Historie veterinární medicíny u koní II. Domestikace

Sídliště a pohřebiště lidí mladší doby kamenné (neolitu, zhruba 8.000 až 5.000 let př.n.l.), ve které se zemědělství pro člověka stalo již hlavním zdrojem obživy, poskytují mnohem bohatší a pestřejší materiál pro to, abychom získali představu o úrovni tehdejší zdravotní péče.

Neolitičtí léčitelé prováděli nejen ošetření běžných povrchových zranění, avšak už i fixaci zlomenin pomocí dlah, jílu či hlíny, ohněm vypalovali hnisající rány, pokoušeli se spravovat zuby pomocí vrtání, prováděli amputace a pomocí trepanace dokonce zasahovali do lebeční dutiny (při bolestech hlavy či zánětu mozkových blan). Ta se prováděla pazourkovým rydlem po dobu asi 30 minut a zřejmě úspěšně - odhaduje se, že neolitické trepanace přežilo 9 lidí z 10 (na rozdíl od pozdějších, středověkých, po nichž umírala plná polovina pacientů). 

Zdomácňování zvířat (domestikace) přitom pokračovalo po etapách: v letech 10.000 až 8.000 př.n.l. k člověku přišla ovce (z jejího mléka se vyráběly vůbec první sýry) a "kmotra domestikačního procesu" koza.

V letech 7.000 až 6.000 pak prase (sníženou pohyblivostí a neochotou k přesunům snad nejvíce nutilo člověka opouštět kočovný způsob života), skot (v počátcích lidských dějin měl postavení nejcennějšího, protože nejvíce živočišných produktů poskytujícího zvířete) a kolem roku 4.000 př.n.l. kočka, drůbež (v Indii byl kur posvátným ptákem, uctívaným jako symbol světla, Slunce a přivolávač dne) a konečně - kůň.

Domestikace a postupné využívání zvířat člověkem bez jeho zkušeností však měly na jejich zdravotní stav dosti neblahé následky. Přetěžování zvířat vedlo k častým zraněním, zlomeninám, deformacím obratlů či onemocněním kyčelních kloubů, necitlivé a násilné zacházení jako cejchování a kupírování, používání bičů, bodců, těsných řetězů a svíravých postrojů pak ke vzniku otevřených a hnisajících ran.  

Umělý výběr nevhodných jedinců do chovu navíc vedl - proti zákonům přírody - k přežívání a reprodukci méně zdatných a zdravých kusů.

Těsné soužití a prolínání lidí se zvířaty se neobešlo bez zdravotních následků - docházelo k šíření bakteriálních, virových i parazitických, nezřídka smrtelných nemocí přenosných ze zvířat na člověka (lidi začaly sužovat například ovčí neštovice, mor skotu, tuberkulóza, neštovice, kulhavka, slintavka, vozhřivka, vzteklina, sněť slezinná, chřipka či rýma a nachlazení pocházející od koní) a obráceně.   

Neolitičtí lidé tak byli mnohem více nemocní než jejich předchůdci, žijící v dlouhém období paleolitu. Ti se zabývali lovem a žili tak více v souladu s přírodou a jejími zákony. Znamenalo to tedy, že usedlý způsob života, jeho důsledky (hromadění zbytků, výskyt mikroorganismů, hmyzu a hlodavců, znečisťování vody, rozvoj infekcí či přenos parazitů) a projev stále většího množství dotud neznámých chorob zeslabovaly u neolitického člověka cit pro vlastní zdraví.  

Na druhé straně však měl podstatně lepší předpoklady a podmínky pro léčení nemocí, než tomu bylo u jeho předků - kočujících paleolitických lidí ve stálém pohybu.  

A některá onemocnění v pohybu opravdu byla, a to velmi rychlém a na dlouhých vzdálenostech. Na rozsáhlých planinách a stepích, obklopujících Černé a Kaspické moře, žila na konci paleolitu početná stáda divokých koní. Tato oblast zřejmě byla jedním domestikačních center těchto zvířat. Zpočátku byli koně loveni na maso, záhy však člověku došlo, k čemu jsou tato zvířata doslova předurčena.  

Začal je využívat pro usnadnění a urychlení svého vlastního pohybu - nejprve jako zvířata pastevecká, poté nomádská a nakonec nájezdnická a vojenská.

Kůň tak pod člověkem doslova vyběhl do své nové budoucnosti a současně do dějinného paradoxu - svou vlastní domestikací působil proti domestikaci jako takové. Na jedné straně se totiž podílel na udržování již zanikajícího způsobu života (sběru potravin a lovu), na straně druhé byl zneužit na ničení vznikajících center lidských civilizací a rozvíjejících se kultur.

S koněm se dává vývoj lidských civilizací do rychlejšího pohybu, s ním rostla i chuť dobývat a obsazovat nová území. Zdroj:  Samphotostock a archiv autora

Pro usedlé a poklidné zemědělce v úrodných nížinách podél řek představoval hotový přízrak a soustavnou hrozbu, byl ztělesněním agrese a kořistnictví, zvířete z apokalypsy. 

To bylo jedno z jeho prvních a hlavních využití. Nebo spíše zneužití. Pro mírumilovné zemědělství jako takové se s ním zatím nepočítalo.  

Přechod k zemědělskému způsobu života na počátku 3. tisíciletí př.n.l. v každém případě znamenal konec pravěké éry v lidských dějinách. Nadešlo období nebývalého společenského vývoje - majetkového, sociálního, náboženského, politického a kulturního. Vytvářely se první starověké vládní i správní útvary a struktury. V povodí velkých řek Asie a Afriky, jak také jinak. Nadešlo období starověku.

Autor textu : Zdeněk Mahler