Pod olympijským nebem

Lovy a divoké štvanice za zvěří byly životní potřebou i oblíbenou zábavou. Nedokázaly však splnit další, ještě silnější touhu člověka. Nedokázaly koně porovnávat mezi sebou, jasně určit, který je nejrychlejší a prostřednictvím koně určit, který jezdec je nejzdatnější. A o to člověku šlo především.

Už na samém úsvitu lidských dějin proto jezdci vyrážejí do otevřené krajiny, aby vedle sebe v trysku svých koní měřili síly, soupeřili, vítězili i prohrávali. Už na samotném úsvitu lidských dějin se tak rodí z historického hlediska nejpopulárnější sport všech dob - závody koní, úchvatné a vzrušující dostihy.  

Opět ti Peršané

Kusé nálezy prozrazují, že první dostihy dle jednoduchých pravidel se běhaly už před třemi tisíci lety, jasná svědectví pak hovoří o době tisíc let před naším letopočtem. Na startovní čáře se k závodům nejprve seřadili Chettité a Asyřané, za skutečného zakladatele dostihů je však považován perský král Kyr, žijící v letech 558 až 529 před naším letopočtem. Kyr požehnal novému odvětví, jehož sláva se táhne celými dějinami po dlouhých dva a půl tisíce let. I dnes - v 21. století - patří dostihy, sport perského krále Kyra, k nejvyhledávanějším zábavám civilizované společnosti.

Pod řeckým Olympem

Snad nejrozsáhlejší dokumentace tohoto sportu pochází právě z jeho nadšených počátků. Řečtí umělci se na reliéfech snažili zachytit dostihy v jejich nejčistší, nejušlechtilejší podobě. Svalnatí jezdci jsou nazí a rozohnění koně bez sedel. Jako motiv antického umění si řečtí malíři a sochaři volili ušlechtilé koně pro svá díla velmi často - dokázali na nich bravurně vystihnout energii a dynamiku pohybu, hřebci jsou zachyceni ve vrcholných okamžicích sportovních výkonů či v rozhodujících chvílích bitevních scén. Výjevy ze sportovních soutěží a vozatajských závodů řeckých hippodromů byly častým námětem i malířů keramiky. Na lemech athénských hliněných váz se objevují pádící bigy, trigy i quadrigy, vítězové s vavřínovými věnci i celá oslavná procesí. 

Sportovně založení Řekové si začínají v dostizích libovat zejména po válkách perských v roce 331 před naším letopočtem. Závody se staly předmětem nebývalé pozornosti, společenské prestiže a vážnosti, soutěžící koně zvířaty zbožně uctívanými a nákladně opečovávanými. Před závody byli obřadně koupáni a čištěni, natíráni lesklými, vonnými oleji, do žíní ocasů a hřív se jim zaplétaly perly z Egejského moře. Takto upraveni se pak postrojili do řemení, bohatě zdobeného drahými ozdobami, drahokamy, plíšky a zvonečky.  

Nakonec byli koně ještě posypáni zlatým prachem a k slavnostnímu defilé na hippodromech nastupovali za podmanivé hudby fléten. Z vratkých dvoukolových vozů, které táhli za sebou, byli ovládáni stojícími vozataji, převážně z řad otroků. Opřít se nebylo o co, vozataj měl otěže svého spřežení ovinuté kolem pasu, přidržoval se jich jednou rukou, v druhé třímal dlouhý bič pro pobízení koní k ještě překotnějšímu cvalu. Nezbylo než spoléhat na vlastní nohy a na nich vystátou rovnováhu, jinak byli vozatajové strženi na zem a v prachu vláčeni k smrti. 

Vytvořit a správně sestavit spřežení pro vozatajské závody bylo hotovou vědou - zcela vlevo musel běžet vždy ten nejlepší kůň, na jeho obratnosti a výkonu záležela bezpečnost celého povozu. Kritickými body závodů totiž byly otočné, často půlící sloupy, kolem nichž celá spřežení v prudkém cvalu obracela na levou ruku. Ovál museli závodní koně objet celkem dvanáctkrát, uběhli při tom asi devítikilometrovou trať. Počty koní, zapřahaných před lehké dvoukolové káry, se postupně zvyšovaly. Nejprve je táhli dva koně - tzv. bigy, později přibyl třetí - do slavných trig. Dramatičnost závodů nakonec zvýšil čtvrtý - v quadrigách. Na startu se v různobarevných tunikách jednotlivých stájí, na hlavách s ochrannými kovovými přilbami a koženými kamašemi vždy scházel velký počet účastníků. Touha po prvenství je hnala do rizik, závodilo se o čest - tu symbolizoval olivový či vavřínový věnec, před zraky desetitisíců aplaudujících diváků obřadně posazený na hlavu vítěze.

Slavní vozatajové vstoupili do legend. Snad nejvíce proslul svým lstivým vítězstvím nad vraždícím králem Oinomaem Pelops, syn Tantalův. Do rozhodujícího závodu prý dostal zvlášť rychlé koně od boha Poseidona, trasa vedla z Pisy přes celý Peloponnésos až do Isthmu a u obětního oltáře Poseidonova měla končit. Napínavý závod však byl rozhodnut dříve - nastrčený voskový zákolníček uvolnil kolo Oinomaova vozu, král byl hřebci prudce stržen na zem a uvláčen. Pelops vyhrál, uchránil tak svůj život a za vítězství navíc získal dceru mrtvého krále, krásnou Hippodamii. 

Hry olympijské

Jakkoli byly koňské závody ve starém Řecku nesmírně populární, v programech sportovních her nepatřily k vrcholům a dlouho v nich figurovaly jen jako programový doplněk. Na prvním místě zde tradičně stály ušlechtilé atletické soutěže. Součástí her se vozatajské závody staly až od jejich pětadvacátého opakování, dostihy pod sedlem dokonce až od třiatřicátého. Slavné hry tradičně otevíral štafetový běh s posvátným ohněm, planoucím na dlouhé pochodni v rukou tehdy nejen atletů, ale i jezdců na koních. Po slavnostním nástupu a zahájení skládali všichni účastníci přísahu, po dobu her se držel Svatý mír.  

Jezdecké i vozatajské závody byly vždy koncovou částí her, koně se na trať rozbíhali až po ukončení atletických soutěží jako poslední. Honosné ceny - krásné dívky, březí klisny či vázy plné středozemních perel - se vítězům předávaly u posvátného Diova chrámu, kterému dominovala dvanáctimetrová socha Dia Olympijského, vyvedená ze zlata a slonoviny. Na závěr olympijských her se zpívaly oslavné hymny, prostřelo se k okázalé hostině pod širokým nebem, návrat vítězů byl velkolepý. Oděné do purpurových šatů je vezlo parádní čtyřspřeží, každý z nich si mohl nechat postavit sochu v posvátném háji, vozatajové byli považováni za bohy. Bez ocenění nezůstali ani vítězní koně - ve svých eposech je opěvovali básníci, na freskách, nástěnných obrazech chrámů či vázách je zvěčňovali výtvarní umělci. Jejich podoby byly raženy na mince a šperky, podle nich se dělaly i dětské hračky. Slavní tak byli stále na očích.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler