Koně v srdci Evropy

Do srdce Evropy proudily po obchodních a válečných stezkách statisíce koní ze všech stran. Zde se koně střetávali, křížili, zůstávali nebo zase táhli dál. 

Po jedné z nejvýznamnějších stezek středověku, tzv. "solné", táhnoucí se přes území Čech z jihozápadu až na polské pobřeží Baltu, převáželi noričtí hřebci těžké formanské vozy plné soli. Jihočeští sedláci těmito statnými hřebci z podhůří Alp rádi připouštěli své klisny. Dali tím základ pravděpodobně nejstaršímu rázu koní na našem území, koni netolickému.  

Psal se rok 871

Chov byl zpočátku poněkud živelný, nicméně záhy se začal formovat a dostával pravidla. První zmínka o koních v českých zemích pochází z Análů faldských vydaných roku 871 a už v roce 903 stanovil celní tarif z Reffenstettenu clo za vyváženého hřebce na jednu třetinu a klisny na dvanáctinu solidu. Cestovatel Ibrahim ibn Jakub ve své zprávě z 10. století, obsahující nejstarší popis Prahy, tak mohl napsat, že v "pražských dílnách se vyrábějí vynikající koňské postroje, které se spolu s koňmi do cizích zemí vyvážejí".

Za života mistra Jana Husa na přelomu 14. a 15. století bylo v Čechách už 31 chovných stájí, ve kterých působilo na 30 plemenných hřebců a 400 klisen. Dodávaly koně nejen pro pracovní potřebu, ale i pro kratochvíli, která se od práce začala oddělovat. V první zprávě o koňských závodech z roku 1478 popisuje Petr ze Šternberka závod, do kterého poslal jednoho ze svých koní proti soupeři sedlanému Chorvaty. Z tohoto roku také pochází první známé jméno dostihového koně, klisny Bedeje.

Zakládání hřebčínů a hřebčinců

Slibný rozvoj chovu koní však silně zbrzdily zostřující se robotní povinnosti, úpadek ohrožoval vojenské potřeby a oslaboval vliv šlechty. Vrchnost vzala chov do svých rukou, po Evropě se navíc začala šířit móda nových plemen. Nadešla éra zřizování rozsáhlých hřebčínů a hřebčinců. 

Známý renesanční panovník, císař Rudolf II., podepsal dne 27. dubna 1579 zakládací listinu hřebčína v Kladrubech nad Labem ve východních Čechách. Stvrdil tak existenci jednoho z mála hřebčínů v Evropě a na světě, který přetrval celá staletí. Zde vznikl kůň kladrubský, na území Čech chovaný přes 400 let. Rudolf II. byl ovlivněn výchovou u španělského dvora.  

Do středoevropských poměrů zavedl španělský ceremoniel, dal postavit španělský sál na Pražském hradě a zřídil španělskou dvorní jezdeckou školu ve Vídni. Stejně jako jeho otec Maxmilián II. nechal dovézt množství starošpanělských koní různých barev a umístil je v Kladrubech nad Labem. Důvěru v rozkvět chovu výjimečných koní svěřil Brunovi z Breitenbachů, jmenoval ho prvním ředitelem hřebčína. Vedení kladrubského hřebčína spolupracovalo s chovateli dalšího dvorního hřebčína ve slovinské Lipizzi, založeného arcivévodou Karlem o rok později.  

Na kamenitých pastvinách někdejšího terstského arcibiskupství vyrůstali další potomci koní starošpanělských. Středoevropský chov tak byl ovlivněn "shora", vlastnictví koní španělského a italského původu se stalo módou, dobovým tónem a známkou majetku. Světská i duchovní knížata napodobovala panovníka, po celém Rakousku-Uhersku vznikaly další a další hřebčíny. Vévoda Albrecht z Valdštejna ve svých stájích na Bydžovsku choval 2000 koní. Když byl roku 1634 zavražděn, byla jeho stáda podřízena vedení kladrubského hřebčína. 

Nástup Marie Terezie

Císařský dvůr byl zásoben koňmi elegantního vzhledu a požadovaných vlastností, hospodářům a obchodníkům se však nedostávalo obyčejných koní pracovních a jezdeckých. Jejich potřeba stoupla i převzetím poštovnictví do správy jednotlivých států počátkem 18. století. Žluté a modré dostavníky uháněly se spěšnými zprávami a poselstvími, zajišťovaly i přepravu osob. Milníky na cestách označovaly vzdálenosti, podle nich se určovalo jízdné. Na každé stanici visel jízdní řád s taxami, cesta z Prahy do Vídně trvala 3 dny.  

Celá desetiletí neřešené problémy byly dědictvím, které převzala Marie Terezie, královna česká, uherská a arcivévodkyně rakouská. Vzniklou společenskou a hospodářskou situaci se rozhodla řešit účinným reformátorským systémem. Věhlas si zajistila i prvním zákonným ustanovením v chovu koní z roku 1763, patentem, ve kterém rozhodná panovnice urozené šlechtě a stavům doslova nařizuje věnovat chovu koní co největší péči. Krajským vládám uložila, aby provedly soupis všech hřebců a klisen vhodných k plemenitbě a nařídila vytvářet obvody nově zřizovaných zemských hřebčinců. Zároveň podpořila návrh kritérií pro výběr plemeníků.  

Za vlády Marie Terezie a později jejího syna Josefa II. se výrazně zlepšila i úroveň péče o koně. Byla zavedena zdravotní evidence, vydávány hipologické příručky a ve Vídni založena zvěrolékařská vysoká škola. Na studia do Rakouska odcházeli zájemci z celého mocnářství. Velkého věhlasu dosáhl pozdější absolvent této školy, Čech Ignác Pešina z Čechorodu, pozdější profesor zvěrolékařského ústavu ve Vídni a autor světoznámé, od roku 1811 dodnes používané metody určování stáří koní podle zubů. 

Obrovský přínos tereziánské éry pro chov koní dovršil v roce 1780 dalším výnosem Josef II. Nařídil v něm zavedení evidenčních, dobře viditelných výžehů, dále aby vojenská správa od šlechty a majitelů panství převzala všechny vhodné chovné hřebce (nesměli být menší jak 16 pěstí, tj. 168 cm). V roce 1782 tak bylo v majetku vojenského eráru v Čechách 60 hřebců, o sedm let později už 116, na porážce Napoleona v roce 1815 mělo zásluhu i 81 českých stanic s 500 chovnými hřebci.  

Elitní hřebčíny v Uhrách

Vývoje v zemském chovu se tak chopila armáda, a jak se později ukázalo, nadlouho a úspěšně. Vojenská důslednost zajistila potřebný řád. Vedením byl pověřen armádní generální inspektor se sídlem ve Vídni, všechna vedoucí místa v ústavech zastávali důstojníci. Postupně tak vznikl chov nejlepších vojenských koní v Evropě. Vyhlášenými produkčními oblastmi jezdeckých remont byly Halič, Bukovina a hlavně uherské země.  

Tichá svědectví o vynikající kvalitě a organizovanosti dnes již zaniklých uherských chovů a hřebčínů ...  Zdroj:  archiv autora

Z podnětu Josefa II. vznikl v roce 1785 hřebčín Mezöhegyes, původně vojenský ústav pro zajišťování remont. Jen za tureckých a francouzských válek dodaly Uhry armádě přes 170.000 koní. Zvířata vojenských chovných ústavů mizela u pluků, na cvičištích a frontách, armáda měla obrovskou spotřebu. V týlu se proto musely zakládat další hřebčíny.  

V roce 1790 vznikl další v Bábolně (ze Sýrie importovaný, vojensky prověřený hřebec Shagya zde později založil samostatný arabský kmen a ovlivnil chovatelské zaměření celého hřebčína) a v roce 1798 ve štýrském Piberu vojenský remontní ústav. Dnes se v jeho prostorách rodí lipičtí koně pro potřeby slavné Španělské jezdecké školy ve vídeňském Hofburgu. Hřebčí stanice byly zřizovány i u samotných vojenských jízdních útvarů, potřeby armády byly takřka bezedné.    

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat