Morální inteligence

05.12.2021

Je v zájmu nás všech, abychom svým dětem na cestu životem dali několik cenných darů, které ke svému opravdovému štěstí potřebují. Budou si je postupně rozbalovat a na jejich skutečné hodnoty pomalu přicházet. A pak je také zase předávat dál. Svým vlastním dětem. 

Potřebujeme návrat k obyčejnému lidství. Zdroj: Samphotostock
Potřebujeme návrat k obyčejnému lidství. Zdroj: Samphotostock

Je tedy v zájmu člověka, abychom se vraceli k základnímu a prastarému projevu našeho živočišného druhu. K "obyčejnému" lidství. A s ním související morálce a morální inteligenci, jejímiž hrdými a vyspělými reprezentanty bychom mohli, či spíše měli být.  

Morálka je souhrn předpisů, které část lidí nedodržuje, protože je neuznává, kdežto většina je uznává proto, že je nedodržuje. 

Gabriel Laub  (1928 - 1998) 

Co vlastně morální inteligence je? 

Morální inteligence je  . . .

Stručně řečeno, je to soubor vlastností a projevů, jimiž se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, zdvořile a ohleduplně. Abychom se takto projevovali, musíme k tomu mít dost dobrý důvod, být ochotni a k takovému chování motivováni. Motivováni svým okolím, avšak také hodně sami sebou. Jinými slovy - "musí to jít z nás".

Jak k něčemu takovému dochází? Vnitřní motivace chovat se slušně se spouští sledem tří po sobě jdoucích skutečností. Nejprve naplněním silné potřeby seberealizace. Vezměme například mašinerii velkých firem, ve kterých pracují stamilióny lidí po celém světě. Každý jednotlivý pracovník ve vertikále složité firemní struktury má také přirozeně lidskou potřebu seberealizace a do práce přece nastupoval s takovým odhodláním. Je však nezřídka pouze "ozubeným kolečkem" plnícím stále náročnější a stále méně reálné cíle, v jejichž dosažení nevěří už ani jeho šéf (aniž to často přizná), a to za stále horších, smysl nedávajících podmínek.  

Seberealizace - sebezhodnocení - spokojenost se sebou samými - sebeúcta. Jak jednoduché ... Zdroj: Samphotostock
Seberealizace - sebezhodnocení - spokojenost se sebou samými - sebeúcta. Jak jednoduché ... Zdroj: Samphotostock

Nebo člověk, který prokazatelně oplývá určitými kvalitami, danou práci, zakázku či příležitost však nedostane, neboť o výsledku rozhodla "jiná kritéria" než původně deklarovaná kvalita. Nebo prostý občan ve složité společenské hierarchii, ve které si také chce realizovat "to svoje". Právě vládnoucími elitami a jejich přisluhovači je však bez možnosti dovolání a dosažení spravedlnosti sešlapáván ke dnu systému. Fáze dvě - možnost sebehodnocení a dosažení spokojenosti se sebou samým.

Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud.

Seneca  (4 př.n.l. - 65 n.l.)

Tedy jednoduše řečeno, mít ze sebe dobrý pocit. Důvod a možnost si říci "Jsem dobrý - to se mně povedlo - mohu na sebe být hrdý - mám ze sebe radost - stojím za to - do starého železa ještě nepatřím". Fáze tři - to vše v závěru korunováno vrcholovou sebeúctou.  

Motivace

Takto naplněný člověk se může odlehčit a odpoutat od "tíhy svého já". Začíná se pak více zajímat a starat o ostatní lidi ve svém okolí. Slušné jednání přitom považuje za vážené privilegium, na které je patřičně hrdý, silnou osobní inspiraci, a tedy svou další - motivaci.

Zákony by tu byly, a nemálo jich. Ale slušnost, respekt a úcta ke každému člověku, a to bez rozdílu ? Zdroj: Samphotostock
Zákony by tu byly, a nemálo jich. Ale slušnost, respekt a úcta ke každému člověku, a to bez rozdílu ? Zdroj: Samphotostock

Je to jako když si na sebe vezme nový oblek, který mu padne, náramně sluší, cítí se v něm skvěle a má chuť v něm co nejdříve vyrazit do ulic. Sklon jednat morálně se v něm neklamně probouzí. Není-li však tolik silná potřeba seberealizace, vlastní spokojenosti a sebeúcty naplněna, vývoj se ubírá opačným směrem. Přežít chce každý, a tak například v podmínkách vzpomínaných firemních vertikál nejprve začne sebeobranně předstírat, pak lhát, dokonce i podvádět a nakonec "strkat hlavu do písku". 

K čemu jsou dobré zákony pouhé, chybí-li mravnost ?

Horatius  (65 - 8 př.n.l.)

Zpočátku jenom před druhými a pak už i sám před sebou. Na scénu se tiše vkrádá pokrytectví a kdo se s ním neumí ztotožnit, pak frustrace, sebeomlouvání a sebeutěšování ("Vím, že to není v pořádku, ale musím to tak dělat ..." - "Nemohu jinak ..." - "Proč bych jim měl pomoci, když oni mně také nepomohli."). Stress, frustrace, rezignace, apatie, pozvolný nástup depresí, projevů syndromu vyhoření a sobeckosti pak už na sebe nenechají dlouho čekat.

Láska k bližnímu

Zájem o druhé, ohleduplnost, starostlivost a dokonce až "všeobecnou lásku k bližnímu" coby vůbec nejušlechtilejší princip přitom vyznáváme už více jak 3.000 let (!). Jako své hlavní poselství a "zlaté pravidlo" ho ve svých spisech, súrách a vyznáních vždy uváděly různé kultury a náboženství. "Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim". Jedna jediná a prostá věta. V průběhu věků měla chránit příslušníky všech civilizací před násilím, vraždou, krádeží, bezprávím, podvodem, útlakem či mstou. Bez výjimky.  

Princip zájmu o druhé, ohleduplnosti  a všeobecné lásky k bližnímu lidstvo vyznává už více jak 3.000 let ... Zdroj: Samphotostock
Princip zájmu o druhé, ohleduplnosti a všeobecné lásky k bližnímu lidstvo vyznává už více jak 3.000 let ... Zdroj: Samphotostock

Snad vůbec poprvé ji v celých dlouhých lidských dějinách zformuloval kolem roku 600 před Kristem staroperský náboženský reformátor Zarathuštra. Vše bylo hned jasné, od té doby nebylo o čem diskutovat, nebylo co měnit. Pouze dodržovat. Základní myšlenka o milovaném bližním však byla překroucena a zneužita. Zlaté pravidlo však navzdory tomu přežilo věky. Díky svému skutečnému a ušlechtilému obsahu.  

Všechny dobré zásady jsou již napsány. Nyní jen zbývá je uskutečnit.

Blaise Pascal  (1623-1662)

Stále dokola si potvrzujeme, že jediným možným tvůrcem a představitelem morálky jsme my sami, nikdo jiný. Sami totiž nejlépe cítíme, co bychom v žádném případě nechtěli prožít, co bychom si nepřáli a co bychom nesnesli. Podle toho bychom se k druhým měli chovat. Takový přístup je jádrem veškeré morálky. Jeho uplatnění nám navíc ulehčí zlaté pravidlo. Předpokládá totiž, že všichni lidé na světě cítí a prožívají to samé úplně stejně. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler