.
Památníky
„Život je jako hra: nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale jak dobře bylo sehráno.“ To pravil římský filosof Seneca již na přelomu našeho letopočtu, před více jak dvěma tisíci lety. Délka představení je tedy jedna věc, druhá pak, zda to představení můžeme hrát ve vlastní režii, podle vlastních představ a dobře. Nebo jestli jej hrajeme z cizího rozhodnutí, nezřídka proti své vůli a jenom proto, že ho tak prostě hrát musíme.
Ať tak či onak, jednou to skončí, opona se zatáhne, světla v sále zhasnou a nastane ticho. Co tu po nás zbyde? Možná i pár památníků a stél nad zemí, které budou připomínat, že jsme tu byli a jací jsme byli.
O pár takových bych věděl...
Clonmacnoise, Irsko, 2012
Na křižovatce středověkých cest spojujících všechny kouty Irska, na rašeliništích, které tu zanechaly ustupující ledovce poslední doby ledové, u řeky Shannon, leží jeden z nejvýznamnějších irských klášterů.
Byl založen v roce 544 a pár století na to se stal hlavním centrem náboženství, učení, řemesel a obchodu. Putovali sem mniši z celé Evropy, díky nim Irsko získalo pověst „země učenců a světců“. Klášter sám odolával mnohým ranám osudu, které mu zasadily morové epidemie i dobyvačné nájezdy Vikingů a Anglonormanů.
Život je jako hra: nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale jak dobře bylo sehráno.
Clonmacnoise, Irsko, 2012
Katedrálu Clonmacnoise zdobí gotický vstupní portál - i slabší šepot se z něj zřetelně nese až na druhý konec. Při zpovědi toho prý využívali malomocní, aby nenakazili zpovědníka. Klášter obklopuje největší sbírka raně křesťanských náhrobků, pod věčně zeleným povrchem zvlněné hřbitovní krajiny leží pochováni králové Connaughtu a Tary, do okolních rašelinišť je zanořeno mnoho prastarých, zakonzerovovaných dubů.
Z podlahy kostela Temple Kieran i jeho okolí místní farmáři po celá staletí až dodnes po hrstkách odnášejí jíl. Aby jej pak obřadně položili do všech čtyř rohů svých polí, a tím ochránili úrodu a dobytek.
Šumava, Česká republika, 2014
V polích, na křižovatkách a návrších s rozhledem do okolí nebo na návsích se již od 14. století stavěla Boží muka. Označovala důležitá místa v krajině - cesty pro poutníky a formany, místa bitev, uctění padlých, událostí s dobrým i špatným koncem nebo hranice území. Byla i projevem díků za odvrácení nemocí či za usmíření. Měla symbolizovat sloup, u nějž byl bičován Kristus, a kolemjdoucí vedla k zamyšlení. Patřila k duši našeho venkova.
Ubĺa, východní Slovensko, 2013
Uhnilé dřevěné kříže vojáků, kteří tu padli v první světové válce, naházené na hromadu u hřbitovní zdi. V často zmateném pohybu front táhli z východu na západ, střelci nepřítele na ně čekali s bajonety na předprsních zákopů podél silnice a kosili je po stovkách. Jejich osobní podklady se pak k evidenci posílaly na „Policejné riaditeľstvo v Bratislave“. Pokud se totožnost zjistit nepodařilo, naházeli do společných hrobů, zvaných „jamy“. V jedné z nich tu leží ostatky tří tisíc vojáků.
Rančířov u Jihlavy, Česká republika, 2015
Baroko
mělo na zvyklosti v českých zemích velký vliv, především působností
Habsburků na trůnu. Za jejich panování se plně rozvinul i význam očistce, který
dával naději na nebeský život. Pohřby zesnulých měly několikerý význam -
duchovní (rozloučení se zemřelým), prezentační (rodiny nebo náboženských
bratrstev) a sociální (smuteční průvod byl obrazem rozvrstvení společnosti). Hosté
si oblékli nejlepší oděvy, v rukách plály dlouhé svíce, hudba hrála až na
hřbitov, lidé podél cesty dostávali almužny.
Oradour-sur-Glane, Francie, 2017
Desátého června roku 1944 obsadili němečtí vojáci Waffen-SS francouzskou vesnici Oradour-sur-Glane. Muže odvedli do šesti stodol, kde již byly připraveny kulomety a všechny je postříleli. Pak na ně naházeli klestí a stodoly zapálili. Uniknout se podařilo pouze pěti mužům, 190 jich zemřelo.
Na zdi zůstal ohořelý hodinový stroj.
Oradour-sur-Glane, Francie, 2017
Ženy a děti byly ve vesnici Oradour-sur-Glane nahnány do kostela, zatímco vesnice byla rabována. Pak se vojáci Waffen-SS přesunuli ke kostelu a začali připravovat zápalné láhve, ty naházeli do oken a uvnitř rozpoutali hotové peklo. Zoufalé ženy s dětmi v náručí se snažily z kostela vylézt okny, podařilo se to pouze jediné. V kostele zahynulo 247 žen a 205 dětí. Nejmladšímu bylo osm dní.
V popředí před oltářem torzo dětského kočárku.
Oradour-sur-Glane, Francie, 2017
Němečtí vojáci se snažili po masakru 247 žen a 205 dětí masivní románskou stavbu kostela celou vyhodit do povětří, při mohutném výbuchu se však zřítila pouze věž.
V popředí
roztavené kostelní zvony.
Oradour-sur-Glane, Francie, 2017
Zapadající slunce v zahradě Oradour-sur-Glane. Kola stojí, i čas se zastavil. Mrtví spí a možná, že naslouchají poslednímu ptačímu zpěvu v tichu dne.
Oradour-sur-Glane, Francie, 2017
O tom,
že do vypáleného Oradour-sur-Glane se život už nevrátí, rozhodla ještě ten rok přechodná
francouzská vláda. Na jaře 1945 si přijel rozvaliny vesnice prohlédnout Charles
de Gaulle a poznamenal, že se musí stát nejen místem, kde si „všichni budeme
moct připomínat společné neštěstí“, ale také „společnou vůli a víru“.
Oradour-sur-Glane, Francie, 2017
Nová vesnice vyrostla o několik stovek metrů odtud nedlouho poté, co ve zpustošené a vypálené Oradour-sur-Glane vyhasly poslední uhlíky a proužky modrého dýmu se rozpustily v ovzduší.
Rozvaliny zůstaly tiché a opuštěné.
Zdánlivě.
Hřbitov padlých spojeneckých vojáků po invazi do Normandie, Bayeux, Francie, 2012
Málokteré místo dokáže tak zpomalit krok a zrychlit tep. Uzavřít se do sebe a sžívat se s osudy tisíců mladých mužů, kteří už nemohli pokračovat. Všude kolem tu leží pod zemí, jeden vedle druhého. V sužujícím tichu místa i svědomí. Chce se odsud utéct, a přesto nedá tady nezůstat. Lesy bílých náhrobků, jméno za jménem, člověk za člověkem. Lehký vítr pohání spadané listy sem a tam, z hrobu na hrob, zapadající Slunce vytahuje své paprsky z polí zmaru nejvyššího. Už není cesty zpět.
Dokázali jsme se poučit ?
The only one child of me. To the next meeting of us. Your mother. Neboli: Mé jediné dítě. Do našeho příštího setkání. Tvá matka.
Hřbitov padlých spojeneckých vojáků po invazi do Normandie, Bayeux, Francie, 2012
Srdceryvný vzkaz zničené matky svému synovi vytesaný do jednoho z náhrobků v nekonečných bílých řadách. Padl hned, jakmile vystoupil na normandské pláže. Od data 6. června 1944 jsem spěšně odečetl datum jeho narození. Bylo mu osmnáct let.
Hřbitov padlých spojeneckých vojáků po invazi do Normandie, Bayeux, Francie, 2012
Paříž byla od nacistické nadvlády osvobozena v srpnu 1944. Po Champs Elysées projíždějí nákladní auta a Jeep Willysy, usměvaví američtí vojáci v rozepnutých helmách a s šampaňským v ruce líbají pařížská děvčata zleva i zprava, na pozadí frenetického veselí vyhrává slavná jazzová Chattanooga Choo Choo. Dvě stě kilometrů odtud směrem na západ však tiše spí ti, kterým sem dojet nebylo dáno.
Další reportáže
Reportáž: Koně
Jako nikdo jiný kůň pomohl rozvinout lidskou civilizaci. Bok po boku prošel s člověkem světadíly a tisíciletími, doprovodil jej jako společník a přítel. Přesto zůstal svobodným a nepokořeným.
Reportáž: Krávy
Krávy, opomíjená zvířata. Po více jak devět tisíc let nám však poskytují mnohé, bez čeho bychom se neobešli. V neposlední řadě i společnost, jsou naším pojítkem s minulostí, tradicemi a přírodou.
Reportáž: Kočky
Kočky. Zdomácnělé, sžité s člověkem, přesto nezávislé a svérázné. Málokteré domácí zvíře zůstalo tak své, jako právě ony. V lidských dějinách byly vždy zvířaty uznávanými a respektovanými.