Ruce udělaly obličej

05.12.2021

Myšlenka, která vznikla v lidském mozku, si říkala o své zhmotnění, realizaci. Příroda k tomu vybavila člověka dalším dokonalým orgánem - chápavou a obratnou lidskou rukou. To ona zhmotňuje naše myšlení, koná, hovoří za nás, často vypráví náš příběh.

Vývojová řada člověka a proces uvolňování ruky.      Zdroj: Samphotostock
Vývojová řada člověka a proces uvolňování ruky. Zdroj: Samphotostock

V dobách, kdy jsme se pohybovali po čtyřech, byla ruka vlastně naší přední nohou. Jakmile se však člověk postavil na zadní a vzpřímil se (nejprve do šikmé, později svislé polohy), zbavil ruku úkolu zajišťovat chůzi. Uvolnil ji.  

Rukou k moci.       Zdroj: Samphotostock
Rukou k moci. Zdroj: Samphotostock

Bohové dali člověku pár rukou, aby je neobtěžoval s každou maličkostí. 

Pythagoras (570-510 př.n.l.)

Takto uvolněná a osvobozená ruka se od té doby začala vyvíjet do podoby orgánu s širokým spektrem rozmanitých komunikačních a výrazových projevů. Hrubým odhadem - rukou s pěti hravými a citlivými prsty dnes dokážeme vytvořit přes 3.000 nejrůznějších poloh a gest. Ta nám pomáhají navenek vyjádřit naše nálady, pohnutky a pocity. Vypovídají i o našich úmyslech. 

Vyjadřujeme jimi ochotu a náklonnost, ale i odmítnutí a zákazy, ukazujeme cestu a v neposlední řadě zesilujeme význam řečených slov. Na ploše lidské dlaně s pěti vnímavými prsty také máme, v podobě nepatrných bodových center, zobrazené celé naše tělo s jednotlivými orgány a orgánovými soustavami. Jakmile rukama gestikulujeme, náš obličej synchronně zaujímá různé výrazy a grimasy. Ruce tedy pomáhaly rozvíjet mimiku obličeje.  

Bohatý rejstřík komunikace

Díky rukám tak máme v porovnání s jinými živočichy anatomicky vůbec nejvýrazovější a nejčitelnější tvář. O nepřebernou škálu výrazů našich obličejů se přitom stará složitý pletenec - či lépe řečeno propletenec - jemných mimických svalů a svalových vláken.  

Řeč mluvená, řeč těla, ruky i obličeje tvoří celek.     Zdroj: Samphotostock
Řeč mluvená, řeč těla, ruky i obličeje tvoří celek. Zdroj: Samphotostock

Ve vzájemné součinnosti s rukou vyjadřují naše momentální psychické rozpoložení. To pak ještě podbarví doprovodné emocionální projevy, jako je červenání a blednutí (kdy podle nálad "hrajeme všemi barvami"), zvýrazní chvění koutků očí či jejich lesk (způsobený zvýšeným vylučováním slz) či povystrkování jazyka. S tímto gestem začínají už malé děti, když nemají chuť do jídla. Dávají nám tím najevo, ať si nemyslíme, že sousta budou stejně vystrkávat ven... 

Národností a jazyků světa různých, projevem však všichni stejní.    Zdroj: Samphotostock
Národností a jazyků světa různých, projevem však všichni stejní. Zdroj: Samphotostock

Jsme tedy typicky znakoví tvorové. Podle obličeje (a často jeho úplných detailů) se navzájem poznáváme a podobu svých blízkých, známých či lidí, kteří nás zaujmou, si natrvalo ukládáme do "paměťové stopy" velkého mozku. Často si pak klademe otázku "Odkud já ho jenom znám ...?" Nebo se nám ve snu ve zcela věrné podobě vyjeví člověk, s nímž jsme se od dětství nesetkali. Obličej otvírá dokořán "vstupní bránu" do naší duše a je-li obličej vstupní branou, pak okny do duše jsou naše oči.  

Oko a zraková komunikace

Zraková komunikace hraje naprostý prim v celé naší složité a složitě propletené soustavě sociální komunikace. Je totiž nejrychlejší a pro nás všechny také nejsrozumitelnější. Využíváme ji proto doslova sebezáchovně od prvních minut života.  

Je fascinující sledovat čerstvého novorozence, jak ze zavinovačky a svého ještě "pomačkaného" obličeje upíná svůj první pohled na matčinu tvář. Intenzivně v ní pátrá po jejích očích. Je to fascinující o to více, víme-li, že novorozenci vidí hůře, mlhavě. Je to fascinující a dojemné o to více, víme-li, že tato přirozená reakce je běžná i u slepých novorozenců, kteří to navzdory svému nešťastnému handicapu přesto zkouší.

Oko jako okno do duše.     Zdroj: Samphotostock
Oko jako okno do duše. Zdroj: Samphotostock

Pro "otvírání okna do duše" (a současně mimoslovní dorozumívání) je oko člověka velmi dobře uzpůsobené - duhovku a bělmo odděluje ostrý kontrast. Právě ten poutá pozornost. Stejně tak je tomu u lidoopů. I oni mají nápadně světlé bělmo, a proto nám připadají mnohem "lidštější". 

Možná ze stejného důvodu máme ve větší oblibě ta plemena psů, která mají tzv. otevřená víčka, a tím také výraznější bělmo (např. lovečtí psi) a jejichž "psím očím" málokdy odoláme. Oko dokáže spolehlivě vyjadřovat i změny nálad. Rozšiřováním zorniček navazuje malé dítě kontakt se svými rodiči, zúžením pupil se naopak snaží odradit osoby pro něj nepříjemné.   

Pozvednutí obočí u dospělého člověka zase znamená údiv, letmý pozdrav nebo výzvu ke hře či flirtu. Ne nadarmo si proto ženy odedávna (a to už od dob starověkého Egypta) malovaly oční víčka nebo na ně nalepovaly umělé řasy. Své oči tím zvýraznily, stejně tak jako jejich sociálně komunikační vliv. V daném případě především ve vztahu k mužům - v navazování kontaktu, zvyšování zájmu a přitažlivosti.

Úsměv je světlo, které se rozzáří v okně obličeje a ohlásí, že srdce je doma. 

E. Schmidt  

Magické kouzlo úsměvu. Zdroj: Samphotostock
Magické kouzlo úsměvu. Zdroj: Samphotostock

Úsměv jako výraz štěstí

V našem obličeji se však kromě očí dokáže rozzářit i další dar přírody - úsměv, a to opět již v raném dětství. Malému človíčkovi ostatně nic jiného nezbývá. Po narození se nemá zaťatými pěstičkami čeho se zachytit. Srst, které se původně přidržoval, dnes již nemáme, a tak musí rafinovaně využít jiného způsobu, jak si zajistit těsnou blízkost matky a její přízeň. Způsobu účinného a více než spolehlivého. Začne se na ni - usmívat.  

Svého úsměvu využije velmi brzy - pravidelně již ve 2. nebo 3. týdnu života. V této fázi se jím snaží matku zaujmout, obměkčovat a získávat. To u matky spolehlivě zabere a vyvolá rychlou spontánní reakci. Potomka si k sobě láskyplně přivine, čímž mu nahradí nemožnost zachytit se srsti. Dítě tím dosáhne svého a vzroste u něj touha po dalším úspěchu. Pokračuje proto a blažený úsměv na jeho tváři se roztahuje stále více - ve spánku, po krmení či přebalení do suchého. Svým sladkým, spokojeným výrazem doslova hodinu po hodině utužuje pověstnou emoční vazbu s matkou. Stejně tak jako jiné projevy, i milý úsměv na tváři máme hluboce vrozený. 

Usmívat se začínáme už v období, kdy mimice dospělých ještě nemůžeme rozumět. O napodobování tedy nejde. Malé děti se navíc usmívají nezávisle na tom, zda jim matka jejich úsměv oplácí. Jasné důkazy o tom poskytly opět ty děti, kterým bychom úsměv druhých tolik přáli - děti slepé. Matčinu tvář nikdy nemohly byť jen zahlédnout a přesto se začínají ve věku čtyř týdnů spontánně a mile usmívat. Přirozený úsměv je později doplněn úsměvem na podnět. Ať již spontánní či podmíněný, úsměv je tak výrazný, silný a pozitivní projev, že jej za žádných okolností nelze přehlédnout.

Úsměv hrou a hra s úsměvem - obojí se vzájemně doplňuje, podmiňuje a posiluje.    Zdroj: Samphotostock
Úsměv hrou a hra s úsměvem - obojí se vzájemně doplňuje, podmiňuje a posiluje. Zdroj: Samphotostock

Z usmívajících se úst se koncem prvního roku života člověka začne ozývat - řeč. 

Řeč jako jedinečný dar

Je nesporné, že mluvené slovo je dalším, naprosto jedinečným darem přírody. V celé živočišné říši jej dopřála pouze nám. Právě prostřednictvím řeči šíříme své myšlenky, poselství a moudrost. I díky ní jsme si vysloužili honosné latinské označení Homo sapiens, člověk moudrý. Kdy v průběhu evoluce k tomuto důležitému vývojovému kroku došlo a člověk poprvé promluvil, už nikdo nikdy přesně nezjistí.  

Pečlivým zkoumáním lebek našich předků však bylo zjištěno, že Homo sapiens se již více jak 35.000 let vyznačuje jednou pozoruhodnou anatomickou zvláštností. Přechod ústní dutiny a hrtanu u něj netvoří plynulý oblouk, jak tomu je u jeho vývojových předků. Vytváří jakýsi zlom. Dokonce téměř pravý úhel. Tento anatomický zlom v ústní dutině byl zřejmě i zásadním zlomem v našem vývoji. Došlo při něm k tomu, že hrtan klesl hlouběji do krku a uvolnil oblast u zadní stěny, od které se tak mohly lépe odrážet vydávané zvuky. Tím vznikl jedinečně tvarovaný rezonanční prostor, díky němuž můžeme vytvářet a vydávat širokou škálu rozmanitých hlásek.  

Lidoopi, naši nejbližší příbuzní, takového projevu schopni nejsou. V uvolněném prostoru navíc jazyk získal více místa nutného pro pohyb, artikulaci a - mluvení. Je tedy pravděpodobné, že přibližně před 35.000 lety se z našich úst mluvená řeč již ozývala. Bylo to zhruba v té době, kdy naši předci barevnými hlinkami pomalovávali skalní stěny španělských a jihofrancouzských jeskyní Altamira, Chauvet a mnoha dalších impozantními kresbami pravěkých zvířat. S řečí tak současně rozvíjeli svou obrazotvornost. A obráceně.

Řeč tedy podnítila později doslova bouřlivý rozvoj lidské kultury. A kultura zpětně ovlivňovala další kvalitativní vývoj člověka a jeho šíření po planetě Zemi.  

Člověk jako závazek.                                          Zdroj: Samphotostock
Člověk jako závazek. Zdroj: Samphotostock

Více jak 7 miliard dnes žijících lidských jedinců, kterým bylo dáno mluvit, se mezi sebou dorozumívá 6.000 až 7.000 jazyky. Síla řeči (zpočátku zvuků) nás ovládá mnohem dříve než my ji, a to opět doslova od narození. Již krátce po porodu se totiž dítě obrací za zvuky. A po dvou až třech měsících reaguje na matku nejen prostřednictvím mimiky, avšak již také svých vlastních hlasových projevů. Je jimi od přírody dobře vybaveno - např. při čištění nosu nebo uší tamponem dává najevo svou nelibost rytmicky sekaným protestním zvukem. 

Evoluce ve zkratce

Pocity příjemné dítě doprovází zvuky vyjadřujícími jeho spokojenost nebo dokonce blaženost - při pití mléka z mateřského prsu vydává v taktu sání a současně svého dechu vysoký a spokojený tón. Když po kojení usne, ozývá se ze snu v pravidelných patnáctiminutových intervalech tichým, tzv. spacím hlasem. Jakmile se však probudí, začne matku přivolávat (podobně jako mláďata zvířat) jasným signálním, tzv. kontaktním hlasem. Když se matka neozve a kontakt nenaváže, dítě své volání zesílí a začne se jí doprošovat naléhavější formou - pláčem. Zpočátku mu nic jiného ani nezbývá. Prostor pro tvorbu hlásek v jeho ústní dutině je ještě příliš malý a navíc - hrtan a kořen jazyku má více posunuté do dutiny ústní. 

Neliší se tím od ostatních savců, kteří také neumí mluvit. Jedině tak totiž dokážou miminka sát z prsu mateřské mléko a zároveň u toho dýchat. Na své trvalé místo poklesne jazyk a hrtan (podobně jako se tomu stalo během evoluce u našich předků) až v šestém měsíci věku. Tedy při pozvolném přechodu na kašovitou potravu. Tím se v dutině ústní opět uvolní místo pro větší pohyb jazyku a s ním i artikulaci. Na množství hlásek, které dokáže vytvářet dospělý člověk, se dítě dostane až v 8 letech. 

Malé dítě jako tvůrce řeči a umělec života.          Zdroj: Samphotostock
Malé dítě jako tvůrce řeči a umělec života. Zdroj: Samphotostock

Exploze zázraku řeči

V ještě měkké hlavičce malého dítěte při tom všem tiše dochází k úplné explozi zázraků - hlasové projevy se postupně obohacují, jak se v řetězci jedno po druhém zapojují nervová centra v mozku. Činností jednoho z nich (tzv. limbického systému) začíná dítě ovládat své hlasivky (schopnost, která chybí i nejinteligentnějším primátům) a svému hlásku dodává intonaci a podmanivé citové zabarvení. Tím na sebe ještě více upozorňuje a vytváří si další a pevnější pouta s ostatními členy rodiny. Na konci prvního roku svého života začíná dítě mluvit.

Začíná tak aktivně spřádat a proplétat důležité sociální vazby s lidmi ve svém okolí. Od třetího měsíce věku se v hlavičkách dětí aktivuje mozková kůra, díky níž si pak doslova pohrávají se sériemi samohlásek a souhlásek - a k nemalé radosti svých rodičů začínají "trylkovat". Rozvoj skutečných vyjadřovacích schopností (tím i vyššího stupně komunikace) však programově spouští tzv. "pátá řídící úroveň" mozkové kůry. Ta se u malého dítěte aktivuje za dalších šest měsíců. 

Ve věku pouhých šesti let (zpravidla tedy při zahájení školní docházky) už samo aktivně používá něco přes 1.000 slov, přibližně 24.000 slov však dobře rozumí. 

Autor textu:  Zdeněk Mahler