Mustangové

22.12.2021

Přestože se Španělům podařilo vydrancovat nesmírné bohatství indiánských kultur, potupně zotročit či pozabíjet domorodé obyvatele a zničit jejich říše, zanechali tu po sobě přece jeden skvělý, nedocenitelný dar. Zanechali tu koně. 

Pro další Indiány a nové osadníky, obývající travnaté prérie, pampy i pobřežní oblasti, se kůň stal nepostradatelným průvodcem a pomocníkem, nerozlučným přítelem. Doprovázel je do krajů dotud neznámých, řídce osídlených nebo dokonce pustých. Díky koním je obsazovali a přetvářeli v oblasti lépe přístupné, úrodné, bohaté, dodnes oblíbené a hojně navštěvované.  

Přátelé nebo nepřátelé ? Zdroj: Wikipedie, Frederic Remingto
Přátelé nebo nepřátelé ? Zdroj: Wikipedie, Frederic Remingto

Španělská conquista

Koně se sem ze Španělska začali cíleně dovážet - bylo to riskantní, jeden kůň stál 2.500 zlatých pessos, za to se dalo pořídit šedesát dobrých mečů či slušné jmění - ale stálo to za to. První farmy na chov koní vznikaly na Kubě a na Floridě, velký transport do La Plata v Jižní Americe byl odeslán roku 1535. Koně se tu podíleli na výstavbě nového města Buenos Aires. Z pověření mexického místokrále vedl roku 1540 početnou výpravu s celkem 250 jezdci a 70 pěšáky Francisco Vasquez de Coronado. Mexiko, kde se domorodci koní původně děsili, je dnes snad jedinou zemí, kde je kůň tím nejoblíbenějším zvířetem, symbolem důstojnosti, pýchou majitele a objektem věčného obdivu. Kult koně tu od dob jeho dovezení nikdy nezeslábl. 

Americké prérie se původním španělským koním staly novým domovem. Zdroj: Samphotostock
Americké prérie se původním španělským koním staly novým domovem. Zdroj: Samphotostock

Coronadovi při postupu vnitrozemím však několik koní uteklo, stejně tak jako jiným Španělům táhnoucím severně položenými územími - dnešní Floridou, Georgií, Alabamou, Oklahomou, Arkansasem i Texasem. V prériích našli příznivé podmínky pro svůj budoucí život a rozmnožili se v obrovská, zdivočelá stáda. 

Tuláci bez domova

Po celých stovkách tisíc let se sem vrátili do volné přírody, aby se spolu s bizony a jinými zvířaty stali její přirozenou součástí a podle španělského slova "mesteno", divoký, dostali své pojmenování - mustangové.

Do historie pak tito zdivočelí koně vstoupili pod názvem - mustangové ... Zdroj: Pixabay
Do historie pak tito zdivočelí koně vstoupili pod názvem - mustangové ... Zdroj: Pixabay

Tito "tuláci bez domova" svými dalšími a dalšími generacemi hříbat obsazovali území táhnoucí se od Rio Grande na jihu až po prameny Athabasky na severu v kanadské provincii Alberta, od Mississippi na východě až po západní pobřeží sklánící se k Tichému oceánu. Pro prérijní kočovné Indiány nebyli mustangové zpočátku nijak zajímaví, koně jim nevadili, ale také je nijak nepřitahovali. Teprve později, se sílícím přílivem Evropanů, začalo Indiánům docházet, k čemu by jim koně mohli být dobří a naučili se na nich jezdit.  

Kouřový signál. Zdroj: Wikipedie, Frederic Remington
Kouřový signál. Zdroj: Wikipedie, Frederic Remington

Pro Indiány vším

Mustangové způsobili v životě Indiánů zásadní obrat. Rudí bojovníci na nich kočovali, z jejich hřbetů lovili bizony, vůči přistěhovalcům se již necítili tak bezbranní. Postupně se stali vůbec nejlepšími a nejobávanějšími jezdci Divokého západu. Zavěšeni na bocích strakatých mustangů, pomalovaní válečnými barvami, s poplašným křikem připravovali "bílé tváře" o skalpy, čelili vysídlování zbylých oblastí a postupující civilizaci. Koně vyrovnali síly obou táborů, rozpoutala se vleklá válka o to, čí bude Nový svět.  

V letech 1640 až 1880, tedy po dlouhých dvě stě čtyřicet let, byl kůň nepostradatelnou součástí života prérijních Indiánů. Antropologové tuto epochu nazývají "indiánskou kulturou koní". Mezi nejlepší jezdce patřili na západ od Hadí řeky sídlící Indiáni kmene Nez Percé, chovatelé strakatých mustangů appaloosa. O dodnes živé potomky někdejších mustangů se zasloužili Vraní Indiáni, Šošoni, Čejeni a Komančové, od nichž je američtí chovatelé získali až ve dvacátých letech minulého století. 

Po dvě stě čtyřiceti letech hrozilo mustangům vyhubení. Zdroj: Pixabay
Po dvě stě čtyřiceti letech hrozilo mustangům vyhubení. Zdroj: Pixabay

Postupem času se však mustangové stávali poněkud nepohodlnými obyvateli travnatých prérií. Farmáři zabírali stále více půdy a divoké koně vyháněli či vybíjeli. Ti jim totiž ničili ploty a ohrady, skotu obsazovali napajedla a do svých stád odváděli domácí klisny. Inteligentní mustangové se tak pomalu stáhli do špatně přístupných polopouští a hor. Ani tady však nebyli v bezpečí. Lovci dvacátého století v jejich mase objevili vhodnou náplň do konzerv pro psy. Pomocí letadel a vrtulníků je z prérií naháněli do nachystaných ohrad, odtud po rampách do útrob kamionů a v nich už bez možnosti úniku na jatka, úzkými tmavými uličkami masokombinátů na porážku. 

Statečná paní Velma

Když v roce 1950 jela paní Velma Johnstonová po dálnici za nákladním autem, ze kterého odkapávala krev ze zmrzačených mustangů a jejich hříbat, byl to pro tuto odvážnou ženu dostatečně silný důvod, aby se pustila do neohroženého boje za jejich záchranu. Bojovala plných jedenadvacet let. Až v roce 1971 vyšel zákon stanovující, že volně žijící koně jsou "živé symboly historie a pionýrského ducha Západu, jsou chráněni a nesmí se chytat, honit a usmrcovat". Ještě v osmnáctém století žilo v Severní Americe několik miliónů mustangů, dnes se tu po přísně střežených rezervacích potuluje jen něco přes třicet tisíc těchto vzácných koní. 

Mustangové se stali "živými symboly historie a pionýrského ducha Západu". Zdroj: Pixabay
Mustangové se stali "živými symboly historie a pionýrského ducha Západu". Zdroj: Pixabay

Koní, které ve vzdáleném Španělsku pod Pyrenejemi šlechtili staří Maurové. Koní, jejichž blízcí příbuzní patřili v Itálii, Francii a celé střední Evropě k těm nejžádanějším, vybraným do drezurních sálů a ceremoniálních zápřeží. Koní, kteří s Kolumbem a jeho nástupci pomáhali Jižní a Severní Ameriku objevovat, osídlovat a budovat.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler