Alexander Makedonský, syn krále Filipa II. a Kleopatry, byl pánem dotud nebývalé říše a ztělesněním světového panství.
Mystický příběh tohoto válečného génia se začíná odvíjet už v jeho útlém dětství. Jako malý chlapec dokázal v aréně, pod tribunami obsazenými jeho královským otcem a řeckou šlechtou, jednoduchou lstí porobit a zkrotit uhlově černého hřebce poté, co si s ním nevěděli rady ani nejlepší jezdci makedonských pluků.
Vydrážděný hřebec, zpěněný hněvem a vzpurným bojem, sklonil hlavu k dětsky čisté, nevinné tváři. Dvě výjimečné, sobě souzené bytosti se v osudové chvíli setkaly. Malý Alexander si svým kouskem vraníka okamžitě vysloužil a ten se stal jeho životním koněm. Oba se pak stali legendami. Alexander jedním z vůbec nejlepších vojevůdců, co lidstvo pamatuje, jeho hřebec - pojmenovaný nyní jako Bukephalos - nejslavnějším koněm starověku.
Alexander byl vychováván k boji a moci a Filip
II. o svém synovi hrdě prohlásil, že "pro něj je celá Makedonie příliš malá".
Vůbec poprvé mu svěřil velení v bitvě u Chaironeie, Alexander stál
v čele početných falang jezdců sedících na vydrážděných koních. Bylo mu tehdy
pouhých čtrnáct let. Jako dvaadvacetiletý už dosedal na otcův trůn. Sedět na
něm však dlouho nevydržel a brzy jej vyměnil za měkký, pružný hřbet svého vraného
Bukephala. Roku 330 před naším letopočtem z něj zavelel na výboj, rozpínat
říši, dobývat svět.
Na hřebci černém jako smola se nadnášel bojechtivý král s chlapecky čistou, nevinnou tváří. Desetitisícová armáda se dala do pohybu, nejprve Thrácií k Dunaji, pak do Ilyrie a dál na východ. Alexander úspěšně dobýval jeden významný středomořský přístav za druhým. Uhranut svými vítězstvími, rozjel se do vzdálené pouštní oázy, do věštírny boha Amona Ra, aby se ujistil o svém nadpozemském původu. Božský zrod přitom nebyl přisouzen pouze vladaři, ale vztáhl se i na jeho uhrančivého oře. O toho pečovali nejlepší štolbové, hojivými mastmi mu potírali zranění i rychlé nohy, otroci mu snášeli nejlepší krmení, křišťálové vody z vybraných studní se směl napít jenom on.
Alexander pak obrátil přízračného hřebce a
s ním celé vojsko do dálek, za nimiž se rozprostírala perská velkoříše a
bájná, bohatá Indie. Perský král Dareios
Alexandrův záměr již dávno tušil, zprávy od nasazených vojenských zvědů
ho v tom jen utvrzovaly. Byl pánem nad vodami, vládl mořím. Jeho hlavní
úderná síla spočívala v loďstvu. V zálivech nachystal formace
válečných plavidel, po dlouhém pruhu pevniny byly rozesety perské pobřežní
hlídky. Alexander dobře věděl, že nejprve musí zničit soupeřovu lodní převahu.
Postupoval proto při pobřeží a drancoval jeden přístav za druhým. Nakonec od
perského království námořní složky úplně odřezal. Teprve poté stočil své šiky
do vnitrozemí a mocnou perskou říši krále Dareia zcela vyvrátil.
Po sérii krvavě krutých řeží pronikl jeden makedonský oddíl do nepřátelských řad a otevřel tak cestu. Vyděšení perští bojovníci se ve strachu dali na bezhlavý útěk. V prázdné krajině našli Alexandrovi vojáci opuštěný vůz stranou od cesty, kola zabořená v blátě, vpředu trčeli dva mezci zamotaní do postrojů a nešťastně hýkali. Na dně káry ležel zkrvavený král Dareios, probodaný vlastními vojáky. Slavná Persie padla.
Na oslavu vítězství uspořádal Alexander velký "sňatek Evropy s Asií", na všech dobytých územích zakládal města, sedmnáct z nich pojmenoval Alexandriemi. Ta největší a světově nejproslulejší leží při samotném ústí Nilu v Egyptě, omývají ji vody Středozemního moře. Stala se střediskem vzdělanosti a proslulým zakončením obchodní tepny starověku - hedvábné stezky - spojnice Asie s Afrikou a Evropou, táhnoucí se až od čínského pobřeží Tichého oceánu.
Se svým Bukephalem pronikl Alexander až do Indie, v nejvýchodnějším cípu vybudované říše se příběh jejich, od dětství se táhnoucího přátelství uzavře. Bukephalos, posetý jizvami z četných bitev, ve kterých svému pánovi nejednou zachránil život, tu těžce klesá pod smrtící ranou nepřátelského kopí. Truchlící Alexander pronáší nad mrtvolou svého životního koně památnou větu: "S Bukephalem mohli soutěžit jen Bohové ..."
Na jeho počest tu zakládá město Bukephalia, zanedlouho je však opouští a obrací se na západ. Na zpáteční cestě ho v Babylonu stihne horečnaté onemocnění, jemuž dvaatřicetiletý fenomenální vojevůdce, Alexander Makedonský, krátce po smrti svého koně podléhá. Do Alexandrie obřadně táhne rakev s jeho mrtvým tělem celé šedesátispřeží.
Alexander díky své geniální taktice a rychlé jízdě dokázal to, co se před ním doposud nikomu jinému nepodařilo - porážet i mnohem početnější vojska. Byl výjimečným stratégem, uměl dokonale manévrovat v terénu, využívat všech slabých momentů soupeře k bleskovému útoku, s koňmi napadal protivníkovy formace, jak jen to šlo - čelně i z boků.
Smrtí Alexandra se začala rozpadat i jím budovaná světová říše. Legenda odešla, jeden velký sen se rozplynul.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Jakkoli je náš lidský druh velmi starý a označení Homo sapiens neboli člověk moudrý si neseme již kolem padesáti tisíc let, pojem odpovědnosti je poměrně mladý. Souvisí se slovesem odpovídat - např. politici na otázky svých voličů, proč to či ono pro ně udělali anebo také neudělali - a po zásluze za to sklízet vavříny nebo také pykat. Také po...
Jako skála pevným a nerozbitným kamenem morální inteligence je důstojnost. Toto ryzí slovo pochází z latinského "dignitas" a vyjadřuje rovněž vznešenost. Důstojnost patří k nejzákladnějším hodnotám samotné lidské existence - a současně se považuje za vůbec nejvyšší hodnotu související s kvalitou života. Podle Listiny základních práv a svobod jsou...
Dalším stavebním kamenem morální inteligence je povinnost. Ukládá člověku to, co by měl, má nebo dokonce musí udělat. Protože se k tomu zkrátka zavázal. Nebo mu to přikazují obecně platné normy, zvyklosti a morálka té společnosti, ve které žije. A tedy by se jimi měl řídit. Nebo také zákon. Anebo zkrátka jenom proto - jak již uváděl římský filosof...