Zdá se, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku. Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé nebo na to, co se lidé naučili v mládí, pracuje vcelku dobře. Staří lidé však rychle zapomínají nové zážitky. Dobře si to uvědomují a jsou z toho nešťastní. Padají na ně stále větší obavy o sebe samé a o to více se dovolávají přítomnosti a pomoci druhých.
Jakkoli se to při tom všem může zdát nanejvýš zvláštní, stáří je pro mnohé lidi tou vůbec nejšťastnější životní etapou. Jako každé období života totiž přináší řadu dotud netušených možností, vytoužených příležitostí a jedinečných hodnot. A navíc, má své jedinečné poslání.
Život je jako hra: nezáleží na tom, jak dlouho trvalo představení, ale jak dobře bylo sehráno.
Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.)
To vše pod jednou důležitou podmínkou - že si každý člověk své klidné a důstojné stáří zavčasu připraví. Znamená to se mj. ve správný čas zbavit povinností, závazků a tíživých břemen. Funkci v zaměstnání předat mladšímu kolegovi a svému potomku správu rodinného majetku. A sám se konečně začít věnovat tomu, co ho těší a na co dosud neměl čas.
Nejednou se potvrdilo, že lidé, kteří se dožili sta a více let, toho dosáhli díky několika nezbytným a nezbytně pozitivním podmínkám. Z jejich výčtu vyplývá, že čím jsou tyto podmínky jednodušší a "obyčejnější", tím větší efekt zřejmě přinášejí.
Takoví lidé tedy jsou ... veselí, vyrovnaní, nepodléhají rozkolísanosti nálad a mají chuť do života. Vyznačují se smyslem pro humor, kterým si posilují dobrou duševní kondici. Vyhýbají se skepsi, žijí přítomností a radují se z každého okamžiku. Stýkají se s vlastními dětmi, s přáteli, vedou kulturní život, stále se o něco zajímají a vzdělávají. Pečují o svou fyzickou kondici a pěstují zdravý pohyb. Věku přiměřenou tělesnou námahu provozují pro radost a dobrý pocit, nikoli z obavy o své zdraví. Po menších dávkách, avšak s rozumnou pravidelností konzumují pestrou stravu. Nežijí tím, čím jsou - žijí tím, co dělají a slaví v tom úspěch. Radují se z dosažených maličkostí a nestaví si zbytečně vysoké cíle. Jejich život má jasný řád a žijí jej v pravidelném denním rytmu bez výkyvů a stressů.
Logickým přáním starších lidí je plnohodnotně si užít této části svého života. Proto více než kdy jindy cestují nebo se stěhují na klidný venkov, který jim skýtá nové hodnoty. S chutí poznávají a zajímají se o to, na co dosud neměli čas, pozastavují se nad zdánlivě obyčejnými věcmi či poklidně besedují se sousedy.
Vědci tuto hřejivou spokojenost nazvali paradoxem stáří. I v této poklidné životní etapě však má člověk před sebou jeden nelehký vývojový úkol - integritu neboli celistvost lidského života, především její završení. Tedy jakési pomalé zúčtovávání a vyrovnávání se se vším dobrým i špatným, co člověk během všech svých dosavadních let prožil.
Celistvost, tedy vědomí, že naše životy byly plnohodnotné, kvalitní a že jsme o nic důležitého nepřišli. A že jsme současně udělali, co jsme mohli. Že tu po nás zůstane dobrý dojem. V čem to spočívá? V poznání skutečné pravdy celého příběhu, který jsme ve svém životě prožili. Ve smíření se a vyrovnání se vším, co už je za námi. A s tím i ve schopnosti odpustit, uzavřít to a být připraven v o to větším pokoji odejít. V docenění, kde má člověk svůj původ, kam doopravdy patří a jakého kraje, kultury a národa je nedílnou součástí. Tedy kde má svůj skutečný domov.
V moudrosti jakožto možnosti otevřít se tomu nejlepšímu, co stárnoucího člověka chce a může oslovit. To vše by tedy mělo tvořit důležitý program této fáze jeho života. Integrita je jako zlatá stuha, kterou svůj život můžeme převázat a se zadostiučiněním stáhnout. Vědomím osudových chyb, ztrát či promarněných příležitostí, opuštěnosti a bezmoci, bolesti či strachu a podléháním tomu všemu se však zlatá stuha rozvazuje a ztrácí, pro život tolik potřebná integrita se vzdaluje a rozplývá. Na nelehkém nalézání a budování vlastní identity je proto třeba průběžně pracovat a vytrvale se k ní jako k jedné z nejcennějších životních hodnot propracovávat.
Poznat svůj vhodný čas, toť celé tajemství.
Pittakos (651-570 př.n.l.)
Bylo by velkým nevděkem a nedůstojnou chybou ve starých lidech spatřovat obtíž a pouhé příjemce něčí péče. O své mladší příbuzné se totiž stárnoucí rodiče a prarodiče starají podstatně déle, než je tomu obráceně.
Až do vysokého věku, často nad sedmdesát let, je podporují v jejich životním i pracovním vzestupu (evropské babičky a dědové věnují svým dětem v průměru asi desetinu svých důchodových příjmů) a stále více jim dávají, než od nich sami přijímají. Pro své potomky však stárnoucí lidé mohou být něčím mnohem více než jen spolehlivým finančním či materiálním zázemím. Mohou pro ně být stejně pevnou duševní oporou. Jsou totiž nositeli genů pokolení, kterým dali cenný život.
Snad na základě toho si lze vysvětlit až neobvyklou délku života nás lidí ve srovnání s ostatními živočichy. Na to, abychom před svým odchodem vše uspokojivě zabezpečili a předali, potřebujeme tak moc času. Před svým odchodem však potřebujeme zabezpečit a předat ještě něco. Něco tichého, tajemného a přitom neobyčejně silného. Odkaz. Dědictví toho nejcennějšího, co se jako planoucí pochodeň na cestě dějinami předává z generace na generaci. Staletími nastřádaná moudrost a věčné pravdy, které v sobě nosili naši předci a které písmem vytlačovali do hliněných tabulek, za krhavého světla svíček trpělivě nanášeli na útržky papyrů, svitky pergamenů či hladké listy papíru.
Neměla-li však - či stále ještě nemají - lidská kmenová společenství písmo, pak udržovala a stále ještě udržují svůj odkaz v jedinečných osobách vážených rodových stařešinů. Přítomnost někoho, kdo stmeluje pokolení a udržuje kmenové povědomí, je pro tyto soudržné etniky tolik důležitá. Staří lidé tedy působili jako bohaté "rodové archivy" mnohem dříve, než se v našich dějinách začaly psát jakékoli záznamy, natož kroniky a ucelené knihy. Pečlivě v sobě střádali a uchovávali moudrost a zkušenosti, avšak i mýty a tradice, které pak uvážlivě předávali dál. Svým tichým působením tak předli neviditelné, ale o to pevnější vlákno provázanosti a vzájemné soudržnosti mezi jednotlivými generacemi.
Jejich zásluhou bylo každé další pokolení lepší, vyspělejší a životaschopnější. Vysoký věk takových stařešinů přitom nebyl nezbytnou podmínkou. Důležité bylo, aby duchovní dědictví předalo alespoň pár takto povolaných, schopných a vlivných mužů či žen. Leckdy stačilo málo.
Role uchovávatele povědomí se však dnes zmocnila moderní technika - neživá a chladná. Velkokapacitní disky a paměti ukládají taková kvanta informací, že se v nich snadno ztrácíme a ty správné často ani nemůžeme nalézt. V přelidněných oblastech navíc dochází k rozpadu městských rodin ještě mnohem dříve, než k předání nějakého odkazu vůbec může dojít. Staří lidé jsou nedoceněni a zdaleka už nejsou tak uctíváni, jak tomu bývalo dříve.
Místo toho, aby svým dětem a zejména vnukům předali alespoň část svého bohatého života a své osobnosti, jsou jako někdo, kdo překáží, odsouváni do ústavů a domovů důchodců. Tam s jejich životy pomalu, den po dni, nenávratně vyprchává i jejich odkaz. Váženost a důstojnost stáří tak v naší době velmi utrpěla. I tady jsme se zapletli do osudového paradoxu, který jsme si sami přivodili. Moderní lékařská medicína lidem umožňuje dožít se stále vyššího věku na straně jedné, kdežto moderní technika činí staré lidi stále méně potřebnými na straně druhé.
Co s tím? Staří lidé se nutně potřebují zhostit nové role na místo svého původního, tradičního poslání. V nezáviděníhodné životní situaci se často upínají na svou druhou šanci (jejíž využití současně sami nabízejí). Rádi by dohnali a "odčinili" to, co díky pracovní zaneprázdněnosti středního a vyššího středního věku nestačili naplnit u svých vlastních dětí. Cílevědomým vyděláváním peněz se tehdy snažili potomkům zabezpečit kvalitní dětství, mládí a vzdělání. Na projevy vřelejších citů jim při tom vypětí však moc času a sil nezbylo.
Špatné svědomí je jako plíživý stín provází až na lavičku podzimu jejich života. Vnuci a vnučky jsou teď jejich šancí. A okolnosti tomu přejí. Současné babičky a současní dědové si ve srovnání s prarodiči staletí ještě nedávno minulých užívají nesrovnatelně lepšího stáří. Těší se pevnějšímu zdraví a podstatně většímu množství volného času. Vše se může odehrávat v duchu jednoduchého pravidla: prarodiče se o děti starají, ale nemusejí je vychovávat. Pro vnoučata mají děda s babičkou ještě jeden zvláštní půvab.
Mimo rodičovský dům představují jedno z prvních důležitých sociálních, a navíc bezpečných rodových spojení. Svým známým "dědo a babi, vypravujte mně něco o ..." přitom dávají najevo, jak se touží dozvědět něco o společné minulosti, zejména o rodinných tradicích a soudržných zvycích. Trpělivým a přitom ochotným vypravováním a jeho vizualizací (prohlížením fotografických alb či uchovaných kreseb z dětství) prarodiče vtahují své vnuky stále hlouběji do příběhu vlastní rodiny a uspokojují tím jejich "hlad" po poznání svého původu a životních kořenů.
Tichá matka příroda to opět zařídila moudře. Vnuci s prarodiči často uzavírají takové pevné svazky právě proto, aby rodové odkazy společně uchovávali. Zjistilo se navíc, že v ústním, převyprávěném podání jsou podstatně silnější než v podobě písemných záznamů či názorných fotografií v pečlivě vedených albech. Zatímco dětství a mládí se odvíjí ve znamení tzv. explorace - tedy touhy po poznávání a objevování světa, stáří se vyznačuje potřebou tzv. generativity. Tedy obětování se a rozdávání druhým.
Staří a mladí se tak mohou náramně doplňovat. Prarodiče však mají v dětských duších hojit i bolavé rány. Tím větší, čím složitější situací prochází jejich rodičovská generace, např. při rozvodech, změnách prostředí přistěhovalců apod. Děda s babičkou jsou pak pro vnuky příslibem znovunavrácení ztracené jistoty či symbolem domova, který možná už nikdy neuvidí.
Žít na světě - jako mít růži: krátce přivonět a předat následujícím.
Kurdské přísloví
Do mezigeneračního "paktu" vnuků a prarodičů však někdy zasáhne stát. V podobě jeslí a mateřských školek minimálně zčásti nahrazuje tolik užitečnou funkci dědy a babičky. Dobře myšlená pomoc státu tak může rodinnou péči dokonce potlačovat. Na druhou stranu ji však může podněcovat. Zjistilo se totiž, že v zemích se slabší pomocí státu (Itálie, Španělsko) se skoro dvě třetiny prarodičů svým vnoučatům nevěnují, kdežto v zemích se silnějším státním zajištěním (Francie, Dánsko, Švédsko) se právě takové dvě třetiny prarodičů v péči o vnoučata angažují.
Pravděpodobnost nadměrného vytěžování babiček či dědečků je přitom nižší, protože rodiče mají vždy možnost se svobodně rozhodnout, zda dítě dají do školky nebo využijí pomoci prarodičů. Zkrátka - mají na výběr. A až vnuci dospějí a budou vzpomínat na dětství, bude v jejich vzpomínkách vystupovat do popředí děda (ten měl v rodině největší respekt) i babička (její vliv na rodinné záležitosti s věkem sílil). Se zohledněním všech těchto skutečností se odborníci (psychologové, sociologové, pedagogové) po zásluze zabývají významem tzv. širší rodiny.
Stále větší pozornost věnují vztahům prarodičů a vnuků, tedy ob generaci. S překvapením při tom zjišťují, jaký vliv mají babičky a dědové přes své potomky na celou společnost a její kulturu. Ten vliv je v řadě případů tak silný, jako nikdy předtím. A vnuci? Ti zase mají stále silnější a pozitivnější vliv na své prarodiče. Za posledních třicet let se setkávají s "jinými" babičkami a dědečky než tomu bylo dříve. Především tím, že si je sami utvářejí. K půvabu a síle všech těchto skutečností přispělo i to, jak rychle tyto dvě generace našly společnou řeč.
Styl komunikace proměnily z původního přísně autoritativního (nařizováním a postihy nutil k poslušnosti a podřízenosti, jeho představiteli byli prarodiče narození mezi rokem 1908 a 1929) v dnešní konzultativní. Ten se vyznačuje kladením otázek a pozorným nasloucháním, přičemž upřednostňuje vzájemné pochopení a dosažení kompromisu. Patřičnost tohoto přerodu potvrdily i některé etnologické studie. Prokázaly totiž, že čím je formální autorita prarodičů nižší, tím je vazba mezi nimi a vnuky silnější. Zdá se, že slábnutím formální moci stoupá emocionální síla prarodičů.
Prokázalo se také, že čím méně se prarodiče vměšují do života svých potomků a ovlivňují je svými názory, tím více v nich rozvíjejí vědomí skutečných životních hodnot a jejich významového pořadí. Síla kouzla této neautoritativní role prarodičů se ad absurdum nejvýrazněji projevuje v kritické fázi života mladých lidí, a to v době, ve které mají se svými babičkami a dědečky jen málo co společného. V období puberty. Právě tehdy, při bolestném hledání vlastní identity, se totiž dostávají se svými vlastními rodiči do sporů a pouto ob generaci tak může zafungovat jako "hozené záchranné lano" o to výrazněji. Ani tehdy však nesmějí zapomínat, že prarodiče a oni, vnuci, pocházejí nejenom z rozdílných časů, avšak i z opačných konců svých životů.
Dnešní prarodiče jsou sebejistější, avšak také tolerantnější a přístupnější. Mají upřímný zájem o své vnuky a mladé lidi vůbec a více se podílejí na jejich životě. Často přejímají výchovný styl svých dětí a jejich přístup k vnoučatům je soudobý a moderní. Více toho za sebe mohou nabídnout, neboť jsou zdravější, vitálnější, po materiální stránce lépe zajištění a žijí déle než předchozí generace. K tomu všemu navíc jsou i vzdělanější. Díky tomu se od svých vnoučat poměrně rychle učí a "jdou tak s dobou".
Tento pozoruhodný a smysluplný učící proces však má i své stinné stránky. Způsobuje, že tradiční znalosti, dovednosti a zvyklosti starších lidí ještě nikdy neztrácely svou hodnotu tak rychle, jako je tomu právě v poslední době. Zánik celé řady po staletích provozovaných řemesel a tradičních povolání či z pokolení na pokolení předávaných zkušeností může být urychlen těmito skutečnostmi. A v neposlední řadě také politováníhodnou neschopností starých lidí vyjádřit se k budoucím povoláním svých vnuků. Jsou vůči nim rozpačití, nemohou k tomu nic říct, nerozumí tomu ...
A aby starší lidé ve svém vlastním zájmu s dobou mohli jít, stále častěji se svých vnuků ptají a žádají o radu a pomoc. Mladí lidé tak získávají zcela nový vliv a do budoucna mohou rozvíjet i netradiční poslání. Pro staré lidi mohou být součástí velmi důležité "strategie proti stárnutí". Zdá se, že vztah mezi vnoučaty a znovuzrozenými prarodiči ještě nikdy nebyl tak vstřícný, jak tomu pomalu ale jistě začíná být právě nyní.
Ne všichni stárnoucí prarodiče jsou však schopni se přizpůsobit takové omlazovací kúře. Cestu k vnoučatům nejsnáze naleznou ti dědové a babičky, kteří pocházejí ze středních a vyšších sociálních vrstev. V ostatních úrovních zpravidla zůstávají prarodiče "starého typu" a jejich vnuci si pak často stěžují, že s nimi jednají jako s malými dětmi. Ve vzájemných diskuzích je to tematicky nepouští dál, pokaždé se ptají na totéž, stereotypně se opakují a není možné se s nimi o něčem kloudně bavit. Nešťastní, protože nic nechápající prarodiče pak reagují vnitřní nejistotou a zklamáním. I když je to pro ně bolestivé, smíří se postupně s tím, že vnoučata (která o ně postupně ztrácejí zájem a "vzdávají je") uvidí pouze občas, ponejvíce při poněkud vynucených rodinných oslavách. Situaci mohou navíc komplikovat mocná a svazující pouta rodového dědictví. Pokud je prarodiče zavčasu nerozhodnou a nevyřeší, nelze se z nich dost dobře uvolnit.
Rodiče dětí (myšleno vnuků) se navíc snaží dělat co možná všechno jinak a po svém, než jejich vlastní rodiče (tedy děda a babička vnuků) a velmi často si tím vykoledují odmítavé reakce svých vlastních dětí. Vnuci totiž na oko přeskakují sociální dědictví ob jednu generaci - a to v duchu předsevzetí "hlavně nebýt jako rodiče". Manifestují tím známý generační vzdor. Výsledkem toho však může být tzv. emocionální dluh, který představují různá komunikační tabu, svazující rodinná tajemství, "třinácté komnaty", neřešená traumata, nařčení, bolesti nebo neodčiněné a vlekoucí se křivdy, ponížení a viny. To vše se na členech rodiny zle podepisuje, často na celé generace, a nezřídka vede k osudovým konfliktům, odcizením či neštěstím.
A aby toho nebylo málo - působení tak láskyplných a všeobjímajících babiček mívá jednu podstatnou "trhlinu". Pozitivně totiž působí pouze na vlastní dcery a jejich děti. Hůře jsou na tom snachy, tedy manželky jejich synů. U nich může "dobrotivá" babička nadělat pěknou paseku a stylizovat se do obrazu "zlé tchýně". Taková jednostranná a popuzující náklonnost je zřejmě způsobena tím, že více city a emocemi než rozumem ovládané babičky tíhnou ke svým vlastním dcerám a jejich dětem, které prokazatelně porodily. Do kolébek dětí přivdaných snach nahlížejí poněkud podezíravě, neboť v nich spolehlivě hlodá odvěké biologické podezření, zda jejich syn je skutečně otcem těchto dětí. Neblahým důsledkem jsou pak daleko častější kontakty a důvěrnější vztahy vnoučat s prarodiči z matčiny strany. Nasnadě však jsou i jiná vysvětlení - prarodiče z otcovy strany "by sice rádi", ale v domácnosti snachy, která si "hlídá své teritorium", se necítí vítáni. Pověstný fenomén babiček se v evoluci nicméně silně prosadil - a to prostřednictvím právě vnoučat.
V průběhu statisíců let se délka lidského života v porovnání s našimi zvířecími předky zdvojnásobila. Je při tom současně pozoruhodné, že v celé jeho druhé polovině už ženy nemají schopnost rodit děti. Důvod? Tak nad ním si vědci lámou hlavy už velmi dlouhá léta. Pro jedno z možných vysvětlení si lze dojít až do jeskyní. Dlouhověké pravěké babičky měly zřejmě již tenkrát úlohu střežit své vnuky, bránit je před neustále hrozícím nebezpečím, a tím zvyšovat jejich šance na přežití. Zajišťovaly tak v nich genetické pokračování rodu a druhu a současně si touto úlohou samy v sobě budovaly geny dlouhověkosti.
Rodina tedy tiše funguje jako vyvážený, jednotlivými členy vzájemně provázaný, avšak na změny a nežádoucí vlivy citlivý systém. Všichni se jej podvědomě snaží v takové rovnováze udržet. Má-li však mladý člověk směřovat ke své vlastní identitě, na níž má svrchované právo, a osamostatnit se od rodiny a jejích vazeb, nesmí se bát zklamat některá očekávání. A "trhnout se". Musí při tom objektivně rozpoznávat a oddělovat nežádoucí či nepřijatelné představy a nároky rodinného prostředí od vlastních přání, tužeb a směrování. Pokud by to neudělal, mohl by v životě trpět tím, že bude pouhým stínem svých předků.
Fénix odletěl, terasa osiřela, jenom proud Řeky plyne dál.
Li Po (701-762 n.l.)
Na své stále pomalejší procházce po spadaném listí podzimu života mají staří lidé přirozenou potřebu se ohlížet zpátky - do vlastní minulosti. Vzpomínky, které si teď vybavují, jim pomáhají nejen rekapitulovat události a prožitky, avšak s odstupem času také rozpoznávat jejich smysl a s ním i zhodnocovat svůj život.
Příroda je k nám i v této době milosrdná. Staří lidé, kteří se svou minulostí zabývají podrobně, mají daleko slabší sklony ke smutku, stesku a depresím než ti, kteří na uplynulý život pohlížejí příliš všeobecně a povrchně.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Štolba Viléma Augusta, vévody z Cumberlandu, procházel chodbou podvečerní stáje a ujišťoval se, zda jsou vévodovy plnokrevníci v pořádku. Koně už spořádali pravidelný příděl krmení, v slaměné podestýlce ještě vyhledávali zbytky píce. U jednoho stání se Štolba zdržel: klisna Spiletta završila jedenáctý měsíc své březosti, chovatel od ní každým dnem...
Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty.
Zatímco klisně Kincsem patřil závěr století devatenáctého, dvě nastupující princezny vcházely do bran století dvacátého.