Fürstenbergové do Křivoklátska výrazně investovali, přikupovali při tom i nové pozemky. Necelých 200 let jejich působení mělo pro zdejší území největší význam a znamenalo přechod od stále ještě středověké krajiny ke krajině novověké. Část panství přeměnili na užitné lesy, které sloužily potřebám rozvíjejícího se průmyslu, velké lesní celky zaměřené na chov zvěře však zůstaly zachovány.
O podstatné zkvalitnění lesního hospodářství na Křivoklátsku se postaral Karl Egon I. z Fürstenbergu (1729 - 1787), syn Marie Anny z Valdštejna a Josefa Viléma Arnošta z Fürstenbergu. Karl Egon byl pečlivý a svědomitý hospodář, křivoklátské panství se v jeho době stalo příkladem citlivě promyšleného, plánovitého rozvoje krajiny a vzorem pro lesní i zemědělské podnikání.
K takové kvalitě mu napomohla i samotná císařovna Marie Terezie. Svým "Lesním řádem" neboli "Císařským královským patentem lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daném na hradě Pražském dne 5. dubna 1754" stanovila důležitý mezník, od kterého se o celkový stav lesů země začala starat centrální moc. Lesní řád císařovny zapovídal činnosti, jako např. stavbu hutí a skláren podél řek, vyjíždění nových cest v lesích, poškozování živých stromů, obnažování kořenů, hrabání mechu v jehličnatých porostech a mnoho dalšího. Panovnice držela nad lesy svou pevnou ochrannou ruku.
Karl
Egon pracoval dále. Kolem roku 1770 začal v Lánech pěstovat vlastní
sazenice dřevin, po lesích nechal sbírat jejich spadaná
semena, v roce 1785 zakládá i první pěstebné školky. Pro kvalitu dřeva i
spadané žaludy (žír pro divokou zvěř) byl při tom mimořádně ceněn a částečně i chráněn
dub, vedle něj další listnáče jako buk a habr, či jehličnaté borovice a jedle. Tedy stromy tvořící původní a přirozený lesní porost Křivoklátska.
Hrabě při tom dbal o průběžné vzdělávání personálu a výchovu dalších generací odborníků - v obci Křivoklát, nedaleko historického hradu založeného českými králi, dal podnět ke zřízení lesnické (tehdy revírnické) školy. Roku 1785 byla v Lánech založena i vyšší zemědělská škola, zřejmě úplně první tohoto druhu v celé rakousko-uherské monarchii.
Karl Egon byl nejen pracovitý a pro Křivoklátsko velmi užitečný, na svém panství navíc i oblíbený. V běžném styku s lidmi hovořil česky, zasazoval se o zrušení roboty (koncem 18. století s tím začal na svém vlastním dvoře), pomáhal chudým v době hladomoru a následné morové nákazy. Snažil se zlepšovat celkovou situaci ve společnosti, v život pomáhal uvádět školskou reformu Marie Terezie a roku 1784 předsedal České královské společnosti nauk.
V době panování Karla Egona I. z Fürstenbergu patřilo křivoklátské panství k nejpokrokovějším a nejvýstavnějším v Čechách. Úspěšné postupy a metody, praktikované na jeho lánském velkostatku, se staly inspirací a následování hodnými příklady pro mnohé sedláky a statkáře v širém okolí. Křivoklátsko tak lze - vedle samotného lesnictví - považovat za skutečnou kolébku moderního českého zemědělství. A nejen toho. Nemalou pozornost věnoval hrabě i ovocnářství. Podél cest zakládal dlouhé a úrodné ovocné aleje, v době panování Fürstenbergů bylo na jejich panství aktivních celkem 9 lihovarů a 13 pivovarů.
Osud Křivoklátska po smrti Karla Egona I. v roce 1787 již tak jednoznačný a šťastný nebyl. Rozsáhlé pozůstalosti se ujímá jeho druhorozený syn Filip Nerius, po pouhých 3 letech však umírá a dědictví přechází na teprve pětiletého syna Karla Gabriela. Panství v těchto nejistých dobách podržela trojice jeho vynikajících správců - lesmistra Františka Alstera, lesníka a o něco později ředitele celého panství Františka Nittingera a Jana Bohutínského, autora prvního ohodnocení křivoklátských lesů.
V pořadí třetí syn Karel Alois padl v Bádensku, a tak roku 1804 přejímá křivoklátské panství vnuk Karel Egon II. z Fürstenbergu (1796-1854). Roku 1820 tu nechává vybudovat klasicistní zámeček Obora, jeho synem Maxmiliánem Egonem I. (1822-1873) později přestavěný v pseudogotickém slohu a pojmenovaný podle manželky Leontiny na Leontýnský zámeček. Karel Egon II. se zasloužil i o stavbu koněspřežné dráhy mezi obcí Lány a Prahou, první skutečné železnice na dnešním území hlavního města.
Éra bezmála dvousetletého panství Fürstenbergů na Křivoklátsku končí dědici Maxmiliánem Egonem II. (1863-1941) a jeho synem Maxmiliánem Egonem III. (1896-1959), přesněji rokem 1928. Vývoj událostí po První světové válce přináší mnoho společenských změn, s nimiž je spojena i tzv. Pozemková reforma.
Schvalování nových zákonů nabralo až nečekaný spád - nejprve zákona o obstavení velkostatků (ten sice nezrušil vlastnická práva, avšak znemožnil vlastníkům se svým majetkem nakládat - velkostatky povětšinou dostaly nuceného správce), následovaného tzv. záborovým zákonem (ve prospěch státu "zabral" majetek šlechty přesahující 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy jako takové). Jednalo se o dotud nevídané znárodnění zemědělské a lesní půdy.
Do třetice následoval přídělový zákon, který zabraný majetek rozděloval coby náhradu novým vlastníkům, především jednotlivcům (upřednostňováni byli příslušníci armády, legionáři či různá obecní sdružení). Rozhodující vliv na prosazení a následnou realizaci Pozemkové reformy měla tehdejší agrární strana, podpořená širšími vrstvami obyvatelstva.
Zabrání pozemků znemožnilo někdejším vlastníkům půdy další provozování velkostatků, v důsledku čehož mj. nebyli schopni financovat nákladný provoz zámeckých areálů. Noví, často nezkušení a rozdrobení vlastníci pozemků bez znalostí a vztahu k půdě mnohdy nedokázali navázat, natož plnohodnotně hospodařit na přidělených majetcích. Následoval nevyhnutelný úpadek hospodářství a s ním i významu od nepaměti ceněné křivoklátské oblasti. Vzniklý úpadek se přitom ještě více prohloubil po Druhé světové válce.
Dvanáctého prosince roku 1928, za krajně nepříznivé situace, postoupil poslední dědic rodu Fürstenbergů, Maxmilián Egon III., za úplatu veškeré nemovitosti Křivoklátska Československé republice. Po více jak 800 letech skončila éra Křivoklátska jako královského loveckého hvozdu, državy králů, panovníků a šlechticů.
Nastoupil stát.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Před mladým člověkem se otevírá život. Leží mu u nohou a je mu plně k dispozici. Je jeho. Nyní je na něm, jak s ním naloží. Z dětství a dospívání si do něj nese bohatou výbavu, kterou mu za celou dosavadní éru dodali jeho rodiče, blízcí, školy a společnost. Nastává nejdelší životní etapa, dlouhá od 20 do 65 let. Nastává období dospělosti. ...
Zdá se, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku. Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé nebo na to, co se...
Jsme si vědomi svého života a své existence. Jsme si vědomi toho, že jsou naše a že je můžeme dle svého rozhodnutí i odpovědnosti naplnit a uskutečnit.