Z podstaty motivace vyplývá, že podmínkou pro její vznik a působení je i nutnost respektovat jeden druhého jako "člověk člověka". Bez rozdílů. A chovat se k sobě slušně. Slušnost je ostatně součástí naší celkové reputace. Žádný zákon či nařízení, nikdo a nic ji přitom za nás nevybuduje. Je to tedy jen a pouze na nás.
Stav etiky se však citelně zhoršil, vzájemná důvěra se vytrácí. A s ní i morálka a hodnotové normy. Obyčejné projevy jako poděkování či omluva tak působí jak ze "staré školy", odpovědět druhému na dopis, telefon či splnit slib není pravidlem, stejně tak jako za dodané zboží či služby zaplatit včas nebo zaplatit vůbec. Aby si někdo od někoho něco koupil, není výjimkou, že vedle toho musí ještě "něco dostat". Výběrová řízení jsou nezřídka rozhodnuta ještě před tím, než se vůbec vyhlásí. Setkat se se slušností se pomalu stává výsadou.
Hrdé označení Homo sapiens neboli člověk moudrý si neseme už skoro 50 tisíc let. Máme 70 až 85 let svého průměrně dlouhého života k dispozici na to, abychom se jako lidé moudří projevili. Z pohledu celkové historie to není mnoho. Jinými slovy - nemáme na to moc času. Tak jej neztrácejme.
Stručně řečeno, jedná se o soubor vlastností a projevů, jimiž se vyznačuje každý, kdo vystupuje slušně, zdvořile a ohleduplně. K tomu však musíme mít dobrý důvod. Být k takovému chování ochotní a motivovaní. Svým okolím i sami sebou. Jinými slovy - "musí to jít z nás".
Jak k něčemu takovému dochází? - Vnitřní motivace chovat se slušně se spouští sledem tří po sobě jdoucích skutečností.
Nejprve naplněním silné potřeby seberealizace. Tak například, stejně jako kdokoli jiný, má ji i každý jednotlivý pracovník ve vertikále firemní struktury. Je-li však pouhým "ozubeným kolečkem" plnícím stále náročnější a stále méně reálné cíle a navíc za stále horších podmínek, potřeba seberealizace přirozeně trpí. Nebo člověk, který prokazatelně oplývá požadovanými kvalitami, danou práci či příležitost však nedostane, neboť o výsledku rozhodla "jiná kritéria". Nebo občané státu ve společenské hierarchii, ve které si přirozeně také chtějí realizovat "to svoje". Vládnoucími elitami a jejich přisluhovači jsou však nezřídka sešlapáváni ke dnu systému - bez možnosti dovolání, natož dosažení spravedlnosti.
Fáze dvě - možnost sebehodnocení a dosažení spokojenosti se sebou samým. Mít ze sebe dobrý pocit. Důvod, avšak i možnost si říci "jsem dobrý - to se mně povedlo - mohu na sebe být hrdý - mám ze sebe radost - stojím za to - do starého železa ještě nepatřím".
Fáze tři - to vše korunováno vrcholovou sebeúctou. Takto naplněný člověk se může odlehčit a odpoutat od "tíhy svého já". Přirozeně se pak začíná více zajímat o lidi ve svém okolí. Slušné jednání přitom pociťuje nejen jako privilegium, na které je patřičně hrdý, avšak i jako silnou osobní inspiraci. A tedy i svou další motivaci. To vše pak začíná šířit kolem sebe. Je to jako když si na sebe vezme nový oblek, který mu padne, náramně sluší, cítí se v něm skvěle a má chuť v něm co nejdříve vyrazit do ulic. Sklon jednat morálně se v něm neklamně probouzí.
Není-li však potřeba seberealizace, spokojenosti a sebeúcty naplněna, vývoj se ubírá zcela opačným směrem. "Přežít chce přece každý". Tak například v podmínkách vzpomínaných firemních vertikál nejprve začne sebeobranně předstírat, "strkat hlavu do písku", pak lhát a dokonce i podvádět. Zpočátku jenom před druhými a pak už i sám před sebou (sebeomlouvání a sebeutěšování typu "Vím, že to není v pořádku, ale musím to tak dělat ..." - "Nemohu jinak ..." - "Co mi zbývá?" - "Proč bych jim měl pomoci, oni mně také nepomohli"). Do mezilidských vztahů se tiše vkrádá pokrytectví a zejména pro toho, kdo se s ním nechce ztotožnit a "zapojit se", pak i stress, frustrace, apatie, rezignace a vyhoření. Sami proti sobě tím rozpoutáváme bitvu a neuvědomujeme si, jak duševně, doslova infarktově se při tom vzájemně vykořisťujeme. Zamotáváme se do bludného kruhu, který nás ubíjí a stravuje.
Principy jako ohleduplnost, starostlivost, zájem o druhé či "všeobecná láska k bližnímu" přitom nejsou ničím novým. Vyznáváme je už více jak 3.000 let. Sami nejlépe cítíme, co bychom v žádném případě nechtěli prožít a co bychom si nepřáli. Podle toho bychom se k druhým měli chovat. Takový přístup je totiž jádrem veškeré morálky. Možná je to překvapivé, avšak určité prvky morální inteligence máme vrozené a v genech si je neseme na tento svět. Příroda nás jimi vybavila, jinak bychom - podobně jako jiné živočišné druhy - těžko přežili. A to po dobu podstatně delší, než "jen" těch 3.000 let.
Empatie. Možná, že právě tato schopnost vcítit se do druhého člověka, soucítit s ním a nahlížet na skutečnosti jeho očima, je tou vůbec nejdůležitější hybnou silou lidského pokroku. Zvlášť v dnešní době ji potřebujeme mnohem více, než si uvědomujeme nebo připouštíme.
Spravedlnost. Je jednou ze základních podmínek pro dobré uspořádání lidských vztahů a společnosti. Stejně jako empatie je nám i smysl pro spravedlnost od přírody hluboce vrozený (vytříbenou rozlišovací schopnost pro to, co je a není spravedlivé, mají děti už v batolecím věku). Ušlechtilá spravedlnost však může začít prohrávat, vstoupí-li do hry lakota a sobeckost. Ty jsou často spojené s vlastnictvím něčeho, a tedy s bohatstvím, vlivem a mocí. To bývá problém. Spravedlnost a bohatství dokonce mohou jít proti sobě.
Povinnost. Ukládá člověku to, co by měl, má nebo dokonce musí udělat. Protože se k tomu zkrátka zavázal. Nebo mu to přikazují normy a zvyklosti té společnosti, ve které žije. Anebo zkrátka jenom proto - jak již uváděl římský filosof Cicero před dvěma tisíci lety - že je člověkem. Osobní slib, slovo, pohled do očí nebo podání ruky by mělo být tím největším závazkem. Příroda nás totiž nastavila tak, že chceme druhým důvěřovat, v klidu a důstojně prožít svůj život, aniž bychom museli být podezíraví, opatrní a neustále ve střehu. Nebo někoho o něco neustále urgovat. Principy smluv a objednávek, "napřed zaplať", platba pouze v hotovosti, "z ruky do ruky" a jiné jsou už jen smutným svědectvím toho, že důvěra byla zrazena. Současně však běžnými projevy lidských vztahů, nad kterými se již nepozastavíme.
Důstojnost. Toto ryzí slovo pochází z latinského "dignitas" a vyjadřuje rovněž vznešenost. Obojí patří k základním hodnotám samotné lidské existence a její kvality. Podle Listiny základních práv a svobod jsou si všichni lidé rovni v důstojnosti a právech (na život, na ochranu zdraví a důstojné zacházení). A na to, aby byla zachována jejich čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno.
Odpovědnost. Pojem odpovědnosti je, kupodivu, velmi mladý. Začali jsme se jím zabývat teprve koncem 18. století, a to v souvislosti s politikou. Je odvozen od slovesa odpovídat, a to na otázky voličů. A za svá rozhodnutí a činy se jim také zodpovídat, tedy za ně ručit a nést následky. A to tak, aby ostatní věděli, že se na ně mohou spolehnout. Odpovědnost bychom tedy měli přijímat jako přirozený nárok na sebe sama.
Platila, platí a stále platit při tom bude neměnná rovnice: morální zásady jako normy dané společnosti + morální povědomí každého jednotlivce = nutné předpoklady pro projevy morálního chování. Jednoduchá a logická.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Kdo je kůň a jaké zvláštní postavení má mezi všemi ostatními zvířaty ? Kdy a jak se s člověkem poprvé setkal ? Kudy všude s ním kráčel ? Co pro člověka znamenal, k čemu mu dopomohl a kam jej vývojově dostal ? V čem všem jej člověk využil ? A kdy a jak jej po šesti tisíci letech nedocenitelné a věrné služby člověk opustil ?...
Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ? Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?
Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj...