Koně a lidé v První světové válce

20.12.2021

První světová válka přinesla všem zastáncům klasického jezdeckého boje krvavé rozčarování. Nastupující brutální vojenská technika koně nejen těžce zraňovala a zabíjela, ale z bojů je začala jasně vytlačovat.

Koně byli společně s lidmi nejvíce trpícími živými tvory v 1. světové válce. Přesné počty padlých zvířat nejsou známy, odhaduje se však, že na všech zúčastněných stranách bylo do této války zataženo přes 8 miliónů koní a ještě více oslů a mul. Zdroj: Pixabay

V jednom jediném dni, v jedné jediné bitvě u francouzského Verdunu, místa nejkrvavějších bojů této války, zahynulo přes sedm tisíc koní. A to během této války nedošlo na západní frontě k žádné, výhradně jezdecké bitvě.

Jeho Veličenstvo císař Pán osobně obhlíží vojáky v zákopech. Zdroj: archiv autora

Příliš krutý omyl

Angličané do vojenských vozů a děl zapřáhli yorkshirské a clevelandské hnědáky, v míru poklidné Anglie známé jako "coach horses" neboli poštovní koně, do postraňků táhnoucích těžká děla se opět zapřeli mohutní ardenští koně, kteří se před sto lety tak osvědčili pod Napoleonovými kyrysníky při mrazivém tažení na Rus.

Vojenský remontní kůň z francouzského hřebčína v Saumuru. Zdroj: archiv autora

Němci vsadili na své tvrdé hannoverské polokrevníky či spolehlivé dělostřelecké koně z vlhkých přímořských maršů Holštýnska. Útrapami bitevních polí prošli další koně, východopruští. Vzešli z menších koníků, kterým se říkalo "schweiken", "švejkové", což litevsky znamená zdravý, odolný.

Vojenský výcvik byl velmi tvrdý a koně byli připravováni na ledaccos. Proti čemu však byli, stejně jako jejich jezdci, zcela bezbranní, byla těžká kulometná či dělostřelecká palba a smrtící bojové plyny. Zdroj: archiv autora

Do 1. světové války bylo v plemenné knize východopruských koní zapsáno přes 18.000 klisen, jejich potomci, dvouapůlletí hřebci, podstupovali náročný vojenský výcvik. Ve válce jen vzácně onemocněli, dokázala je zdolat jen těžká zranění a smrt.

Mapa "produkce" koní v předválečné Francii roku 1910. Zdroj: archiv autora

V ruské jízdní armádě se víc jak z poloviny skvěle uplatnili koně donských kozáků. Krutými boji jejich chov značně utrpěl, mnoho koní zahynulo, další byli rozptýleni po celé zemi.

Více než koně jezdečtí nakonec v 1. světové válce našli uplatnění koně tažní. Železniční síť byla poničená dělostřeleckou palbou, vozidel bylo málo, hlavní úkol přepravy proto závisel na živé koňské síle. Koně táhli těžké vozy s proviantem, děla a munici, na jednoho připadalo až 300 kilogramů nákladu. Po rovině či do kopců, mezi zákopy či krátery od granátů, po suchu nebo v zimě, plískanicích a v hlubokém blátě. Životnost takových tažných koní proto byla i mimo přímé bojové nasazení velmi krátká. Zdroj: archiv autora

Smrt řádila ve vzduchu, na zemi i pod zemí, v labyrintech rozmáčených zákopů, rejdišti krys, vší a semeništi infekčních nemocí. Zubatá smrt všechno kosila, nedalo jí moc práce vniknout dovnitř, vstup byl volný ze všech stran. Ostří její dobře nabroušené kosy podetínalo vojáky jednoho po druhém v nejlepších letech jako vyzrálé stvoly obilí. Každý ji od sebe odháněl, jak jen mohl, ale nemohl se jí zbavit.

Obraz Dantova pekla

Roztrhaná těla a znetvořené obličeje se válely v kráterech na povrchu země. Tváře a osobnosti přestaly existovat, fungovala už jen čísla a jména na plechových evidenčních štítcích kolem krku mrtvol. Výroba Kristových křížů na hroby padlých již dávno nestačila potřebám fronty, pod každý kříž se pochovávali hlavami k sobě vždy dva mrtví, cedulka se jménem se na kříž přibyla jedna zepředu, druhá zezadu.

První světová válka přinesla jedny z nejstrašnějších podmínek. Jenom Britové, vždy úzkostliví chovatelé, přišli o půl milionu svých milovaných zvířat. A lidé? Pokud nezůstali pochováni v tmavých hrobech daleko od svých blízkých, či se jejich těla nerozkládala na lukách, často drkotali z bitevních polí v přeplněných, slámou vystlaných lazaretních vozech.

Koně, kteří přežili smrtící palbu, čekalo bloudění v ruinách, mezi zákopy, v zabláceném světě nikoho, propleteném ostnatým drátem. Do toho se zmatení koně zaplétali, hluboké tržné rány jim působily záněty a otravy, takže nakonec stejně hynuli nebo museli být utraceni. Zdroj: Pixabay

Bláto se sněhem čvachtalo a odletovalo od kopyt, kola lazaretních vozů se brodila břečkou. Každý pohled dovnitř vozu bolel. Sklíčení a zachmuření vojáci seděli na korbách, ponořeni se svými myšlenkami do zvednutých límců šedivých kabátů C.K. mocnářství a "za císaře pána a jeho rodinu" si už teď mnozí vezli počátky gangrény v těle.

Koně napínali otěže a vykračovali vpřed, do dalších dnů války. Vojáci v jejich sedlech se v houpavém rytmu koňských těl odevzdaně kolébali. Špinaví a unavení se už dlouhou dobu neviděli. Neuvědomovali si, že zešedivěli a zestárli o mnoho let.

Do té doby byla jízda jednou z hlavních sil na bitevních polích. První světová válka však měla charakter zákopové války s těžkými střelnými zbraněmi. Britský historik H.C.B. Rogers napsal: "Generálové s jejich starým vojenským myšlením dlouho nechápali, že proti kulometům nemá kavalerie šanci." Nesmyslné útoky jízdy z jejich rozkazů se tak stávaly hotovými jatkami. Ještě v roce 1916 v památné bitvě na Sommě vyráží 7. pluk královských dragounů proti německým kulometům. Jezdci i koně byli rozstříleni doslova na kusy. Zdroj: Pixabay

Život je rychle předběhl, máločemu už rozuměli, jen povinně a odevzdaně táhli dál. Do apokalyptické hrůzy a prázdnoty, ze které jim nikdo neodpovídá a nedává naději, provázeni svým neštěstím, strachem a steskem.

Autor článku: Zdeněk Mahler