V poslední válce, druhé světové, sloužili koně lidem za vůbec nejtěžších podmínek. Za střelby pěchotních děl, v přítomnosti tanků, v atmosféře leteckých náletů, sirén, útoků raketometů. Při práci v nepředstavitelných podmínkách. Vlastně už tu neměli co dělat, byli tu jako nedopatřením.
Lidé proti lidem, koně proti koním. Naposledy.
Do druhé světové války nasadili jenom Sověti přes
milión dvě stě tisíc koní - kirgizských, zvyklých cválat i pět hodin po
horských hřebenech, kabardinských, kteří dokáží za mrazivého protivětru urazit
nad propastmi a bystřinami přes šedesát kilometrů denně, a to i padesát dní za
sebou, a skvělých donských vytrvalců, kteří za den a noc dokázali uběhnout i
300 kilometrů.
Potomstvo nejlepších východních stád se každoročně shánělo jako živá řeka z hor do údolí, kde je nakládali na dobytčí vagóny dlouhých vlakových souprav a jako tenoučká nit vinoucí se stepní krajinou mizeli kdesi v dáli, na válečných frontách. Němci do Druhé světové války nasadili ještě neuvěřitelných 11 miliónů koní.
Tragédii koní v moderních válečných dějinách
završil kuriózní, snad symbolický omyl. "Omyl ze zapomenutí". Eskadrona
čtyřicáté čtvrté mongolské jízdní divize, potomků někdejšího chrabrého Džingischána,
jeho syna Tamerlána a dalších bojovníků staletí dávno minulých, pod Moskvou
v listopadu roku 1941 prudce zaútočila na německou 106. pěchotu.
S ohlušujícím rachotem pálily německé kulomety své smrtící dávky na čelně útočící mongolské válečníky. Zleva doprava a zase nazpátek. Za chvíli je hotovo. Němci vyndávají prázdné, chladnoucí zásobníky. Mongolové se svými koňmi do jednoho padli, wehrmacht nehlásil jedinou ztrátu. Toto byl v celé dlouhé historii poslední přímý jezdecký útok na válečné frontě.
Rozhostilo se zrádné ticho a klid. V oblacích kouře se rozplynul tisíciletý fenomén koně jako válečného zvířete. Kůň, mlčenlivý otrok k nepotřebě, po tisíciletích využíván a zneužíván k tomu nejhoršímu, odchází z bitevního pole.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Je v zájmu nás všech, abychom svým dětem na cestu životem dali několik cenných darů, které ke svému opravdovému štěstí potřebují. Budou si je postupně rozbalovat a na jejich skutečné hodnoty pomalu přicházet. A pak je také zase předávat dál. Svým vlastním dětem.
Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.
Morální inteligencí se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, zdvořile a ohleduplně. Jak lákavá výzva!