První vědomý a aktivní kontakt s jiným člověkem zdravé dítě navazuje v 2. měsíci věku. Pátravým zrakem zachytí matčiny oči a svým pohledem na nich chvilku spočine. Na tváři se mu při tom již také začíná rozlévat blažený úsměv. Po dovršení 3. měsíce si dítě začíná všímat mnohem více okolního světa. Hlavičku zvědavě natáčí na všechny strany a projevuje při tom upřímnou radost ze všeho, co vidí. Ať je to, co je to.
V této době se u něj výrazně aktivuje mozková kůra, která ho připravuje na další vývojový posun. Se svými rodiči rozehrává vděčnou hru "z očí do očí" a začíná improvizovat se svým hlasem (především se sériemi samohlásek i souhlásek). Ve 4. měsíci s nemalým úžasem objevuje prsty na svých rukách, pomalým prostřídáváním si je udiveně prohlíží a hraje si s nimi. V citlivém období 5. měsíce rozvíjí a tříbí prvky tzv. sociální interakce.
Dítě je patrně již natolik chytré a zkušené, že odlišuje osoby důvěrně známé od neznámých. Vůči těm začíná být opatrné a nedůvěřivé. Potřebu ohmatávat a brát do rukou stále nové předměty doplňuje zvýšená aktivita dítěte, zatím však stále ještě na jednom místě. To však pomalu opouští v přelomovém 6. měsíci.
Začíná se nenápadně zpočátku odvalovat, pak plazit a celkově tedy přemísťovat, kam si zamane. Tímto posunem - duševním i fyzickým - naplno vstupuje do společnosti. K fyziologicky doslova revoluční a nevratné změně dochází v tomto období i v jeho ústní dutině. Jazyk a hrtan nepozorovaně poklesnou dozadu a natrvalo tím uvolní prostor pro lepší řečovou artikulaci dítěte.
Následující 7. měsíc přináší citový předěl. Dítě si začíná vybírat lidi jemu příjemné, samo se již rozhoduje, kým se nechá pochovat a kým nikoli. Tehdy - v pouhém sedmém měsíci věku - vzniká budoucí důvěra v lidi a současně se v dítěti vytvářejí základy pro rozvoj svědomí. Pokud se tento proces v daném období z jakéhokoli důvodu nenaplní, důvěra a svědomí se dobře nerozvíjejí. Výsledkem pak může být nedůvěra v lidi jako takové, a to nejen v dětství, ale i v dospělosti. Či dokonce narušený smysl života.
V 9. měsíci dítě za pomoci rodičů již stojí. Tím výrazně zdokonaluje své pohybové dovednosti - a ty podpoří i rozvoj vyjadřovacích schopností. V mozkové kůře dítěte se totiž v této době spouští tzv. pátá řídící úroveň, která zapojuje vyšší stupeň komunikace. Dítě začíná mluvit. Jeho vytrvalé lezení po celém bytě a radostí provázené objevitelské úspěchy pokračují i v 10. měsíci. To vše mu poskytuje pádné důvody pro osobité komentování všeho, na co přijde, a tedy další rozvoj mluvení.
Slabiky už totiž začíná spojovat v první jednoduchá slova. K své milované matce je v tu dobu navíc ochotno přičlenit další lidi. Poklidná a mírumilovná atmosféra v rodině a jejím nejbližším okolí je nyní zvlášť důležitá pro formování osobnosti dítěte. Nikdy neopakovatelné období raného dětství se nenávratně uzavírá koncem prvního roku. Dítě se zpravidla již samo zvedne na zadní končetiny a vrávoravě chodí po dvou. Dostává proto příznačné označení batole.
Ve zkratce tím zopakuje a "oslaví" stejnou událost, ke které došlo před šesti milióny lety - tedy moment, kdy jsme se ze všech čtyř vzpřímili na končetiny dvě. Uvolněním horní končetiny se teď dítě (zcela stejně jako ve své době naši vývojoví předci) učí používat ruce. Avšak rychleji a s mnohem větší zručností. Tím se ještě více rozvíjí řeč a dítě začíná artikulovat jednotlivá, již srozumitelná slova.
Nemůžeme podobu dětí tesat podle své vůle ... musíme je mít a milovat, vychovávat co nejlépe a jinak je nechat na pokoji.
Johann Wolfgang Goethe (1749 -1832)
Vstup do 21. století jsme uctili i tím, že jsme uskutečnili jednu z vůbec nejrozsáhlejších studií v oblasti vývojové psychologie. Studie byla zaměřena na zkoumání základních prvků prastaré komunikace mezi matkou a dítětem. O sledování jakých prvků se jednalo? O tělesné dotyky či kontakt očima, dikci v dialogu s dítětem, volbu slov nebo rychlost reakcí.
Do celkem deset let trvajícího projektu bylo zařazeno přes 250 žen širokého věkového rozmezí 16 až 45 let, a to ze sedmi různých zemí. Více jak dvě stě padesát žen přitom tvořilo pečlivě sestavený soubor. Byly mezi nimi jak vysokoškolačky, tak úplné analfabetky, matky svobodné i členky velkých rodinných společenství, ženy různého vyznání a náboženství. Výsledky sledování a porovnávání v rámci multikulturních rozdílů, zvyklostí a chápání opravdu stojí za to.
Ve vyhodnocení slovní komunikace suverénně vedly americké maminky. Zvukové záznamy jejich projevů obsahovaly hotové přívaly slov a žvatlání o úctyhodném výkonu až jednoho sta slov za minutu.
Naproti tomu africké (konkrétně kamerunské) a indické vesnické matky s dětmi příliš nemluvily. Kamerunské matky svým dětem místo toho oddaně zpívaly, občas přitom dokonce i mlaskaly. Při tom si s nimi vůbec nehrály, natož aby jim nějakou hru či hračky obstarávaly. To vše jim vynahrazovaly svojí blízkostí a tělesným kontaktem. Každému dítěti, které se narodilo v takovém tradičním kmenovém africkém či indickém společenství, a to doslova "nonstop". Po narození jej totiž neustále někdo nosí nebo alespoň drží, nezřídka i několik let. Matka na své hrudi, tety a babičky v náručí či sourozenci na zádech. Pohádky před spaním, písničky a uklidňující ukolébavky či jiné uspávací rituály jsou něčím neznámým. Nejsou potřeba. Vedle své matky totiž dítě leží i v noci. Užívá si její přítomnosti a může se také kdykoli napít.
Tyto matky se tedy chovají zcela v souladu s přírodou, takto to dělali naši vývojoví předci a dělají primáti. Zdá se, že i dnešní člověk je přirozeně závislý na úzkých vazbách se svými nejbližšími a sounáležitosti s nimi. A o kojencích to platí dvojnásob. Podobně jako kamerunské a indické matky se chovají i matky dalších kmenových či přírodních (a z našeho civilizovaného pohledu primitivních) společenství. Sanů (Křováků) ve vyprahlé Africe nebo Inuitů (Eskymáků) na zcela jiném, velmi vzdáleném a ledem pokrytém místě naší planety. I matky těchto národů nosí své potomky s sebou. Děti tak plynou stále s nimi, kolébají se při tom v rytmu matčiny chůze, vnímají sílu zemské přitažlivosti, napínání svalů při práci, chvění jejího těla při pláči nebo smíchu a napětí či uvolněnost (čili psychické rozpoložení) matky při setkáních s druhými lidmi.
Dítě tak zcela přirozeně (doslova každou minutou) vnímá signály z vnějšího světa prostřednictvím těla matky. Tedy nikoli již přes její dělohu a stěnu břišní, jak tomu bylo před narozením, nýbrž zevně. Stále však od své matky. Než se tedy dítě odloučí a začne se fyzicky i duševně osamostatňovat, užívá si tohoto přirozeného pokračování a zároveň si tím vytváří rejstřík svých budoucích tělesných prožitků.
Jinak k tomu samému však přistupovaly matky evropské a americké. Do náruče své dítě vzaly teprve až tehdy, když delší dobu plakalo a místo sebe mu záhy podbízely nějakou náhražku - zpravidla výraznou či hlasitou (čili působivou) hračku. Do odděleného pokoje (kde mělo spát zcela samo) a opuštěné postýlky v rohu ukládaly i kojence několik týdnů staré. Indky, Afričanky a Inuitky takové zacházení naprosto nechápaly, podle zděšených kamerunských žen to už hraničilo se zanedbáváním dětí. Všechny také byly překvapené, proč se Evropanky svých dětí tak málo dotýkají. Z údivu nevycházející Afričanky se dokonce se ptaly, zda to v Evropě není zakázané.
Když byly evropské matky dotázány, jaké spatřují výhody kojení, začaly odříkávat vesměs naučené fráze o budování obranyschopnosti dítěte nebo vytváření důležitého pouta mezi jím a matkou. Ženy z afrického Kamerunu a západoindického Gudžarátu na stejnou otázku stručně odpověděly, že je to zdravé a dítěti to prostě dělá dobře. Nebo - poněkud zaskočené - také neřekly vůbec nic, protože nechápaly, jak se někdo na něco takového vůbec může ptát.
V každém případě - z nashromážděných výsledků začaly stále zřetelněji vystupovat dvě základní školy mateřství. Ta první, "individuální", podporuje individualitu a samostatnost. Ta druhá, "kolektivní", podporuje respektování jeden druhého, vzájemnou úctu, pospolitost a pomoc. Tato druhá škola je přitom ta úplně původní - kmenová a přirozená. Podle ní matky rodu Homo sapiens po celé desítky tisíc let až z dob jeskyní vychovávaly své děti. A v těchto pravidlech také dodnes pokračuje většina civilizací mimo moderní euroatlantickou sféru.
Vyspělým západním a průmyslovým civilizacím je vlastní individuální škola. Evropské děti jsou sebevědomější (např. v jeden a půl roce věku se v zrcadle poznají rychleji a podstatně spolehlivěji než děti africké) a mají více rozvinuté řečové schopnosti.
Rozdíly mezi těmito dvěma školami jsou bezesporu velké a někdy možná až znepokojivé. Tím, že jsou národy světa ve dvacátém a jednadvacátém století často v pohybu, však dochází k vytváření různých přechodných a smíšených forem. Vznikají zpravidla mezi civilizacemi na pomezí dvou světů. Tedy tam, kde lidé stále ještě žijí v rodových skupinách, zároveň se však musejí prosadit svým individuálním výkonem.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Tajuplný, vlnami Atlantského oceánu divoce bijícími o útesy smáčený, vichry a bouřemi po věky nelítostně zkoušený kraj, opředený starodávnými keltskými bájemi i legendou o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Už pět staletí patří Francii, svým drsným charakterem však připomíná Irsko nebo Skotsko. Zdejší lidé jsou přírodou i osudem tvrzení,...
Sto kilometrů od italské Sicílie a asi trojnásobek této vzdálenosti od nejbližších břehů rozpálené severní Afriky, za neustálého šumění a šplouchání ze všech stran omývány tmavomodrými vlnami, uprostřed Středozemního moře, leží ostrovy starobylé Malty. Nevelké oázy vzácného klidu, romantiky, úžasu a nekonečného poznání. Na každém kroku jsou plné...
Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. Které jsme před spaním poslouchali nebo četli a jejich obrázky nás unášely do snů či oživlé je sledovali v televizi. A přitom se šťastně choulili do bezpečí vyhřátých peřin. Touha podívat se do těch Ladových a Trnkových pohádkových chaloupek a malých světniček, užívat si jejich...