Alexander Makedonský, syn krále Filipa II. a Kleopatry, byl pánem dotud nebývalé říše a ztělesněním světového panství.
Mystický příběh tohoto válečného génia se začíná odvíjet už v jeho útlém dětství. Jako malý chlapec dokázal v aréně, pod tribunami obsazenými jeho královským otcem a řeckou šlechtou, jednoduchou lstí porobit a zkrotit uhlově černého hřebce poté, co si s ním nevěděli rady ani nejlepší jezdci makedonských pluků.
Vydrážděný hřebec, zpěněný hněvem a vzpurným bojem, sklonil hlavu k dětsky čisté, nevinné tváři. Dvě výjimečné, sobě souzené bytosti se v osudové chvíli setkaly. Malý Alexander si svým kouskem vraníka okamžitě vysloužil a ten se stal jeho životním koněm. Oba se pak stali legendami. Alexander jedním z vůbec nejlepších vojevůdců, co lidstvo pamatuje, jeho hřebec - pojmenovaný nyní jako Bukephalos - nejslavnějším koněm starověku.
Alexander byl vychováván k boji a moci a Filip
II. o svém synovi hrdě prohlásil, že "pro něj je celá Makedonie příliš malá".
Vůbec poprvé mu svěřil velení v bitvě u Chaironeie, Alexander stál
v čele početných falang jezdců sedících na vydrážděných koních. Bylo mu tehdy
pouhých čtrnáct let. Jako dvaadvacetiletý už dosedal na otcův trůn. Sedět na
něm však dlouho nevydržel a brzy jej vyměnil za měkký, pružný hřbet svého vraného
Bukephala. Roku 330 před naším letopočtem z něj zavelel na výboj, rozpínat
říši, dobývat svět.
Na hřebci černém jako smola se nadnášel bojechtivý král s chlapecky čistou, nevinnou tváří. Desetitisícová armáda se dala do pohybu, nejprve Thrácií k Dunaji, pak do Ilyrie a dál na východ. Alexander úspěšně dobýval jeden významný středomořský přístav za druhým. Uhranut svými vítězstvími, rozjel se do vzdálené pouštní oázy, do věštírny boha Amona Ra, aby se ujistil o svém nadpozemském původu. Božský zrod přitom nebyl přisouzen pouze vladaři, ale vztáhl se i na jeho uhrančivého oře. O toho pečovali nejlepší štolbové, hojivými mastmi mu potírali zranění i rychlé nohy, otroci mu snášeli nejlepší krmení, křišťálové vody z vybraných studní se směl napít jenom on.
Alexander pak obrátil přízračného hřebce a
s ním celé vojsko do dálek, za nimiž se rozprostírala perská velkoříše a
bájná, bohatá Indie. Perský král Dareios
Alexandrův záměr již dávno tušil, zprávy od nasazených vojenských zvědů
ho v tom jen utvrzovaly. Byl pánem nad vodami, vládl mořím. Jeho hlavní
úderná síla spočívala v loďstvu. V zálivech nachystal formace
válečných plavidel, po dlouhém pruhu pevniny byly rozesety perské pobřežní
hlídky. Alexander dobře věděl, že nejprve musí zničit soupeřovu lodní převahu.
Postupoval proto při pobřeží a drancoval jeden přístav za druhým. Nakonec od
perského království námořní složky úplně odřezal. Teprve poté stočil své šiky
do vnitrozemí a mocnou perskou říši krále Dareia zcela vyvrátil.
Po sérii krvavě krutých řeží pronikl jeden makedonský oddíl do nepřátelských řad a otevřel tak cestu. Vyděšení perští bojovníci se ve strachu dali na bezhlavý útěk. V prázdné krajině našli Alexandrovi vojáci opuštěný vůz stranou od cesty, kola zabořená v blátě, vpředu trčeli dva mezci zamotaní do postrojů a nešťastně hýkali. Na dně káry ležel zkrvavený král Dareios, probodaný vlastními vojáky. Slavná Persie padla.
Na oslavu vítězství uspořádal Alexander velký "sňatek Evropy s Asií", na všech dobytých územích zakládal města, sedmnáct z nich pojmenoval Alexandriemi. Ta největší a světově nejproslulejší leží při samotném ústí Nilu v Egyptě, omývají ji vody Středozemního moře. Stala se střediskem vzdělanosti a proslulým zakončením obchodní tepny starověku - hedvábné stezky - spojnice Asie s Afrikou a Evropou, táhnoucí se až od čínského pobřeží Tichého oceánu.
Se svým Bukephalem pronikl Alexander až do Indie, v nejvýchodnějším cípu vybudované říše se příběh jejich, od dětství se táhnoucího přátelství uzavře. Bukephalos, posetý jizvami z četných bitev, ve kterých svému pánovi nejednou zachránil život, tu těžce klesá pod smrtící ranou nepřátelského kopí. Truchlící Alexander pronáší nad mrtvolou svého životního koně památnou větu: "S Bukephalem mohli soutěžit jen Bohové ..."
Na jeho počest tu zakládá město Bukephalia, zanedlouho je však opouští a obrací se na západ. Na zpáteční cestě ho v Babylonu stihne horečnaté onemocnění, jemuž dvaatřicetiletý fenomenální vojevůdce, Alexander Makedonský, krátce po smrti svého koně podléhá. Do Alexandrie obřadně táhne rakev s jeho mrtvým tělem celé šedesátispřeží.
Alexander díky své geniální taktice a rychlé jízdě dokázal to, co se před ním doposud nikomu jinému nepodařilo - porážet i mnohem početnější vojska. Byl výjimečným stratégem, uměl dokonale manévrovat v terénu, využívat všech slabých momentů soupeře k bleskovému útoku, s koňmi napadal protivníkovy formace, jak jen to šlo - čelně i z boků.
Smrtí Alexandra se začala rozpadat i jím budovaná světová říše. Legenda odešla, jeden velký sen se rozplynul.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Je v zájmu nás všech, abychom svým dětem na cestu životem dali několik cenných darů, které ke svému opravdovému štěstí potřebují. Budou si je postupně rozbalovat a na jejich skutečné hodnoty pomalu přicházet. A pak je také zase předávat dál. Svým vlastním dětem.
Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.
Morální inteligencí se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, zdvořile a ohleduplně. Jak lákavá výzva!