Naše slečna

24.12.2021

"Náš mladý sportovní svět ženský dosáhl vítězstvím Laty Brandisové v letošní Velké pardubické steeple chase vskutku vrcholného úspěchu. Tak slavného vítězství, jakého dobyla tato sympatická a skromná jezdkyně v sedle své statečné Normy, není v Československém turfu pamětníka. My všechny, které jsme zajímavý dostih sledovaly ať již vlastníma očima, či poslechem u svých amplionů, jsme právem hrdy na trofej, již nám slečna Brandisová vydobyla", hlásala jako o překot čerstvou zprávu rozhlasová reportérka. 

Z jejího vzrušeného tónu bylo patrné nadšení, z obsahu sdělení i zřejmé zadostiučinění. A nejen z toho, jak si žena suverénně poradila se všemi mužskými soupeři v nejtěžším dostihu kontinentu. K významné události totiž došlo v polovině října roku 1937, tedy v době ohrožení naší republiky, kdy sem ze sousedního Německa doléhal válečný pokřik Hitlera: "K rozbití Československa je každý prostředek dobrý, každá příležitost vhodná!" Hitlerovci dokázali pro prestižní měření sil zneužít i olympijské hry v roce 1936, proč by totéž neprovedli při mezinárodních dostizích. Vyslali do Pardubic svou dostihovou elitu - ve hře bylo mnohem víc než jen závod koní, na pozadí probíhala bitva politická. 

Marie Immaculata Brandisová, známá jako Lata, se narodila v Úmoníně u Kutné Hory, vyrůstala na hospodářském dvoře svého otce, znamenitého dostihového jezdce. 

Erb Kinských, staročeského rytířského, později panského, hraběcího a knížecího šlechtického rodu, pocházejícího z počátku 13. století. V 18. století patřili Kinští k přední středoevropské aristokracii. Zdroj: Wikipedie
Erb Kinských, staročeského rytířského, později panského, hraběcího a knížecího šlechtického rodu, pocházejícího z počátku 13. století. V 18. století patřili Kinští k přední středoevropské aristokracii. Zdroj: Wikipedie

Tady se jako malé děvče poprvé setkala s koňmi. Už ve svých osmi letech vyjela na sváteční jízdu po okolí a tím vlastně zahájila svoji jezdeckou kariéru. Lata však příliš nepomýšlela na aktivní sport, ačkoliv se podílela na přípravě koní i v pražské Chuchli, a už vůbec ne na účast ve Velké pardubické steeple chase.   

Rod Kinských

Rozhodnutí padlo daleko později, v roce 1927 když Brandisová přijela na návštěvu k svému bratranci a příslušníku věhlasného šlechtického rodu, hraběti Zdenko R. Kinskému do Chlumce nad Cidlinou.  

Hrabě Zdenko Radslav Kinský (1896 - 1975) z Vchynic a Tetova, pocházel z chlumecké větve starobylého šlechtického rodu Kinských.  Zdroj: Wikipedie
Hrabě Zdenko Radslav Kinský (1896 - 1975) z Vchynic a Tetova, pocházel z chlumecké větve starobylého šlechtického rodu Kinských. Zdroj: Wikipedie

Kořeny rodu Kinských jsou doloženy už ve 13. století. Členové této ryze české šlechty se uplatnili v bezpočtu významných politických, hospodářských a poradních funkcí, které jim panovníci za celá staletí s důvěrou svěřovali. Navíc Kinští prosluli i jako skvělí jezdci a chovatelé koní, moderní generace rodu si pak zvláště oblíbila parforsní hony na jelena polabskými rovinami, posázenými listnatými lesíky a protkané zátokami řek. Hrabě Oktavián Kinský z této zábavy odvodil dobře organizované překážkové dostihy a jako jeden z hlavních patronů stál i u zrodu samotné Velké pardubické steeple chase.  

Oktavián Josef hrabě Kinský (1813 - 1896) z Vchynic a Tetova,  nejvyšší hofmistr českých zemí, jezdec a chovatel koní, po něm bylo pojmenováno plemeno "kůň Kinský". Patřil k hlavním organizátorům první Velké pardubické, která se konala 5. listopadu 1874. Zdroj: Wikipedie, Ignaz Eigner (výřez)
Oktavián Josef hrabě Kinský (1813 - 1896) z Vchynic a Tetova, nejvyšší hofmistr českých zemí, jezdec a chovatel koní, po něm bylo pojmenováno plemeno "kůň Kinský". Patřil k hlavním organizátorům první Velké pardubické, která se konala 5. listopadu 1874. Zdroj: Wikipedie, Ignaz Eigner (výřez)

Žluťáci Kinských a Velká pardubická

Chlumecké stáje měly stoletou tradici v chovu kvalitních honebních koní, Kinští si mohli dovolit vysílat na pardubickou dráhu své domácí koně a směle čelit silnému tlaku překážkářů zahraničního původu, zejména německého a maďarského.

Vyobrazení koně typu "hunter" neboli loveckého, honebního  koně. Zdroj: archiv autora
Vyobrazení koně typu "hunter" neboli loveckého, honebního koně. Zdroj: archiv autora

Teprve až v Chlumci se Brandisová seznámila se skoky přes přírodní překážky. Bratranec hrabě Kinský, který si hned všiml jejího jezdeckého nadání, jí nabídl možnou účast ve Velké pardubické. Pod jeho vedením, jakožto znamenitého učitele, začala s cílenou přípravou na tréninkové dráze Kinských v Kolesích. Překážky, které tam stály, se svou mohutností blížily skokům proslulé steeple chase. Samotnou dráhu Velké pardubické uviděla Brandisová poprvé až o něco později. Trať vedla členitým terénem, částečně i namáhavou oranicí, a v přesně stanoveném kurzu obsahovala třicet rozmanitých překážek, jako živé ploty, příkopy vodní i suché, včetně obtížného Taxisova, břevna, kamennou zeď či lavice. Celková trasa měřila 6900 metrů. Šlo zjevně o nejtěžší a nejobávanější dostihovou dráhu na kontinentu.

Kinští chovali koně světlých barev, ponejvíce ryzáky a tzv. "žluťáky" neboli isabelly. Toto zbarvení je typickým plemenným znakem "koně Kinského". Zdroj: foto autor
Kinští chovali koně světlých barev, ponejvíce ryzáky a tzv. "žluťáky" neboli isabelly. Toto zbarvení je typickým plemenným znakem "koně Kinského". Zdroj: foto autor

Naprosto nezvyklá přihláška ženy do závodu vyvolala rozpaky a postavila dostihové funkcionáře před problém: je vůbec možné vydat povolení ke startu ženě?! Odpověď přišla na popud Kinského od samotného anglického Jockey Clubu. Strážci regulí připustili, že start ženy na závodních drahách je sice neobvyklý, nicméně není ve výslovném rozporu s ustanoveními dostihového řádu. Tedy - je možný ... Tak se v říjnu 1927 mezi pánskými jezdci a žokeji z povolání poprvé v pardubické vážnici objevila žena. Gentlemanství zakrátko převládlo nad počátečním despektem a jak Brandisová později sdělila, muži ji přijali jako kolegu a vždy se k ní chovali korektně.

Ještě více užasli diváci, když na startu spatřili dívčí postavu, oblečenou do červenobíle pruhovaného dresu Kinského stáje. Proti dvanácti soupeřům vyrazila Lata Brandisová na klisně Nevěstě a provázena pocitem zodpovědnosti, že před celou dostihovou veřejností musí v neobvyklém pokusu obstát, podala statečný výkon. Přestože měla na překážkách pět tvrdých pádů, nevzdala to a do cíle dojela jako pátá. I největší pochybovači z řad turfmanů museli uznat, že s touto ženou je napříště nutné počítat.

Úspěchy zatím sklízeli jiní, o Brandisové a chlumeckých koních Kinských se však už dobře vědělo. Zdroj: Pixabay
Úspěchy zatím sklízeli jiní, o Brandisové a chlumeckých koních Kinských se však už dobře vědělo. Zdroj: Pixabay

Kinský si po této důkladné prověrce potvrdil, co ve své sestřence má a se svými koňmi ji vysílal i do dalších ročníků Velké pardubické. V roce 1933 pro ni vybral Normu, klisnu z chlumeckého stáda isabel neboli žluťáků. Brandisová Normě příliš nevěřila, pro tak těžký dostih se jí zdála poněkud malá a slabá. Žlutá kobylka si však dokázala důvěru své jezdkyně postupně získat. Jednou urazila vzdálenost z Chlumce nad Cidlinou až do Velké Chuchle a cestou ochotně a klidně přeskákala vše, co se před ní v terénu vyskytlo. Lata a Norma se našly, náramně si v práci porozuměly. 

Tento Kinského pár pak během tří startů ve Velké pardubické dosáhl výtečných umístění - třetí, druhé a páté místo. Vytoužené prvenství však stále chybělo. Hrabě už byl téměř rozhodnut stáhnout Normu z překážkových drah a zařadit ji do chovného stáda klisen matek. Lata však bratrance uprosila, aby je zkusil ještě jednou. Ke svolení přispěly i dobové okolnosti. Nadešel osudový tok 1937, nad Československem se stahovaly Hitlerovy hrozby, militarizované Německo vyslalo na meeting mezinárodní dostihové smetánky své špičkové koně a jezdce. Lata měla hájit nejen barvy Kinských, ale vlastně i Československa.

Žlutí koně Kinských se na těžké překážkové dráze Velké pardubické stále úspěšněji prosazovali. Zdroj: Pixabay
Žlutí koně Kinských se na těžké překážkové dráze Velké pardubické stále úspěšněji prosazovali. Zdroj: Pixabay

Paní Lata a její Norma

Čtyřicet tisíc diváků v ochozech přišlo zhlédnout, zda Češi obstojí v boji s evropským výkvětem, obzvláště pak německým. Šestnáct steeplerů vyrazilo na trať. Půda byla mimořádně obtížná, rozměklá po deštích, na Taxisově příkopu padl německý favorit bělouš Herold s jezdcem Lengnikem, jenž si bolestivě zlomil klíční kost. Nicméně se mu podařilo znovu nasednout a pokračovat v závodu. Ani ostatní se nevyhnuli kolizím - v dostihu postupně došlo k deseti pádům, někteří koně odmítli překážky skočit, jiní ztratili jezdce. Zatímco kolem to "létalo a padalo", snažila se Brandisová vést svou desetiletou klisnu Normu velmi obezřetně. 

Lata zvolila chytrou a nenápadnou taktiku. Později ji vylíčila: "Při známé konkurenci nebylo naše postavení v dostihu nikterak snadné. Musily jsme být s Normou velice opatrné, šetřit se a neupadnout. Napnuly jsme tedy obě své síly, soustředily pozornost. Hleděla jsem vést Normičku tak, aby měla dobrý odskok i volný doskok, aby nás nikdo nestrhl, neporanil a nezašlápnul. Tempo jsme udržovaly ovšem stále ostré a brzy jsme se ocitly v čelné skupince. Jak ubývalo dráhy a přibývalo čistých skoků, rostla má jistota, že se porazit nedáme a že tentokrát bude Velká pardubická kořistí domácích. Když jsme pak měly tři čtvrtiny dráhy šťastně za sebou, věděla jsem bezpečně, že nepadne-li Norma teď, bude vítězem."

Klisna zdárně překonala zbylé překážky a ze svých stále svěžích sil dodala rychlosti poslednímu cvalu v cílové rovince ... Lata Brandisová a žlutá klisna Norma z Kinského stáje dobyly mimořádně důležitého prvenství. Zvítězil kůň domácího chovu s domácím jezdcem - a ke všemu ještě ženou. Nadšení diváků nebralo konce, opakovaně provolávali slávu vítězům, o Brandisové hrdě mluvili jako o "naší slečně". "Byla jsem ohromně šťastna, ale k slzám mě dojalo přijetí, jakého se mi dostalo od naší sportovní veřejnosti. Nezapomenu nikdy na ten okamžik, kdy mi mávaly vstříc tisíce a tisíce rukou, kdy se všichni radovali, tleskali a jásali vstříc našemu vítězství. Zdálo se mi, že ještě nikdy nebyli lidé tak upřímně a kamarádsky jednotní."

O dva roky později bylo všechno jinak. Do života vtrhla 2. světová válka. Záběr je z vylodění spojeneckých vojáků v Normandii. Zdroj: Wikipedie
O dva roky později bylo všechno jinak. Do života vtrhla 2. světová válka. Záběr je z vylodění spojeneckých vojáků v Normandii. Zdroj: Wikipedie

Lata Brandisová byla posledním vítězem Velké pardubické před dlouhou, vynucenou přestávkou. Ovace utichly, lidé se vytratili, závodiště osiřelo, oblohu zakryla černá mračna. Za několik měsíců do života vtrhla válka

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

Ve věku 11 až 15 let dítě prožívá patrně nejbouřlivější období svého života, které dospělí obvykle komentují slovy, že "to s ním pěkně mlátí". Seriál dramatických změn - zevnějšku i nejhlubšího nitra - spouští zvýšená produkce hormonů v těle. Ač chvílemi neví, čí je, formuje si dítě v tomto období své mravní hodnoty (obvyklou revoltou je...

Každým rokem usedne na celé Zeměkouli do školních lavic prvních tříd základních škol více než 140 miliónů malých zvědavých dětí. S očima dokořán dychtivě zahájí své vlastní vzdělávání. Dalších 77 miliónů (tzn. 55%, tedy více jak polovina) přesně takových dětí však tuto příležitost nedostane. Také každý rok. Rok co rok v postupujícím 21. století ......

V tomto předškolním věku dítě prochází svým "kouzelným světem" - obdobím bezpočtu her, bujných fantazií a soustředěného zaujetí. Miluje pohádky, jejichž děj obratem kreslí a vkládá do něj reálné lidské postavy. Podobá se malému detektivovi či průzkumníkovi a stále pokládá množství otázek typu "proč" a "jak".