Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře tmavých archivů či stránky zašlých kronik. Chceme znát i minulost místa, ve kterém žijeme, jeho zvyky a pravidla provazující celé věky. Toužíme poznat život.
Snad to byly starobylé cesty, táhnoucí se od nepaměti přes husté lesy a hluboká údolí směrem na západ, které daly podnět k založení vůbec prvních osad a lidských sídel na Křivoklátsku. Malých, skromných a v temné hloubi věků dávno zapomenutých. Jejich stavby byly jednoduché, dřevěné a do dnešních dnů se nedochovaly. Stejně tak jako celé vesnice z nich vystavěné (původně např. v okolí bájné Krušné hory). Tuto část historie proto v zemi připomínají už jen základy někdejších kamenných kostelů.
Písemné záznamy o známých a do dnešních dnů navíc dochovaných sídlech pocházejí až ze století třináctého, tedy období vlády českých králů Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II. Takovými obcemi jsou třeba pamětihodné Stradonice na pravém břehu řeky Berounky (první záznam o jejich existenci pochází z roku 1224, Keltové je však obývali téměř 1.400 let předtím) nebo Zvíkovec (1229, tehdy zmíněný díky tamním bratřím Vicemilovi, Vlčkovi a Jindřichovi ze Zvíkovce) či v malebné krajině položené Skryje (rovněž z roku 1229).
Dochované stavby ve starých obcích (slánské, podbrdské či plzeňské lidové vesnické architektury v Rousínově, Hlincích a Ostrovci na Zbirožsku) či stovky drobných památek (smírčí kříže, kameny, patníky či milníky, kapličky a boží muka, pomníky) jsou dodnes přežívající duší Křivoklátska a někdejšího života v něm. Rozesety v krajině a protkány neviditelnou sítí zvyků, tradic a vzpomínek tvoří tzv. "lokální paměťovou kostru".
Kamenné mezníky ohraničující vlastněné pozemky (často s monogramem majitele či letopočtem), hrubě opracované smírčí kříže, patníky a křížové kameny (patřily mezi nejstarší, zhotovené už ve středověku), milníky podél významných cest, doplněné kopanými příkopy s valy a z kamenů skládanými zídkami nebo reliéfy křížů se symboly kola (místa výběru cla).
To vše byly důležité a všem známé prvky usnadňující orientaci v krajině. Označovaly však i místa tragických událostí nebo hranice pozemkového vlastnictví (mj. podél celého křivoklátského a zbirožského panství či na jiných místech obvodu pozemků vlastněných rodem Fürstenbergů).
Ochranitelské kříže (vymezující obvod vsi či místo modlitby), boží muka (vztyčované mimo obce), v krajině volně stojící sochy svatých či drobné stavby sakrálního významu, zpravidla s obrázkem Panny Marie (uctívající např. vzácnou a podle pověr i léčebnou vodu - u studánek, pramenů či v lesích, které ji navíc zadržovaly) či kapličky a zvoničky (nejčastěji uprostřed obcí, využívané i pro oznamování požárů či jiných pohrom).
V křivoklátských obcích se takových kapliček zachovalo poměrně dost (kaplička na návsi ve Zbečně z roku 1698, Panny Marie na Křivoklátě z roku 1769, patrová na rozcestí u Leontýna nebo kaple sv. Huberta na Dřevíči).
"Ohňový patent" Marie Terezie z roku 1751 ukládal obcím vlastnit zvon, kterým by se zvučně a do daleka ohlašoval požár. Kapličky se proto začaly kombinovat se zvoničkami (např. kaplička ve Žloukovicích, patrně nejstarší dřevěná zvonice na Křivoklátsku u kostela sv. Štěpána ve Skřivani z roku 1667 nebo výklenková kaplička nedaleko Podřeže u Sýkořic).
Jakkoli rozmísťování sakrálních staveb a prvků v krajině přála celá doba emotivního a zdobného baroka (vztyčování křížů především koncem 18. a po celé 19. století), hlavními iniciátory zřizování těchto památek na Křivoklátsku opět byli - počas svého dvousetletého působení - Fürstenbergové.
Pytláctví trápilo lesní správce na Křivoklátsku již od 15. století, ze kterého pochází první písemná zmínka o těchto "zvířecích zlodějích". Svého skutečného rozmachu se však dočkalo v průběhu třicetileté války (1618 - 1648). Její následky - krádeže, rabování a ničení vesnic, pokles obyvatel v českých zemích o třetinu (mužů dokonce až o padesát procent) - přinesly prostým lidem bídu, hlad a nouzi.
Křivoklátské lesy tak začali protahovat jednotliví pytláci či celé organizované skupiny, na zvěř kladli oka a sklopce či kopali lapací jámy. Snažili se chytit, co se dalo. Divoká zvěř utrpěla. Drobné stavby na věčnou paměť lesníků, kteří padli při střetech s pytláky, jsou nejlépe zachované právě na Křivoklátsku, a to ze 17. až 19. století.
V křivoklátských lesích stojí i několik památek, které oslavně připomínají dávnou tradici zdejších lovů na divokou lesní zvěř (např. socha sv. Jana Nepomuckého v Alžbětínském revíru z roku 1723, připomínající slavný lov císařovny Alžběty Kristýny, manželky Karla VI.). Významná socha se později stala místem pro konání kázání v přírodě a cílem lidových poutí.
Mnohé se změnilo. Stavby i celé vesnice zanikly, lidé zemřeli, hroby se propadly, hřbitovy zarostly a splynuly s okolní krajinou. Do ní přišli noví lidé. S nimi se měnil i jazyk.
Přesto se v křivoklátské krajině, napříč staletími a nespočetnými pokoleními, zachovaly některé, od nepaměti používané a pro tuto oblast typické výrazy. Jsou nedocenitelnou duchovní památkou po našich předcích, jejich kulturou a současně kořením našeho dnešního jazyka.
"Prekár" - lesy v blízkosti obcí, privilegované tzv. lesními svobodami (vesničané je mohli využívat pro sběr dřeva a pastvu domácích zvířat). "Průhon" - pruh území (mezi ploty či pozemky), kudy se vedl dobytek na pastvu. "Luh" či "loužek" (krátký luh) - hluboká údolí a rokle s řekou či říčkou a úzkou lesní cestou na jejich dně (ve svých jímavých povídkách z Křivoklátska tento výraz používal prozaik Ota Pavel). "Lísa" - původně brána do obory (často u hájoven) nebo samotné hájovny, přeneseně oborní chov lesní zvěře. "Pleš" - bezlesá plocha, na které se kvůli suchu a silnému slunečnímu svitu les neudržel. "Pranty" - místa, na kterých se v lesích pálilo.
Autor článku a fotografií: Zdeněk Mahler
Tajuplný, vlnami Atlantského oceánu divoce bijícími o útesy smáčený, vichry a bouřemi po věky nelítostně zkoušený kraj, opředený starodávnými keltskými bájemi i legendou o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Už pět staletí patří Francii, svým drsným charakterem však připomíná Irsko nebo Skotsko. Zdejší lidé jsou přírodou i osudem tvrzení,...
Sto kilometrů od italské Sicílie a asi trojnásobek této vzdálenosti od nejbližších břehů rozpálené severní Afriky, za neustálého šumění a šplouchání ze všech stran omývány tmavomodrými vlnami, uprostřed Středozemního moře, leží ostrovy starobylé Malty. Nevelké oázy vzácného klidu, romantiky, úžasu a nekonečného poznání. Na každém kroku jsou plné...
Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. Které jsme před spaním poslouchali nebo četli a jejich obrázky nás unášely do snů či oživlé je sledovali v televizi. A přitom se šťastně choulili do bezpečí vyhřátých peřin. Touha podívat se do těch Ladových a Trnkových pohádkových chaloupek a malých světniček, užívat si jejich...