XIII.  Historie veterinární medicíny u koní. Renesance

30.05.2022

Na svého krajana Jordana Ruffuse a jeho hipologické dílo po dvou stech letech navázal italský šlechtic Federico Grisone, jeden z prvních mistrů drezury a dvorního ježdění, ve své době dokonce označovaný za "otce jezdeckého umění". Roku 1532 v Neapoli založil první evropskou jezdeckou školu (jezdeckou akademii). V ní se dospívající příslušníci šlechtických rodů z celé Evropy a další zájemci seznamovali s tehdy aktuálními prvky jezdectví, ošetřování a léčení koní. 

O osmnáct let později, tedy v roce 1550, Grisone shrnul své poznatky do knihy "Gli ordini di cavalcare " neboli "Pravidla jezdectví", jedné z prvních prací daného druhu od dob geniálního spartského vojevůdce a metodika jezdectví  Xenofóna (430 - 354 př.n.l.).  

Titulní strana prvního vydání Grisoneho knihy "Gli ordini di cavalcare" neboli "Pravidla jezdectví" z roku 1550.  Zdroj:  Wikipedie
Titulní strana prvního vydání Grisoneho knihy "Gli ordini di cavalcare" neboli "Pravidla jezdectví" z roku 1550. Zdroj: Wikipedie

Grisonovo dílo se ve své době stalo hotovým bestsellerem, v letech 1550 až 1623 se dočkalo celkem jednadvaceti znovu vydání, vyšlo i v němčině, francouzštině, španělštině a angličtině (v té se roku 1560 dokonce stalo nejstarší anglickou knihou o jezdectví).

Jakkoli byl Grisone ve výcviku jezdeckých koní především pro válečné účely slavným Xenofónem zjevně a pozitivně ovlivněn (zejména v polohování sedla a používání pomůcek), opustil některá jeho doporučení (poukazující na ohleduplnost a trpělivost) a vydal se svou vlastní cestou. Ta byla založena na dosti krutých tréninkových metodách a bezohledném zacházení, které jsou z dnešního pohledu předmětem kritiky.  

Výcvik jezdeckých koní byl stále zaměřen na vojenské, avšak už i společenské potřeby. Řada módních cviků a figur, které koně museli předvádět, měla původ v bojových situacích, kde se tato zvířata musela aktivně bránit i pomáhat svému jezdci. Zdroj:  archiv autora

Grisoneho následníci

Na to dobré z Grisonovy školy navázal další italský šlechtic a jezdecký mistr, Giovanni Battista Pignatelli. Byl to on, kdo formoval vývoj klasické drezury a učil ji rovněž v Neapoli, kam za ním jezdili zájemci z celé Evropy. Jeho metody byly pokrokové, patřil k prvním, kdo cvičil mírnější a ohleduplnější styl zvaný "a la brida".  

Giovanni Battista Pignatelli (1525 - 1558).  Zdroj:  Wikipedie
Giovanni Battista Pignatelli (1525 - 1558). Zdroj: Wikipedie

Pignatelliho škola se prostřednictvím jeho žáků šířila do celé Evropy - nejprve do Francie, pak na Pyrenejský poloostrov, do německy mluvících zemí, Anglie a nakonec až do severské Skandinávie. 

Ve Francii Pignatelliho školu nejvíce rozvinul věhlasný Antoine de Pluvinel (byl znám laskavým, humánním zacházením s koňmi a motivačním stylem výcviku, jemu je přisuzován vynález výcvikových sloupů, tzv. "pilárů", byl dvorním jezdeckým učitelem krále Ludvíka XIII.) a jezdecký mistr a gaskoňský gentleman Salomon de La Broue, autor Le cavalerice françoisz z roku 1602.  

Antoine de Pluvinel (1552 - 1620) a titulní strana jeho slavné "Le Maneige Royal" z roku 1626.  Zdroj:  Wikipedie 

K výraznému zkvalitnění metod výcviku koní a jezdeckého umění přispěl i anglický aristokrat William Cavendish (1592 - 1676). Po rodičích zdědil značný majetek v několika hrabstvích a již v roce 1620 byl povýšen na vikomta. Jako stoupenec Stuartovců v roce 1664 získal i titul vévody z Newcastle. Poté v belgických Antverpách založil jezdeckou školu, ve svých knihách o moderních metodách výcviku koní při tom prosazoval rovnovážné zastoupení trestu, pochvaly a odměny. 

Při takovém rozmachu vojenského a módního jezdectví v celé Evropě nebylo možné, aby zůstával pozadu ani vývoj koňského lékařství. Postarala se o to celá řada nových lékařů a vědců, kteří tento obor na téměř samotném konci obrozeneckého období posunuli dále.

Rytiny z Pluvinelovy jezdecké školy, vždy s vyobrazením samotného Antoine de Pluvinela při výcviku.  Zdroj:  archiv autora

V Itálii to byl Carlo Ruini (1530 - 1598), zámožný milovník koní, který na sklonku svého života vydal knihu "O anatomii a nemocech koní", na tu dobu s obdivuhodně podrobnými a výstižnými vyobrazeními koňské kostry, svalstva, cév a dokonce i nervů. 

Renesanční lékařství v zemích Koruny české

V zemích Koruny české svými zvěrolékařskými spisy nejvíce proslul správce koníren Jana Šembery Černohorského z Boskovic, na Černé Hoře a v Bučovicích - proslulý Jan z Krušce. Ve své slavné knize "Lékařství koňská", vydané v roce 1608, čerpal z metod Theophrasta von Hohenheima (Paracelsa) z let 1493 až 1541 a v přípravě léčiv (povětšinou z přírodních bylin) z poznatků Mattioliho z let 1501 až 1577. 

Poutavé čtení v knize "Lékařství koňská" od Jana z Krušce, rok 1608.  Zdroj:  archiv autora

Jan z Krušce pečlivě popsal "léčbu nemocí a nedostatků koňských", uvedl při tom jejich příznaky i návod, jak je léčit a připravovat vhodné medikamenty. Knihu adresoval "rejtarům, hospodářům, kovářům, jezdcům a všem, kteří koně léčí, chovají nebo prodávají". Velkou pozornost však jeho kniha vzbudila i u samotné šlechty. Ta na dobrém zdravotním stavu svých koní a případně na jejich úspěšném uzdravení měla přirozený zájem.  

Druhá polovina 16. století s sebou přinesla i první pokusy o zavedení promyšlené organizace ve zdravotní péči. Nejvyššího úředního postavení se při tom dostávalo městským lékařům - fyzikům, kteří dozírali na rozšířené obecní ranhojiče, ale i lékárny a zdravotnickou a hygienickou službu v jednotlivých krajích. Podobnou funkci v rámci celého Království českého pak měli tzv. protomedici.

Tadeáš Hájek z Hájku.  Zdroj:  Wikipedie
Tadeáš Hájek z Hájku. Zdroj: Wikipedie

Vůbec prvním protomedikem Království českého byl roku 1571 jmenován významný lékař, matematik a botanik Tadeáš Hájek z Hájku (1525 - 1600). Na studia medicíny se vydal do daleka - nejprve do Vídně, poté do italského Milána a nakonec do Bologne. Po nasbírání zkušeností v zahraničí se vrátil do Čech a rodné Prahy, kde se stal osobním lékařem samotných císařů - Maxmiliána II. a Rudolfa II. 

Ferdinand III. Habsburský, císař římský, král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský v jedné osobě roku 1638 (tedy osmnáct let po památné bitvě na Bílé hoře) vydal soubor nařízení, která zakazovala činnost potulných, nekvalifikovaných léčitelů a mastičkářů a nařizovala, že každý, kdo se léčením zabývá, musí být řádně přezkoušen na lékařské fakultě. 

Zničující události třicetileté války.  Zdroj:  Wikipedie
Zničující události třicetileté války. Zdroj: Wikipedie

Realizace slibných panovníkových předsevzetí a nařízení však byla zpomalena či dokonce přerušena bouřlivou událostí té doby - pustošivou třicetiletou válkou.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

Jakkoli je náš lidský druh velmi starý a označení Homo sapiens neboli člověk moudrý si neseme již kolem padesáti tisíc let, pojem odpovědnosti je poměrně mladý. Souvisí se slovesem odpovídat - např. politici na otázky svých voličů, proč to či ono pro ně udělali anebo také neudělali - a po zásluze za to sklízet vavříny nebo také pykat. Také po...

Jako skála pevným a nerozbitným kamenem morální inteligence je důstojnost. Toto ryzí slovo pochází z latinského "dignitas" a vyjadřuje rovněž vznešenost. Důstojnost patří k nejzákladnějším hodnotám samotné lidské existence - a současně se považuje za vůbec nejvyšší hodnotu související s kvalitou života. Podle Listiny základních práv a svobod jsou...

Dalším stavebním kamenem morální inteligence je povinnost. Ukládá člověku to, co by měl, má nebo dokonce musí udělat. Protože se k tomu zkrátka zavázal. Nebo mu to přikazují obecně platné normy, zvyklosti a morálka té společnosti, ve které žije. A tedy by se jimi měl řídit. Nebo také zákon. Anebo zkrátka jenom proto - jak již uváděl římský filosof...