Španělští jezdci měli za úkol šířit politiku své země i v krajinách podstatně vzdálenějších, než byla Evropa na severovýchod od Pyrenejí. Jejich dobyvatelské výpravy jsou ojedinělým příkladem toho, v jak malém počtu dokázali koně změnit tvářnost říší.
Posádky tří bytelných španělských lodí, vyčerpané po nejisté, dvouměsíční plavbě možná ještě netušily, kde se ocitají, když Juan Rodriguez Bermejo z Molinosu, hlídkující v námořním koši, v noci z jedenáctého na dvanáctého října roku 1492, zahlédl ve svitu měsíce, mezi třpytivými vlnami dotud nekonečného Atlantského oceánu úzký, tmavý pruh pevniny. "Země, země !", křičel jako na poplach, nechal vystřelit z děla a rychle burcoval celé mužstvo.
Tu noc byla objevena Amerika ...
Objevitelské výpravě s poněkud jinými plány na začátku v tisíce námořních mil vzdáleném Pyrenejském poloostrově Evropy a nečekaným, leč šťastným koncem, velel z paluby první z lodí, Santa Marie, jedenačtyřicetiletý Janovan Kryštof Kolumbus.
Celý zázrak do začátku svou přízní vydatně podpořila Isabela I., královna kastilská. Zázrak objevu to jistě byl, teprve další bádání však zřejmě ukáže, zda ve skutečnosti nešlo spíše o vyhledávání nového území pro vytlačované Židy, a to i ze země španělské koruny. Sám Kolumbus psal část svých deníků v hebrejštině. Kolumbus tak objevil světu další kontinent. Není snad ani podstatné, že až do své smrti si myslel, že objevil pouze novou cestu do Indie, případně Japonska. O svém fenomenálním objevu se vlastně vůbec nikdy nedověděl a dvacátého května roku 1506, dlouhých čtrnáct let po svém objevení Ameriky, ve španělském Valadolidu umírá nevěda, že to co našel, vůbec nebylo to, co hledal.
V každém případě - z evropského hlediska zahájil novou dějinnou éru, převratnou epochu. Po již známé trase se sem začali vydávat španělští conquistadoři - dobyvatelé. Světadíl bohatství a ideálů se v průběhu deseti a staletí stal cílem mnoha přistěhovaleckých vln, místem revolučních zvratů, rychlého vývoje, synonymem šance. Kolumbovým objevením Ameriky však došlo ještě k jiné unikátní skutečnosti. Po celých stovkách tisíc let se na tuto pevninu opět vrátil kůň. Ten zde totiž ve třetihorách, ještě ve své prehistorické podobě, zcela vyhynul a od té doby se na tomto od Evropy a Asie mořem odděleném kontinentu vůbec nevyskytoval.
S dovozem prvních koní na Nový svět se
započalo roku 1493, při druhé Kolumbově výpravě. Podmínky přepravy byly pro
zvířata víc než drsné - celé týdny zavěšené na popruzích v tmavých
podpalubích křehkých lodí, na vlnách neklidného Atlantiku. Koně byli krmeni
senem a napájeni tou nejlepší vodou, jaká byla k mání. Španělé tehdy
neměli ani nejmenší tušení, že své koně vezou na světadíl, který je kolébkou
jejich prapředků. Věděli však už, že domorodí obyvatelé, Indiáni, koně neznají
a mají z nich přímo panickou hrůzu.
Podivná zvířata považovali za cizí božstva, později jim přezdívali Sunka wakán - "tajuplný pes". Kolumbovi nástupci tak pochopili, že mají v rukou důležitý trumf. Mírumilovný, ale obávaný kůň jim pomůže dobýt vnitrozemí, získat bohatství země a na něm vybudovat mocnou říši. Samotného Kolumba dělil jen malý krůček od objevení skutečných zlatých velmocí, říší Mayů a Inků. Navěky zničit indiánské kultury, rozkrást jejich bohatství a zlato však bylo "souzeno" jiným.
Desátého února 1519 vyplouvá na moře ctižádostivý
kapitán Hernando Cortéz, jeho fregatu sleduje ostrý šik deseti dalších lodí se
110 námořníky, 521 vojáky, 23 střelci s kušemi, 13 arkebuzníky a 16 koňmi
na palubách i v podpalubí. S nimi o několik týdnů plavby později zaútočí
na obrovskou říši Aztéků. Předtím však u amerických břehů spálí všechny své
lodě, aby vyloučil možnost návratu. Svým prohlášením "Zbývá nám pouze vítězství
!" vsadí na jediné a s koňmi a šesti těžkými děly se pustí do vnitrozemí.
Právě koně pomohli Cortézovi dobýt důležité indiánské město Tabaska. Indiáni se
nedali zastrašit ohlušující střelbou z masivních hlavní, ke kapitulaci je
přiměla hrůza z němých a plachých koní.
Brzy však procitli, pochopili a proti Cortézovým vojákům vytáhli z širého okolí. Zanedlouho zabili jednoho z nejlepších španělských jezdců Moranu a s ním i jeho koně. Mrtvé zvíře rozsekali na malé kusy a po rychlých běžcích je rozeslali do osad a měst po celé zemi, aby všem Indiánům dokázali, že koně nejsou nesmrtelní. Cortéze se zmocnila nejistota. Když padli další dva koně, dal je okamžitě zahrabat. Efekt začal slábnout. Dobyvatel proto volil nové cesty. Při každém dalším setkání s Indiány předváděl temperament svých koní a to, jak tyto domnělé bohy umí ovládat. A když mu nezbylo ani to, přikročil k nejhoršímu: na jaře roku 1525 doslova odpravil Guatemozina, nejvyšší indiánskou autoritu a posledního vládce Aztéků vůbec.
Na stále větší odpor ze strany Indiánů naráželi i jiní Španělé - Francisco Pizzaro dováží koně k břehům Peru, aby dobyl říši Inků. Vládce Atahualpa však z neznámých zvířat nemá žádný respekt, dokonce se na jednom projede a v noci nechá zavraždit všechny ty své bojovníky, kteří při setkáních s koňmi projevili strach. Jakmile se Španělé začali probíjet do hornatého, těžko přístupného vnitrozemí, Inkové se začali zle bránit. Bez váhání zabíjeli lidi i koně, na mostech spletených z provazců je ostřelovali luky a šípy, ve skalnatých soutěskách ubíjeli těžkým kamením. Usekané hlavy zvířat pak napichovali na zdálky viditelné kůly, z ocasů a hřív dělali zlověstně působící korouhve.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.