Nejen geny dělají člověka

05.12.2021

Stejně tak jako jiné vědní obory, vývojem prochází i genetika a již několik let jí otřásají nové objevy. Postarala se o to jedna z disciplín molekulární biologie, tzv. epigenetika (z řeckého "epi" neboli mimo to, na povrchu).  

Epigenetika se nezabývá samotnou DNA, nýbrž chemickými sloučeninami, které se "navěšují" na její povrch. Zjistilo se totiž, že z nějakého důvodu jsou určité geny v buňkách aktivovány neboli zapínány (a způsobují tím projev určitého znaku nebo vlastnosti navenek), kdežto jiné zůstávají vypnuté, neaktivní, a tedy "spící". Projev žádného znaku nebo vlastnosti tedy nepodmíní. Znamená to, že jakkoli každá buňka obsahuje tytéž dědičné informace, může nakonec fungovat různě. 

Jací jsme a jací budeme ? Můžeme to sami ovlivnit ? Ano a v míře větší, než jsme si ještě donedávna mysleli. Zdroj: Samphotostock
Jací jsme a jací budeme ? Můžeme to sami ovlivnit ? Ano a v míře větší, než jsme si ještě donedávna mysleli. Zdroj: Samphotostock

Tichá síla buněk

Čím je to způsobeno? Zapínání neboli aktivaci genů chemicky vyvolávají tzv. metylové skupiny. Ty jsou rozmístěné podél vláken DNA a na jednotlivé geny se váží. Tyto metylové přívěšky tedy fungují jako účinné spínače, kterými je možné geny buď zapínat nebo vypínat. Každá miniaturní buňka našeho těla si navíc takové složité procesy dokáže nadlouho (někdy dokonce i natrvalo) zapamatovat. 

Pro vědce představoval tento objev hotový šok - o to více, že dědění tzv. epigenetických markerů zdaleka nekončí u první generace potomků (tedy u dětí svých rodičů), ale může se v příbuzenstvu předávat mnohem dále. Na vnoučata, pravnoučata a dokonce i na prapravnoučata. Tedy až na čtvrtou generaci po té, u které byly příslušné geny metylovými spouštěči zapnuty.

Kdo je bude nosit ? Kdo a jak půjde v našich šlépějích ? Zdroj: Samphotostock
Kdo je bude nosit ? Kdo a jak půjde v našich šlépějích ? Zdroj: Samphotostock

Příklady toho doslova berou dech - např. děti matek, které za války v koncentračních táborech trpěly trýznivým hladem, byly v období před narozením nuceny získávat z matčina těla maximum výživy z minimálního množství na živiny chudé stravy. Těhotné matky nemohly přes veškerou snahu zabezpečit přísun látek nezbytných ke správnému růstu a vývoji svého dítěte. Jak na to tělesné buňky ještě nenarozených dětí reagovaly? Zapnuly v sobě ty geny, které byly odpovědné za větší odolnost vůči hladovění a jeho následky. Jinými slovy - naprogramovaly děti na to, aby další hladovění dokázaly přečkat.  

Problém však nastal, pokud se děti po válce dostaly do podmínek, ve kterých bylo kvalitního jídla dostatek. Na to totiž geneticky nastaveny nebyly. Efekt epigenetického kouzla se doslova absurdně minul účinkem - u dětí se v podmínkách hojnosti projevila náchylnost k častým onemocněním trávicího ústrojí nebo dokonce k poruchám metabolismu. Riziko stejných následků se přitom mohlo projevit i u dalších generací potomků matek vězněných v koncentračních táborech - vnoučat, pravnoučat i prapravnoučat. Jejich buňky si někdejší strádání svých praprapředků dobře pamatovaly.

Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů.

Mark Twain  (1835-1910)

Stále více studií také potvrzuje, že život ještě nenarozeného dítěte ovlivňují jak fyziologické procesy, tak i emoce, které matka v průběhu těhotenství prožívá. Gravidní matkou sdílený klid nebo naopak stress má zřejmý vliv na to, jak bude dítě psychicky odolné či naopak labilní. Pupeční šňůrou navíc do těla plodu proudí stressový hormon kortizol. Produkuje-li ho matka velké množství, miminko si na jeho vysokou hladinu navyká a po celý život ho samo bude produkovat ve zvýšeném množství. Takoví lidé pak budí dojem, že jsou neustále ve střehu.  

Anomální stressové reakce byly, bohužel, zjištěny už i u dětí, jejichž těhotné matky v roce 2001 zažily atentát na newyorské World Trade Center. Jejich občasné neutěšené psychické stavy a projevy mají podle všeho genetický původ.     

Odpovědnost až vůči prapravnukům

Geny tedy nejsou tak strnulé, jak jsme si ještě donedávna mysleli. Náš organismus dokáže některé z nich odpojit, jiné naopak zaktivovat a v tomto stavu je předávat dále. Epigenetika, díky níž asi budeme muset některé učebnice doplňovat a obecné mínění upravovat, průběžně přináší stále nové důkazy o tom, že nad svým genomem máme moc. Nemusíme tedy mít pocit, že jsme pevně svázáni genovými vlákny s předem vtisknutými dědičnými projevy. Do jisté míry můžeme svou dědičnost ovlivňovat a rozhodnout se, jakým směrem se vydáme my a jakým směrem v tom případě "pošleme" naše potomky. A to až ve čtyřech po nás jdoucích generacích.  

Děti, vnuci, pravnuci nebo prapravnuci ? Už my dnes je můžeme citelně ovlivnit. Zdroj: Samphotostock
Děti, vnuci, pravnuci nebo prapravnuci ? Už my dnes je můžeme citelně ovlivnit. Zdroj: Samphotostock

Tedy i na dobu, ve které už tady sami nebudeme. V tom případě nám ovšem poznatky epigenetiky přinášejí ještě něco dalšího a velmi podstatného - nutnost větší odpovědnosti. Za vlastní osud, avšak i za osud až čtyř generací jdoucích po nás. Nutnost odpovědnosti mnohem větší, než jsme si ještě donedávna mysleli a připouštěli. Epigenetika, novodobá vědní disciplína, tak nastavuje člověku a jeho svědomí hodně ostré zrcadlo.

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

Ve věku 11 až 15 let dítě prožívá patrně nejbouřlivější období svého života, které dospělí obvykle komentují slovy, že "to s ním pěkně mlátí". Seriál dramatických změn - zevnějšku i nejhlubšího nitra - spouští zvýšená produkce hormonů v těle. Ač chvílemi neví, čí je, formuje si dítě v tomto období své mravní hodnoty (obvyklou revoltou je...

Každým rokem usedne na celé Zeměkouli do školních lavic prvních tříd základních škol více než 140 miliónů malých zvědavých dětí. S očima dokořán dychtivě zahájí své vlastní vzdělávání. Dalších 77 miliónů (tzn. 55%, tedy více jak polovina) přesně takových dětí však tuto příležitost nedostane. Také každý rok. Rok co rok v postupujícím 21. století ......

V tomto předškolním věku dítě prochází svým "kouzelným světem" - obdobím bezpočtu her, bujných fantazií a soustředěného zaujetí. Miluje pohádky, jejichž děj obratem kreslí a vkládá do něj reálné lidské postavy. Podobá se malému detektivovi či průzkumníkovi a stále pokládá množství otázek typu "proč" a "jak".