Zatímco lesy západní Evropy protahovaly láje honících psů, provázené lovci na koních, na rovinách a táhlých pláních anglické krajiny se rozebíhaly první dostihy.
Zpočátku jako součást lidových veselic, tvořených
běžeckými závody, zápasy ve zručnosti, hudbou, zpěvem a tancem, jejichž
protagonistou byl král Jindřich II. Ve Smithfieldu u Lodýna se dostihy konaly
jako vítané zpestření rytířských turnajů a trhů s koňmi. Slávu tohoto
centra někdejšího koňského dění ještě po řadu staletí připomínaly názvy okolních
ulic. Pomalým dozníváním rytířské éry ztrácely turnaje na své přitažlivosti a
stávaly se už jen jakousi symbolickou záležitostí.
Jejich místo, a tím také přízeň davů, získávaly už samostatně pořádané koňské závody. O slibném začátku tohoto sportu na britských ostrovech vypovídají dochované záznamy staré bezmála devět set let.
Lehčí sportovní koně se sem hojně dováželi už za vlády Alfréda Velikého v 9. století. O necelých dvě stě let později měla země stanovený řád, podle kterého se vypisovaly dostihy na dlouhé vzdálenosti. V roce 1121 tu, jako nenápadná předzvěst událostí příštích, závodil i jeden arabský kůň, patrně kořist křížových výprav z Orientu.
V bitvách na dalekém východě křižáci
ukořistili řadu dalších arabských koní, které odvezli do Evropy. Evropané byli okouzleni
vzhledem a vlastnostmi těchto zvířat, velice rychle rozpoznali jejich kvality.
Orientální koně vybízeli k zušlechťování domácích chovů. Jejich hvězda se
tak z horké pouště přesunula především nad vlažné britské ostrovy, kde se
naplno rozzářila podruhé.
Podmínky tu měli přímo ideální. Ostrovní krajinu omývalo ze všech stran moře, vlhké klima a vápencové podloží dodávalo zeleným pastvinám svěžesti a výživnosti. Britové navíc prosluli chovatelským talentem a citem, zvířata nejrůznějších plemen, od psů až po koně, odedávna neodmyslitelně příslušela ke královským palácům a stájím, hrabstvím a venkovským farmám. Byla doslova britskými miláčky. Kolébka světového turfu se pomalu začala rozhoupávat.
Už ve dvanáctém století odstartovaly dostihy
v místech, ve kterých se tradičně pořádají dodnes. Koňské závody
zaznamenaly na ostrovech prudký rozvoj, především díky tomu, že jejich pořádání
od začátku podporovali králové. Další arabské koně přivezl sám Richard I. Lví
srdce, z jedné křižácké výpravy jich dovezl dokonce plnou loď. Citelnou
ránu slibně se rozvíjejícímu odvětví zasadila krutá válka růží, ve které proti
sobě od roku 1450 stály lancasterská a yorkshirská větev plantagenetské
dynastie. Pětadvacetileté pustošení zdecimovalo celá území malebné země, ničivé
následky zasáhly i chov koní. Roli zachránce
na sebe vzal další král, Jindřich VII.
Pochopil, že síla státu spočívá v síle koňstva a prosadil rázná
opatření na zlepšení stavu.
Za vlády jeho jmenovce, Jindřicha VIII., došlo k dalšímu rozmachu anglických chovů. Panovník dal zřídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj nejlepší chovné kusy z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb začalo říkat "hobby" neboli "koníček". Král Jindřich VIII. začal na shromážděných stádech rozvíjet velkolepý chov. Patnáct kilometrů od Londýna založil další, skvostný hřebčín Hampton Court. Všem vlastníkům a pachtýřům pozemků větších než anglická čtvereční míle nakázal držet nejméně dvě chovné klisny. Do plemenitby přitom směla být zařazena jen zvířata předepsané výšky. Provinilce proti těmto nařízením čekala přísná pokuta. Na rozvoj hipologie pak v Anglii dohlíželi králi přizvaní ryzí odborníci. Eduard VI., panující v letech 1547 až 1553, až z Itálie povolal věhlasného mistra Regantella s jeho žáky a věhlasného zvěrolékaře a uznávaného podkováře Hannibala. Země sílila množícími se stády koní.
První dcera Jindřicha VIII., Marie I., vydala důležitý zákon na omezení stále častěji se vyskytujících podvodů při prodeji koní a stanovila také pevná pravidla pro koňské trhy. K bílým útesům doverským královniny vlasti začaly připlouvat lodě naložené dalšími koňmi. Marie, provdaná za španělského krále Filipa II., dala nakupovat na Iberském poloostrově. V roce 1588 se na půdu britských ostrovů dostali další španělští koně. Poněkud kuriózním způsobem, ale těch v historii nebylo málo. Z vraků potopených lodí ze všech sil doplavali k britským břehům, stanuli na pevnině své nové země a vmísili se do domácích stád. Stovky a tisíce ročně narozených hříbat ze všech koutů Anglie se později scházely na nových a nových drahách, aby změřily své síly.
O dostizích provázených lidovými veselicemi pod širým nebem se dozvěděla i další Jindřichova dcera, královna Alžběta. Oblíbila si je natolik, že je s celým panovnickým dvorem začala koncem osmdesátých let 16. století pravidelně navštěvovat. Dala rozšířit otcovy hřebčíny a v Tutbury založila další. Vrchního podkoního, earla z Leicesteru, pověřila, aby do nich sezval ty nejlepší odborníky z celé země. Přízeň generací panovnických rodů vysloužila tomuto nejstaršímu sportu všech dob hrdé, dodnes užívané označení - "sport králů a král sportů". Závody a soutěže se staly prestižní záležitostí pořádajících měst a šlechticů, protáhly se i na několik dnů. Tím vznikly tzv. "meetingy". Počty přihlašovaných koní stoupaly, dostihy se startovaly nejen v Londýně, ale i na nových drahách v Doncasteru, Salisbury, Carlislu, Richmondu, Liverpoolu a Chesteru.
Obliba koní se u královského rodu dědila z pokolení na pokolení. Jakub I., Alžbětin nástupce, založil další hřebčíny, upřesnil pravidla pro trénink, koňmi nesenou váhu a aby uchránil Anglii od zbytečných ztrát, dokonce zakázal vývoz koní ze země. Na své pravidelné vyjížďce v roce 1605 Jakub objevil pro dostihy ideální táhlé pláně poblíž Newmarketu a přímo ze sedla tu nařídil vybudovat dráhu. Tento malý, zelený kousek anglické země se stal jedním ze světově nejproslulejších dostihových center vůbec, po jeho celá staletí pečlivě udržovaném trávníku běhají ti nejlepší plnokrevníci z ostrovů i dnes.
Dokonale upravenému travnatému povrchu dráhy se začalo říkat turf. Toto označení se postupně stalo synonymem pro veškeré dostihové dění na celém světě. Slibný rozvoj chovu poněkud zkomplikovala buržoazní revoluce a občanská válka. Plné a kvalitní královské stáje přešly do pochybné péče revolucionářů, nezbylo než podniknout řadu záchranných akcí. Angličané dobře znali hodnotu svých koní a nad jiné je milovali. Když do majetku puritánského parlamentu přešel i hřebčín v Tutbury, podnikli tajné noční výpravy na záchranu cenné koňské krve. Desítky vzácných zvířat tak byly potajmu odvedeny a schovány ve sklepních katakombách. Tak například nevysvětlitelně zmizela i v chovu později slavná Coffin Mare neboli "klisna z rakve". V jakémsi podzemním úkrytu strávila celé desetiletí.
Po obnovení království byl chov opět soustředěn v zámeckém Hampton Courtu krále Jindřicha VIII. poblíž Londýna. Tady na břehu řeky Temže se dál rozvíjel pod panovnickým dozorem.
Autor článku: Zdeněk Mahler
V hustém porostu mladých buků se ozval šramot. Větve se rozestoupily, na mýtinu vyšel statný dvanácterák. Zvědavě se rozhlédl, pak náhle uskočil do strany a rozeběhl se otevřeným prostorem. S dupotem se odrážel od země, každým dalším a dalším cvalovým skokem nabíral na rychlosti. Na hrdě vztyčené hlavě unášel korunu svého majestátného paroží. Z...
Pestrou přírodu na sever od francouzských Alp, dramatické soutěsky i rozlehlé louky posázené oky modrých jezer obývali již od mladší doby bronzové lidé zvláštního národa. V 8. až 5. století před naším letopočtem se odtud začali šířit dále po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako zruční řemeslníci a obchodníci, ale i jako obávaní...
V období vrcholném středověku a v 16. století na Křivoklátsku vzrůstal počet obyvatel. Všichni se tu snažili najít štěstí a uživit se. Rozvíjeli proto různé druhy řemesel, jako například výrobu dřevěného uhlí, dodávaného do zdejších hutí a měst, potaše, třísla, ale také skla.