Kůň - zvíře božské

17.12.2021

Šalamounovi "pijáci větru" z tržiště v Megiddě, malí, chlupatí koníci Mongolů či perská stáda z roviny Nissai a další. Ti všichni doslova prostoupili život obyvatel vzdálených asijských stepí a polopouští, ale už i nížin východní Evropy a Afriky. Koně uvedli do pohybu usedlé kmeny, rychlostí a silou proráželi s válečníky v sedlech na nepřátelská území, zapřaženi do potahů či jednoduchých vozů na velké vzdálenosti přemísťovali zboží a podnítili kouzlo obchodu. 

Krása, vznešenost a přitažlivost vynášely koně na nebesa. Zdroj: Pixabay
Krása, vznešenost a přitažlivost vynášely koně na nebesa. Zdroj: Pixabay

Nakonec se sami stali jeho předmětem a svým chovatelům přinášeli nebývalé zisky. Lidé doslova žili s nimi a z nich a plně si uvědomili, co v tomto původně plachém zvířeti mají. Poté, co objevili jeho pozemské schopnosti, nechali "Bohem seslanou bytost" v pokorném obdivu a vděku vystoupat zpátky na nebesa.

Z pozemského zvířetem na nebesích

Kůň se stal zvířetem vyvoleným a uctívaným. Každý den uhánělo nad hlavami starých Řeků čtyřspřeží okřídlených ohnivých koní, žhavé plameny jim prudce šlehaly z chroptících nozder. Po nebeské dráze za sebou táhli vůz s Bohem Slunce Heliem, lehký elegantní vůz prý ze zlata ukoval Hefaistos, bůh ohně a kovářství. Svá zlatá spřežení se slunečními božstvy, nejmocnějšími na celém nebi, měly i jiné národy. Jako symbol Slunce byl kůň ctěn u Peršanů i u starých Gallů. Jinde prý zase po nebi táhli obrovitý sluneční kotouč dva hřebci jmen Rychlý a Ostražitý, germánskou mytologií prochází Jarl, syn strážce nebes a proslulý krotitel koní. 

Ze skulptur koní je možno vyčíst nejen až posvátnou úctu k nim, avšak také úroveň jejich využívání, kvalitu postrojů a dle morfologických znaků koní i jejich původ. Zdroj: Pixabay
Ze skulptur koní je možno vyčíst nejen až posvátnou úctu k nim, avšak také úroveň jejich využívání, kvalitu postrojů a dle morfologických znaků koní i jejich původ. Zdroj: Pixabay

Den přicházel s koňmi, svou posvátnou jízdu rozbíhali za ranního rozbřesku, zlatavými paprsky prohřáli zem pod sebou, posvítili poutníkům na cestách do nekonečných dálek a když se chladnoucí sluneční kotouč pomalu ztrácel za tmavým obzorem na západě a dusot ohnivých koní utichal, trhnula opratěmi svého vraného čtyřspřeží bohyně Nyx, tajemná Noc. Vyplnila svět neproniknutelnou tmou a oblohu posázela třpytivými hvězdami. Z temných stájí zakrátko tiše vyjela její věrná družka Seléne, Luna. Měla prý světlý vůz tažený dvojspřežím běloušů a zahalena v dlouhý, stříbřitý háv prosvěcovala černý svět kolem sebe studeným měsíčním svitem.

Bigy, trigy či kvadrigy koní táhnoucích dvoukolový vůz byly častým námětem sochařů a ozdobami střech chrámů, paláců a jiných honosných budov. Zdroj: Pixabay
Bigy, trigy či kvadrigy koní táhnoucích dvoukolový vůz byly častým námětem sochařů a ozdobami střech chrámů, paláců a jiných honosných budov. Zdroj: Pixabay

Nočním poutníkům a odvážným mořeplavcům, plujícím po zčeřených hladinách oceánů, pomáhala najít cestu. Ještě dříve než dlouhým cvalem unavení koně bohyně Noci opustili se svou paní tmavou oblohu, zkropili Zemi kapkami potu - aby je jako perličky rosy na lukách mohly rozzářit první doteky vycházejícího Slunce.  

V mýtech se úloha koní ještě rozrostla. Stal se patronem blesků a hřmění i přírodních živlů. Bylo skutečně pozoruhodné, jak mimořádného postavení dokázala tato poslední zdomácnělá zvířata zaujmout v poměrně krátké době, na různých místech Země a v nejrůznějších typech lidské společnosti. 

Koně jako součást sousoší fontán a vodních živlů. Zdroj: Pixabay
Koně jako součást sousoší fontán a vodních živlů. Zdroj: Pixabay

První uctívaná božstva neměla podobu člověka, tu u starověkých národů získala až mnohem později. Egypťané, usedlí zemědělci, uctívali především skot, který jim pomáhal dobývat úrodu. Nejposvátnějším pro ně byl Ápis, mohutný býk, ztělesňující sílu a plodnost. Kult impozantního býka se rozvíjel i na Krétě. Řecké báje se však již hemží bytostmi zpola koňskými, zpola lidskými. V Thesálii prý sídlil Kentaur, lehkým vzletem se pro básníky stal symbolem Pegas, syn Boha Poseidona. V obdivu a úctě vyzdobili athénští sochaři jejich reliéfy chrámové stěny Panthenonu. Svým hřebcům připisovali Řekové až nadpřirozené schopnosti.  

Námětem pro báje, eposy, pověsti i pověry

Nezranitelný hrdina Achilles všude vítězil na okřídleném Xanthosovi. Pallas Athena - dcera Diova, bohyně moudrosti, řemesel, umění a ochránkyně měst - prý vymyslela uzdu. Je zobrazována v dvoukolovém voze, jak řídí své dvojspřeží. Její strýc Poseidón, Pegasův otec a vládce bezedných moří, prý zase stvořil koňské závody a Pallas Atheninou uzdou je pro ně poprvé nauzdil. Římané si tohoto vládce ztotožnili s Neptunem a uctívali ho jako Neptunus equester, neboli ochránce koní, stejně jako jezdeckých a vozatajských závodů. Kůň jako společník bohů byl řeckým bájeslovím uveden na posvátnou horu Olymp, bůh války Áres půjčoval své spřežení po bitvách k odvozu padlých bojovníků do podsvětí, kterému vládl Hádes. Jeho nesmrtelné koně ve věčné tmě už nikdo nikdy nedohonil. Protože úmrtí považovali lidé jen jako přechod k lepšímu bytí na jiném světě, zobrazovali nakonec i smrt jako jezdce v koňském sedle. Kůň přinášel život i smrt, znamenal počátek i konec.  

Zakázky soch na veřejných prostranstvích dostávali ti nejvybranější umělci. Zdroj: Pixabay
Zakázky soch na veřejných prostranstvích dostávali ti nejvybranější umělci. Zdroj: Pixabay

Dříve cenění a dary zahrnovaní býci i krávy pomalu ustupovali do pozadí a stále více byli využíváni pro tak obyčejné a namáhavé činnosti, jako byla orba, mletí obilí a tahání těžkých kár. Koně si mezi domácími zvířaty vysloužili nebývalé postavení. Lidé je hodnotili jako jednotlivé osobnosti. Bylo nemyslitelné, aby kůň neměl své vlastní jméno, historky o nich se nesly od úst k ústům, vepsaly se do historie i literatury. A to bylo rozhodně víc, než čeho dosáhl nejeden slavný panovník. Víra lidí v koně byla dokonce tak silná, že byli považováni za důvěrníky mezi kněžími a bohy. Koně se chovali v tichu a klidu posvátných hájů, z jejich pečlivě sledovaných projevů se dokonce věštila budoucnost.  

S nebeskou klenbou nad hlavou. Zdroj: Pixabay
S nebeskou klenbou nad hlavou. Zdroj: Pixabay

Zvláštní moc předpovědi a důvěru lidí měli zejména mystičtí bělouši. S věštbami starověkých národů byly spojeny i mnohé pověry. Severští bojovníci věřili, že oblek ušitý z koňské kůže jim v bitvě dodá sílu a rychlost. Magický půvab koně a jeho přirozená elegance přestávaly stačit rostoucím nárokům dychtivých jezdců, člověk se pustil do zkrášlování beztak již krásné koňské bytosti. Kimmeriové, úderní bojovníci, stříhali své koně dohola a dlouhé ocasní žíně vyvazovali do řady drobných uzlíků nebo je zaplétali do ozdobných copánků, po celé délce až na zem.  

Jízdní hřebci iránských velmožů měli účes prostší, ale také efektní - po stranách krku jim volně splývaly pramínky hřívy, pečlivě nakadeřené. Zvláštní péče se těmto vyvoleným zvířatům dostávalo v Mykénách. Na freskách jsou zachyceni tmaví koně s nápadně žlutými kopyty. Mykéňané jim je pozlacovali. Kouzelnou krásu měly ještě více zvýraznit sedla, postroje a z kůže, žíní, plsti nebo rostlinných materiálů splétané uzdy posázené barevnými, tlačenými nebo vyřezávanými ornamentálními ozdobami a splétanými střapci. Přezky a kování byly bronzové, stříbrné nebo zlacené. Pouštní koně arabských beduínů byli navíc hustě posázeni drobnými mincemi, kovovými plíšky nebo ověšeni cinkajícími rolničkami.

Kvadriga koní shlížejících z výšky na starobylý Řím. Zdroj: foto autor
Kvadriga koní shlížejících z výšky na starobylý Řím. Zdroj: foto autor

Jezdci jako společenská elita

Jezdci byli skutečnou elitou starověké společnosti a podle toho také dbali o své koně. Věnovali jim tolik laskavé a pozorné péče, jako zdaleka ne svým ženám a dětem. Měl-li panovník či hrdina působit důstojně, musel vždy sedět na trůnu či na koni, a to i na své poslední cestě. Mrtví často jeli ke svým hrobům přivázáni do sedel, smutek nad jejich skonem nosila i zvířata. Egypťané či asijští bojovníci svým koním stříhali ocasy a hřívu i srst po celém těle barvili na modro. I hluboko pod zemí, v hrobech odkrytých poprvé po více jak dvou tisíciletích, nacházíme mlčenlivá svědectví o nerozlučném vztahu člověka a koně. Kůň provázel svého pána i na onen svět. Archeologové objevili v černomořských stepích šedesát devět zachovalých koňských mumií v postrojích a válečných maskách, žaludky zvířat byly ještě po dvou tisících letech plné zrní.

Pochovávání jezdců s koňmi bylo vlastní všem starověkým národům - Mongolům, Keltům, Thrákům, Slovanům a později i Vikingům. Jezdeckým pohřbům udělalo rázný konec až křesťanství. Po jeho nástupu se kůň z panovnických hrobů vytratil, pod novým náboženstvím museli vladaři na věčnost odcházet již sami. 

Antické motivy koní jako věčná inspirace. Zdroj: Unsplash
Antické motivy koní jako věčná inspirace. Zdroj: Unsplash

Zvířetem obětním

Ještě jednomu kultovnímu obřadu byl kůň podroben. V celém tehdy známém světě se stal zvířetem obětním. Bohům na nebesích se vybírala zvířata světlá, bohům podsvětním tmavá. Jako hlavní obětní zvíře je zabíjeli Gallové, obětovali je i v krajině koní Persii, bohu Slunce vybírali vždy koně ryzé a zlatavé barvy. I na středomořském ostrově Rhodos se pořádaly velké obětní rituály k oslavě řeckého boha Slunce Helia. V záři jeho paprsků se rozpoutala krvavě krutá hekatomba, koně byli hromadně shazováni ze skal, ubíjeni či topeni v bažinách. Vrcholem kultovní slavnosti i důkazem pohanské úcty bylo obřadné utracení hřebců ze spřežení slavných triumfátorů. Přízeň bohů a místo na obloze kůň vykupoval svou pozemskou smrtí.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler