Víc než jen vítězství

Po travnaté ploše závodiště s hrozivými valy překážek Velké národní v anglickém Liverpoolu poskakovali ptáci. Svým překotným zpěvem ohlašovali rozbřesk. Od dostihových stájí se ozval klapot kbelíků a cvakání petlic u boxů, proložené pořehtáváním. Koně po nočním odpočinku stáčeli hlavy k přicházejícím ošetřovatelům. V obvyklé ranní atmosféře vibrovalo napětí. Krátce po patnácté hodině odpolední bude odstartována Grand National, Velká národní steeplechase, nejtěžší překážkový dostih světa. 

Psal se rok 1981. Mezi devětatřiceti účastníky byl přihlášen i jezdec Bob Champion na ryzáku Aldanitim. Poprvé spolu jeli v roce 1977, kdy trenér Josh Gifford posadil Boba, již zkušeného a houževnatého překážkového žokeje, na mladého Aldanitiho, aby koně v Henessy Gold Cupu vyzkoušel. "V celé plejádě plnokrevníků, které kdy jezdíte, si stále hledáte toho, který vám bezezbytku padne. I já jsem hledal svého životního koně". Po dokonalé souhře a vítězství v Henessy Gold Cupu ryzák Aldaniti zaujal Championa svou vitalitou, silou a vůlí, mimořádným skokovým nadáním a schopností si v dostihu pomáhat.  

Champion tehdy prohlásil, že tenhle kůň si "vzal dostatek všeho, co tvrdý překážkář potřebuje". V dalších dostizích si jen potvrdil, že s Aldanitim jsou si souzeni. Modrobílá kombinace žokejského dresu a valachova ryzá barva ve startovním poli na sebe začaly soustřeďovat pozornost dostihových příznivců. Dvojice vítězně obstála v pověstně těžkých a nebezpečných ostrovních steeple chase, do kterých byli v přípravě na Velkou liverpoolskou nasazeni.  

Rány osudu

Pak ale sjel blesk, jakoby se osud proti nim spikl: Aldaniti se při skocích dvakrát poranil, zatím nešlo o vážnou komplikaci a obešlo se to krátkou léčbou. Třetí nehoda však věštila pohromu: ryzák zachytil nohou o druhou překážku v dostihu, přesto ale s vervou pokračoval. Doběhl na třetím místě, ovšem kulhavá chůze za cílem a rychle se tvořící otok působily zlověstně.  

Rentgenový snímek odhalil, že došlo k dvojnásobnému odštípnutí kousku spěnkové kosti. Takové zranění až dosud znamenalo konec, rázem bylo po nadějích. Aldaniti byl vyřazen, ztratil se z dostihových drah. Nešťastný majitel se stáhl s koněm na anglický venkov a zkoušel ho podrobit zkusmé léčbě.  

Zlý osud však nepostihl jenom koně, krutá rána zasáhla i Boba. Delší zdravotní potíže si vynutily odkládané, ale nakonec nevyhnutelné lékařské vyšetření. Diagnóza, k níž v nemocnici dospěli, zněla: rakovina. Champion musel být okamžitě hospitalizován. Tak se oba, jezdec i kůň, z výsluní slávy propadli do samoty, vystavení nejistému léčení, strachu a smrti. Myšlenky zoufalého Boba se uprostřed bílých stěn samotky, za vleklých měsíců stočily jedním směrem. 

Žokej se k nim upnul veškerou silou: doufal i za svého koně, že zranění a nemoc budou zdárně překonány, že spolu přece jen stanou na startu Grand National a snad i vyhrají. Naděje se postupně změnila v posedlou víru a jasný cíl v ohromný stimul: "Nebýt toho snu, jistě bych spáchal sebevraždu. Aldaniti mě držel při životě!"  

Lékaři už Championa málem odepsali. Byl vychrtlý na kost, vypadal jako stařec, po chemoterapii mu slezly vlasy. Zprávy, které však průběžně dostával o Aldanitim, byly stále povzbudivější. Ryzákovo zranění se pomalu a nadějně hojilo.

Nestálá přízeň dostihových fanoušků mezitím "těkala po jiných hvězdách", na Championa a Aldanitiho se už málem zapomnělo. Champion však věřil, že se ještě připomenou. Když se přiblížily Vánoce, ozdobili na onkologickém oddělení velký strom, lékaři pod něj nadělili Bobovi dárek - zprávu o výsledcích posledních testů: jeho choroba byla zažehnána, rakovina zmizela ...  

Začátkem roku 1980 prošel branou Royal Marsden Hospital do lednové plískanice nenápadný pacient. Samou slabostí se šoural, pod vlněnou čepicí teprve vyrážel náznak nových vlasů. V prstech však pevně svíral propouštěcí zprávu s neuvěřitelným, tolikrát slabikovaným slovem "Vyléčen."   

Bob Champion se vracel zpátky do života. Čekala ho dlouhá rekonvalescence, aby urychlil zotavování organizmu, cvičil, pak přidal běh, posléze si opatrně sedl na koně. K úžasu turfmanů, kteří ho už odepsali, se koncem roku objevil na zkusmém startu. Zatím nikoli na Aldanitim. Ryzák zůstával v ústraní, rehabilitoval, trenér Josh Gifford ho ve skrytu, pomalu a obezřetně připravoval na výkon skoro nemožný. Na nejtěžší překážkový dostih světa, na vysněnou dubnovou Grand National v Liverpoolu. 

Konečně se Bob Champion a Aldaniti opět sešli, jejich cesty se znovu spojily. Poprvé po dlouhém odloučení si spolu skočili tři lehčí překážky, pak absolvovali jeden přípravný dostih. Více času do Velké národní nezbývalo. 

Nad závodištěm se rozednilo, ošetřovatelé ve stájích dokončili poslední úklid, zatímco na dráze krokovali koně se svými jezdci. Z nedalekého Liverpoolu přijíždějí auta. Majitelé se svými rodinami, organizátoři, novináři a televize si pospíšili. Krátce po poledni je parkoviště zcela zaplněné, tribuny beznadějně obsazené. V paddoku již pod dekami chodí první koně, čekají na své jezdce.  

"Na start ... !"

Bob Champion sedí s ostatními žokeji v šatně a čeká na pokyn startéra, když mu na poslední chvíli přinese kurýr telegram od neznámé ženy. Stálo v něm: "Nám nebylo dopřáno, můj syn zemřel na rakovinu. Vy to musíte dokázat, o vašem úspěchu se musí dovědět všichni." Bobovi vyhrkly slzy, ale tělem projely obrovská síla a odhodlání. Startér svolal jezdce do paddoku ke koním. 

Bob sedá na Aldanitiho potřetí. Je 15.20 hodin, koně s jezdci v sedlech se pohnuli ke startovní čáře, kde jsou pečlivě vyrovnáváni. "Go!", zazněl ostrý povel ze startérova tlampače. Devětatřicet vzrušených koní se zadníma nohama pevně zapřelo do travnaté dráhy a prudce vyrazilo vpřed, Velká národní začala.  

Lavina těl se převalila přes první překážku, už zde však došlo ke kolizi, zdálo se, že i Aldaniti s Bobem Championem padnou. Ryzák při nepovedeném doskoku poklesl v nohou, doslova dřel nosem o trávu, nicméně během pár cvalových skoků vybalancoval. Bob se rychle srovnal v sedle a oba stále poněkud "rozházeni" pokračovali dál. Otřesený kůň vedený znejistělým jezdcem krátce zazmatkoval i na druhé překážce, pak se ale naráz "chytil", "našel nohy" a opřel se Championovi do otěží. Vyrazil dopředu s takovou chutí a jistotou, až Bobovi připadalo, že se na něm veze jako úplný pasažér: "Opravdu, nikdy jsem neseděl na žádném koni, který by tak perfektně skákal jako tehdy Aldaniti. Byl jako kočka - pružný, rychlý a jistý, prožíval každou minutu dostihu, a přitom bylo cítit, jak je ryzí a poctivý. Před ničím by neuhnul. V tu chvíli byl pro mne tím pravým, tolik vytouženým, vyvzdorovaným. Byl to "ten můj kůň ..."

V nejtěžším dostihu světa s naprosto nepředvídatelným průběhem Aldaniti skutečně skákal bravurně jednu překážku za druhou, s dynamickou energií zdolával další desítky a stovky metrů závodu pod rychle pádícíma nohama. Startovní pole mezitím prořídlo, mnoho koní už popadalo nebo prostě nestačilo.  

Aldaniti však cválal stále se špičkou. Championem tolik opatrovaný, na nemocničním lůžku tisíckrát promítaný sen se pomalu začal naplňovat. Ještě několik posledních furlongů! Zezadu slabě zaútočil Spartan Missile, ale bylo vidět, že už mu docházejí síly a brzy toho nechal. Aldaniti na čele startovního pole točí do cílové roviny. 

"Teď ... !"

Bob Aldanitiho v dostihu naposledy pobídl, povolil mu otěže, aby se ryzák mohl ve svém cvalu ještě více natáhnout. Kůň odhodlaně zabral, do posledních desítek metrů závodu ještě zrychlil, cílovou rovinou hnal jako o život. Aldaniti s Bobem Championem, odepisovaní invalidé, spolu před celým světem vyrazili do finiše sami ...

V doslova frenetickém jekotu stojícího publika proletěli páskou jako první. Nadšení a radostný pláč je provázely daleko za cíl.   

Milióny diváků, které sledovaly přímý přenos závodu, zůstaly sedět v němém úžasu. Tisíce dotud smutných pacientů onkologických oddělení po celém světě byly namačkány na nemocničních pokojích u televizních obrazovek. Od startu "jely dostih s Bobem", každou překážku v duchu skákaly s ním. Teď všichni pookřáli. Do srdcí se jim vlila nová vlna naděje na uzdravení, vítězná dvojice se stala symbolem jejich víry. 

Sen se proměnil ve skutečnost, šťastný Bob ze sedla hladil koně, zpocený a udýchaný Aldaniti s ním před rojem lačných fotografů vykračoval svá čestná kolečka. Zakrátko po vítězství v Grand National založil Bob charitativní společnost pro výzkum původu a léčby rakoviny "Bob Champion Cancer Trust". S Aldanitim uspořádali propagační cestu z Epsomu do liverpoolského Aintrée, dějiště Velké národní. Na trase dlouhé 250 kilometrů se v sedle Aldanitiho střídaly významné osobnosti, čestný úsek na něm jela i britská princezna Anna. Závěrečnou míli jel Bob. Sbírka určená pro Royal Marsden Hospital, kde Boba vyléčili, tehdy přesáhla dva milióny liber. 

Bob Champion svůj příběh končí větou: "Každý má své životní sny a favority. Ten můj se jmenoval Aldaniti."

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat