Koně na tržištích světa

Jezdci a chovatelé se doslova pídili po vzácných koních, za jejich získání nabízeli pohádková jmění, zkoušeli i různé podvody, v zoufalé touze nasazovali své životy. Čistokrevní hřebci, kteří v rukou nových majitelů opouštěli Arabský poloostrov, dávali počnout miliónům koní teplokrevných plemen. Člověk získal nový typ koně, s nímž bude snáze a rychleji pronikat dál do světa, aby si jej mohl přivlastňovat, šířit své zvyky, kulturu, vliv, budovat moc a vytvářet dějiny. 

Obchodníci svým překotným rejděním a výpravami za ziskem vtiskli do mapy středozemních souší a moří čáry hlavních obchodních tras, které se protínaly v křižovatkách významných měst a přístavů. Tam vznikala další, vyhlášená tržiště. Jakousi přestupní stanicí jízdních i tažných zvířat ze všech možných stran a hlavní vývozní branou tolik žádaných orientálních koní dál do světa se stalo hlavní město byzantské říše - Konstantinopol.

Věhlasné starověké tržiště v Konstantinopoli

Obrovské dovozy koní zahlcovaly městské části tohoto starobylého centra, nezbylo než pro ně zřídit samostatné tržiště. Bylo stále plné - v dlouhých řadách se tu mačkali i levnější osli, muli a mezci, ale když se roznesla zpráva, že lodě přivezly další koně, nastal pravý shon. Davy lidí - hašteřiví obchodníci, dobrodruzi, jezdci, chovatelé, poutníci i zvědavci - se nahrnuly do přístavu, aby hned při vykládání viděly, jaké že "zboží" přišlo. Transporty směřující do Konstantinopole často začínaly až ve stovky kilometrů vzdáleném asijském vnitrozemí. Ve velbloudích karavanách odtud šlapaly vstříc novému údělu tisíce koní, z kopcovitých krajů a náhorních plošin byly svedeny dolů na pobřeží, kde na ně čekaly na moři kotvící koráby.  

Tak se do Byzance dostávali vzácní koně z iránských polopouští, přes Černé moře se sem dovážela svou výkonností a tvrdostí proslulá zvířata z Laziky a Iberie, tedy dnešních kavkazských zemí, a z celé přímořské oblasti rozsáhlých jihoruských stepí. Byzance již delší dobu rozvíjela obchod s Franky, ovládajícími území od Pyrenejí až daleko za Rýn, či s Langobardy na Apeninském poloostrově. Do Konstantinopolu pluly také lodě naložené těžkými válečnými koňmi z Brabantu a Flander severozápadní Evropy, důkladně prověřenými na bitevních polích. Koně, kteří přestáli takové zkoušky, či koně dobře přiježdění a poslušní, vyzrálí, zkrátka připravení pro další namáhavé výkony, byli nejžádanější a také nejlépe placení. 

Pozornost kupujících se však nadále stáčela především na koně z Orientu. Turecký sultán byl o situaci dobře informován - mezi Konstantinopolem a cizími přístavy neustále přelétávali bílí poštovní holubi, dovážení z janovské Pery. Měli jeden jediný úkol, nosili jednu jedinou zprávu, byli jako dobré znamení, každý na ně čekal. Po únavném letu nad zčeřenou mořskou hladinou pleskotem svých křídel v ulicích města oznamovali, že na modravém obzoru se co nevidět objeví vypjaté plachty plných lodí. Vlny omývaly boky dřevěných korábů, v jejich tmavých, do moře ponořených trupech se tlumeně rozléhal dupot desítek nervózních koní, z koše na špičce stožáru oznamovala hlídka blížící se pevninu. Sultán měl přesné zprávy nejen o každé lodi, která do Konstantinopole připlouvala či z ní zase odplula, a o jejím nákladu, ale i o posádce a jménu kapitána. 

Dav se chvatně přesunul z přístavu na Amastrianon, tržiště ožilo novými zvířaty. Při úvazištích stáli na slunci koně všech možných typů a plemen, od ušlechtilých východních až po těžké západní. Stáli zde i koně všech možných barev. Právě zvláštní zbarvení zvyšovalo atraktivitu nabízených zvířat, tím i jejich prodejnost. Tisíce zvířat, které do Konstantinopole připluly, tady změnily své majitele. Odtud koně zase odplouvali jinam či po svých se vydávali dál, do neznámých krajů, aby člověku pomáhali a společně s ním sdíleli jeho nejistý osud.  

Středomořské obchodní trasy

Ke Konstantinopolu rychle přibývaly další středomořské přístavy. Ve městech a městečkách apeninského a iberského pobřeží se dnem i nocí rozléhaly rytmické údery těžkých kladiv, pod rukama snědých řemeslníků začalo pevné trámoví vázat v kostry bytelných lodí, masivní, dobře vytmelené fošny obepínaly jejich boky. Za nadšeného jásotu budoucích posádek se zvedaly stěžně, vysoko z ráhen se klouzavě rozbalovaly zánovní plachty. Své štěstí zkoušeli stále noví a noví - cestovatelé, obchodníci, dobrodruzi - šumící moře v měsíčním svitu zvalo ke spuštění dalších plavidel. Někteří z nich se už nikdy nevrátili. Už nikdy nikdo je nespatřil, už nikdy nikdo o nich nic neslyšel. Snad padli za oběť svým pronásledovatelům na útěku a kdesi v poušti je zavál písek do mělkých hrobů či se za nimi zavřely vody. V kajutách svých ztroskotaných lodí tiše klesli ke dnu oceánů a vešli v zapomnění. Ti co zůstali tam nahoře, vozili dál plné lodě z východu na západ i obráceně. 

Slunce dál zářilo vysoko na obloze, nad rozpáleným Konstantinopolem opět zakroužili odpočatí poštovní holubi, pak zamířili nad třpytivou mořskou hladinu a splynuli s dálkou. Užaslým Evropanům pluly vstříc další tisíce koní z Orientu - vysocí kyrenajští, zdatní běžci s pevnými končetinami a hlubokým dechem, harmoničtí koně z řecké Thesálie, vyhlášení svým temperamentem a fundamentem, v celé italské oblasti na přelomu starověku a středověku koně nejpoužívanější. Pro svou hbitost, mrštnost a prudkou akceleraci pod jezdci se stali působivou součástí nervy drásajících býčích zápasů v jižanských arénách, pro ušlechtilost ozdobou reprezentačních průvodů. 

Ze severní Afriky se dováželi oblíbení koně nubijští, pro příměs pravé orientální krve se cenili koně kartaginští. Jejich kostry v sobě pohřbila půda římských Pompejí. Na evropských březích se však scházeli koně i desítek dalších typů - tvrdí a vytrvalí hunští z oblasti Panonnie, frýgští a kapadočtí ze střední oblasti dnešního Turecka, ti byli příbuzní koním partským, sarmačtí ze slunného Jordánska, arménští, údajně zlí a kousaví epeirští, nevzhlední thráčtí, velcí a odolní skytští či koně argolisští. 

Evropa se přidává

Velmi dobré pověsti se však těšili už i koně ze samotné Evropy, především jejího severozápadu. Do středomoří se stahovala mohutná zvířata z žírných vlámských, ardenských, brabantských nebo burgunských pastvin dnešní Francie a Belgie, frízští z maršových luk severního Nizozemí či durynští z oblasti německé. Výběr koní na samotném počátku středověku byl opravdu znamenitý a obchod s nimi tak výnosný, že se na něj začala zaměřovat celá společenstva námořníků.  

Častými a kvalitními dovozy prosluli zejména marseillští a janovští rejdaři, přibývali benátští, zadarští a dubrovničtí. Jejich "visiere", zvláštní lodě upravené pro transport koní, pojmuly až padesát těchto těžkých zvířat ve dvou řadách. Koně viseli ve tmě podpalubí na provazech připoutaných ke stropním hákům, dřevěné podlahy se dotýkali jen lehce, aby příliš nezatěžovali nehybné končetiny, byli doslova namačkáni na sobě - každý kůň měl pro sebe prostor široký jen sedmdesát centimetrů. Lodě byly zvířaty často tak zatěžkané, že nad vodou byla sotva viditelná čára jejich bezpečného ponoru. Pod mořskou hladinou tak byly dokonce i dveře, kterými do trupu lodí koně nastupovali a - pokud šťastně dopluli - zase vystupovali na mělčinu. Mnohdy totiž doplouvali skutečně na poslední chvíli, loď se začala potápět či netěsnými dveřmi dovnitř pronikala voda. Koně už stáli po břicha nebo dokonce po hlavy ve slané vodě. Byli hrůzou tak vyčerpaní a zesláblí, že se na břehu nemohli ani postavit, natož jít, a museli se řadu dní zotavovat.

Většina dotud používaných plavidel s běžnou tonáží stále rostoucím nárokům a potřebám podnikavých Evropanů přestávala stačit, místo nich byly na hladinu moře spuštěny lodě s nosností až tisíc šest set tun. Dokázaly převézt celé stádo koní a pojmout i tisíc pět set cestujících.

Cesty vyprahlými pouštěmi

Cesty po vodě zdaleka nebyly jedinými, po nichž koně pronikali dál do jižní a západní Evropy. Se svými pány a vládci v sedlech téměř souběžně postupovali po souši, krajinami skoro bezvodými, neméně nebezpečnými. Odvahu jim dodávala jedna z nejsilnějších zbraní, kterou lidstvo mělo k dispozici - náboženský fanatismus. Ten neznal zaváhání, překážek ani slitování, a tak se pod zelenými praporci islámu z Arábie vyřítili saracénští jezdci, s pomocí svých ostrých kopí a šavlí šířili víru ve svého boha Alláha. Postupovali na troud vyprahlým územím severní Afriky, unášeni svými pouštními koňmi se pustili i do písečných dun obávané Sahary. Kůň v těch oblastech nebyl nikým novým. Na stěnách útesů středosaharských horských masivů Tassili, Ahaggar a jiných se z dávných dob dochovaly skalní malby s jeho zřetelným vyobrazením, za vlády Vandalů v pátém století se sem dostávali koně dalších typů. Domorodí Maurové je zušlechťovali, v tvrdých podmínkách Sahary chovali ty nejčistší berberští koně. Přesto se tamním obyvatelům kůň představil v nové roli - byl jednou z hlavních zbraní arabského otrokáře právě v době, kdy se rozvíjel obchod s "černou slonovinou". Stal se nevinným nástrojem chamtivosti a zbídačování tisíců obyvatel afrického kontinentu. 

Němá tvář obepnutá zdobnou arabskou ohlávkou s barevnými střapci a cinkajícími rolničkami se stala pro usedlé domorodé kmeny děsivým přízrakem, muslimští jezdci nezadržitelně razili vpřed. Za sebou zanechávali oblaka pouštního prachu, porobené osady a islám.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler