovníci hbitě pobíhali mezi koňmi po ojích vozů sem a tam a protivníkovi
zasazovali smrtící rány. Jako trofeje si na šíje svých koní věšeli odřezané hlavy
poražených nepřátel, aby demonstrovali odvahu a neohroženost. Stěhovaví Keltové
dovedli koně vycvičit a do boje připravit tak dobře, že jejich umění přejímaly
i jiné jezdecky vyspělé národy.
Z temného dávnověku se dochovaly rady našich
předků, jak s koňmi správně zacházet, jak je cvičit i jak na nich jezdit.
Jsou tak chytré a obdivuhodně dokonalé, že podle nich lze bez výjimky
postupovat i dnes, v 21. století. Z doby kolem 400 před naším letopočtem
pocházejí jedny z nejvýznamnějších spisů o výcviku koní v té době - O umění
jezdeckém a Jízdní velitel. Jejich autorem je řecký filosof, matematik,
dějepisec, biolog a vojevůdce, Sokratův žák Xenophon.
Řekové považovali za účelnější a důstojnější využívat
koně výhradně pro přímý boj. Na celém světě toho snad není výmluvnějšího
příkladu, než způsob předání zprávy o vítězství Řeků v bitvě u Marathonu.
Řekové ji sice vedli na lehkonohých koních, s radostnou zvěstí však přes
42 dlouhých kilometrů běžel do Atén bosý pěšák. Zprávu předal, povinnost splnil
a vyčerpáním klesl mrtev k zemi.
Smysl pro důstojnost ovšem Řekům nebránil v použití lsti. Roku 1184 před naším letopočtem tak dokázali dobýt Tróju z trupu obřího dřevěného koně, plného těch nejlepších řeckých útočníků. Jako "dar" jej dotáhli až do středu města. Svým koním připisovali Řekové nadpřirozené schopnosti - jako společníky bohů je v bájesloví uvedli až na vrchol posvátné hory Olymp.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Tajuplný, vlnami Atlantského oceánu divoce bijícími o útesy smáčený, vichry a bouřemi po věky nelítostně zkoušený kraj, opředený starodávnými keltskými bájemi i legendou o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Už pět staletí patří Francii, svým drsným charakterem však připomíná Irsko nebo Skotsko. Zdejší lidé jsou přírodou i osudem tvrzení,...
Sto kilometrů od italské Sicílie a asi trojnásobek této vzdálenosti od nejbližších břehů rozpálené severní Afriky, za neustálého šumění a šplouchání ze všech stran omývány tmavomodrými vlnami, uprostřed Středozemního moře, leží ostrovy starobylé Malty. Nevelké oázy vzácného klidu, romantiky, úžasu a nekonečného poznání. Na každém kroku jsou plné...
Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. Které jsme před spaním poslouchali nebo četli a jejich obrázky nás unášely do snů či oživlé je sledovali v televizi. A přitom se šťastně choulili do bezpečí vyhřátých peřin. Touha podívat se do těch Ladových a Trnkových pohádkových chaloupek a malých světniček, užívat si jejich...