Historie veterinární medicíny u koní I. Pravěk

24.04.2022

Cesta na vrchol, na které kůň člověka po celou dobu provázel, byla sice poměrně strmá a opojná, jednoduchá však rozhodně nebyla. Mimo jiné i proto, že kůň, tento "dar nebes", byl také jenom živý tvor s omezenými silami, navíc poměrně citlivý, trpící na mnohá zranění a náchylný na komplikovaná onemocnění. Některá z nich dokonce přenosná na člověka a končící jeho smrtí. Bylo proto nanejvýš důležité, aby kůň zůstával zdravý. Však se na to také lidská pozornost a péče od nepaměti soustřeďovaly a kořeny veterinární medicíny sahají hluboko do historie. 

Do historie jak hluboké? S trochou nadsázky lze říci, že až do doby 40.000 až 10.000 před naším letopočtem, kdy Evropu obývali cromagnonští lidé. Už z té doby totiž pocházejí hmatatelná svědectví o existenci primitivních léčitelů, šamanů či kouzelníků. Jednoduché ošetřování vlastního těla při tom bylo vedeno instinktivním napodobováním zvířecího chování - olizováním či vysáváním ran (coby snad vůbec nejstarší léčebné metody), vytahováním cizích předmětů z těla či pojídáním nebo přikládáním vybraných bylin.  

Kůň stále jako zvíře lovené. Zdroj: Unsplash
Kůň stále jako zvíře lovené. Zdroj: Unsplash

Stěny španělských (Altamira) a francouzských jeskyní (Lascaux, Chauvet a dalších) zdobí mnohá vyobrazení zvířat i s náznaky vnitřností, jakýmisi prvními snahami o poznání jejich anatomie. Tehdy však vedené potřebou mířit zbraněmi na co nejzranitelnější místa.  

Unikátní Morava

V roce 1879 objevil vojenský zvěrolékař Josef Lorenz na sprašovém návrší v Předmostí u Přerova, navátém na konci poslední doby ledové, pozůstatky kostí více jak 500 mamutů z období mladšího paleolitu. Společně s Dolními Věstonicemi se tím přerovské Předmostí stalo nejdůležitějším nalezištěm v České republice. Unikátní nález posloužil i jako literární námět pro oblíbené dílo Eduarda Štorcha pod názvem Lovci mamutů. 

Mamuti patřili mezi nejčastěji zobrazovaná prehistorická zvířata. Zdroj: Wikipedie
Mamuti patřili mezi nejčastěji zobrazovaná prehistorická zvířata. Zdroj: Wikipedie

Do rodícího se soužití našich pravěkých předků se zvířaty pak promluvila tzv. transhumance neboli sezónní přesuny lidí za zvířaty, migrujícími mezi letními a zimními pastvinami, a jejich sledování (dodnes se zachovala např. u severských Laponců). Patrně to byla právě transhumance, která uvedla člověka do pohybu, tedy k nomádskému způsobu života, a uvědomění si významu zdravých a silných jedinců pro další zachování živočišného druhu. Tyto poznatky pak nepochybně přispěly k průběhu samotného domestikačního procesu, tedy zdomácňování jednotlivých druhů zvířat. 

Hlava koně z francouzského loviště koní v Solutré. Zdroj: archiv autora
Hlava koně z francouzského loviště koní v Solutré. Zdroj: archiv autora

První dosud známé svědectví o "zvěrolékařské" péči člověka pochází z francouzské jeskyně Trois Fréres neboli "Tří bratří", kteří ji v roce 1914 objevili. Byla zde nalezena kostra soba s rozsáhlou, úspěšně srostlou zlomeninou dolní čelisti, k jejímuž zhojení (běžně trvá dva měsíce a za značně ztíženého přijímání potravy) by bez pomoci člověka patrně nedošlo. 

Přibližně v té době už se mezi archeology odhalenými pozůstatky začínají objevovat i koně. A zrovna u nás. V jeskyni Pekárna bylo nalezeno kostěné žebro o stáří 12.000 let s rytinou čtyř pasoucích se koní. Tento vzácný objev z tiché, bezlesé oblasti Moravského krasu významně přispěl do celosvětové klenotnice kulturního dědictví.

Jedinečný nález kostěného žebra s vyobrazením pasoucích se koní z jeskyně Pekárna v Moravském krasu. Zdroj: kresba autor
Jedinečný nález kostěného žebra s vyobrazením pasoucích se koní z jeskyně Pekárna v Moravském krasu. Zdroj: kresba autor

Na prahu velkých změn

Dlouhé, fyzicky náročné a životu nebezpečné období lovců a sběračů postupně doznívalo přibližně před 8 až 10.000 lety (ve střední Evropě dokonce až před 5.000 lety) v mladší době kamenné. Tehdejší lidstvo stálo před velkou společenskou proměnou a druhým důležitým obdobím ve svých dějinách - etapou kulturního formování svého společenství. Posunula jej k tomu dělba práce (nejdříve sběr potravy a rybolov) a později usedlý způsob života (přímá výroba potravin - pěstování plodin a chov zvířat).

Tak postupně vznikaly zemědělské a chovatelské kultury, ve kterých si neolitičtí rolníci začali podmaňovat přírodu. Zdlouhavé pěstování plodin je zpomalovalo, až zastavovalo - pohyblivá kočovná společenství se usazovala a v úrodných nížinných oblastech, především tzv. "úrodného půlměsíce" (táhlého oblouku od Středozemního moře až k Perskému zálivu, v jehož centru leží povodí řek Eufratu a Tigridu), zakládala rodová sídliště a osady.

Koně se usedlým zemědělským kulturám začali pomalu přibližovat. Zdroj: Unsplash
Koně se usedlým zemědělským kulturám začali pomalu přibližovat. Zdroj: Unsplash

Nejen však tam. Příznivé podmínky pro pěstování plodin a chov zvířat nacházeli první osadníci i na severu Afriky - v deltě řeky Nilu či na jihovýchodě alžírské Sahary. Na skalních stěnách pohoří Tassili nám neolitičtí umělci z doby 8 až 1 tisíc let př.n.l. po sobě zanechali největší pravěkou obrazárnu domestikace. Prolíná se v ní stále ještě lovecký způsob života s již usedlým zemědělstvím a pastevectvím. 

Vyobrazení praturů na stěnách alžírského skalního masivu v Tassili. Zdroj: Wikipedie
Vyobrazení praturů na stěnách alžírského skalního masivu v Tassili. Zdroj: Wikipedie

Stádo ochočeného skotu prozrazuje, jak vůbec první domestikovaná zvířata vypadala. Toto vyobrazení představuje dosud největší skupinu stejného druhu zvířat nakreslenou pravěkým člověkem. 

S přírodou v souladu

Lidé se tedy začali usazovat. Měli tak více času a příležitostí přírodu pozorovat a blíže poznávat - ta zpětně pomáhala formovat jejich prostředí. Vzájemně se potřebovali, vážili se a oblíbili, vytvářeli jeden harmonický celek. Taková atmosféra zřejmě podnítila další revoluční proces - domestikaci neboli zdomácňování zvířat. Po psech se k člověku začaly přidávat ovce, kozy, skot a prasata, poté i osli a koně. 

Těsné soužití s domestikovanými zvířaty, stejně tak jako jejich stále intenzívnější využívání, vedlo člověka k rostoucí odpovědnosti za ně. Rychle přišel na to, že stejně jako on nemohou být zvířata přetěžována, mají právo na odpočinek a respekt. Bylo ostatně v jeho zájmu, aby byla zdravá, v dobré kondici a žila u něj v odpovídajících podmínkách.  

Soužití člověka se zvířaty podněcovalo i vědomí jejich zdraví, bezpečnosti a odpovědnosti za ně. Zdroj: archiv autora
Soužití člověka se zvířaty podněcovalo i vědomí jejich zdraví, bezpečnosti a odpovědnosti za ně. Zdroj: archiv autora

Pracovní úrazy a různé nemoci je provázely odedávna, byly prokázány už na kostech dávných pravěkých lidí i zvířat. Původ a především samotná povaha nemocí naše předky samozřejmě trápily - nemoci však byly považovány za výsledek působení zlých duchů či nadpřirozených sil a z těl pacientů i lidských sídel je měli vyhánět šamani, léčitelé, zaříkávači i zaklínači.  

S jistou nadsázkou lze říci, že tehdy a v těchto podmínkách, při pokusech a snahách ozdravit tělo své i těla druhých, spočívají byť primitivní, přesto prazáklady péče o zdraví a humánní i veterinární medicíny. 

Autor textu : Zdeněk Mahler