Reflex vtištění do paměti

05.12.2021

Bezprostředně poté, co se dítě narodí, se odehrává něco magického. Navzdory vyčerpání z obtížného průchodu porodními cestami je asi hodinu vzhůru. Položí-li se matce na břicho, instinktivně po něm šplhá k její hlavě. Mezi oteklými víčky má otevřené oči, a přestože vidí mlhavě a rozmazaně, pátravě prozkoumává svět kolem sebe. Hledá.

Vedeno přírodou úporně hledá, a to nejen zdroj životodárného mateřského mléka. Svůj zrak při tom zaostřuje pouze na osmnáct až třicet centimetrů. To stačí. Je to totiž přesně vyměřená vzdálenost, na kterou v daný okamžik vnímá matčinu tvář. Reaguje v ní především na velké, světlé a oblé tvary (oči, ústa, tváře) a byť jen nepatrnou mimiku.  

Magický reflex na prahu života

Novorozenec tedy vstupuje na tento svět doslova naprogramován co možná nejdříve poznat svoji matku. Tiše, důvěrně a nevratně se právě tímto začíná vytvářet pouto dítěte na jeho matce. Dochází u něj k tzv. "reflexu vtištění do paměti" neboli "imprintingu".  

Novorozené dítě od přírody velmi dobře ví, co má hned po porodu udělat. Zdroj: Samphotostock
Novorozené dítě od přírody velmi dobře ví, co má hned po porodu udělat. Zdroj: Samphotostock

Příroda jím vyčaruje jedno ze svých vůbec největších a nejpůsobivějších kouzel. To se odvíjí od miniaturních mozkových buněk novorozenců, které se v této chvíli zvlášť intenzivně protkávají sítí nervových vláken. Vtištění matky do paměti novorozence nabývá díky této houstnoucí síti na takové síle, že jej těžko nebo spíš vůbec vymažou jakékoli jiné, byť sebepůsobivější vjemy či prožitky v průběhu pozdějšího života. 

Toto jedinečné kouzlo se však zdaleka netýká jenom člověka. Týká se všech savců i ptáků. Je jednou ze základních podmínek přežití. Mláďata mnoha druhů nekrmivých ptáků si s tímto reflexem vtištění dokonce pospíší. Kontakt se svými rodiči totiž navazují hlasem přes skořápku svého vejce už několik dní předtím, než se vůbec vyklubají (kachny celých 5 dnů před vylíhnutím). U křepelek bylo zjištěno, že mezi sebou komunikují už embrya. Zárodky se ve vejcích ozývají nenápadnými tikavými zvuky, kterými se malé křepelky "domlouvají" a sjednocují k tomu, aby se vyklubaly všechny současně. To je velice důležité pro jejich bezpečnost.  

Snůška vajec a vyvíjejících se ptačích zárodků v nich je velmi dobře promyšleným a organizovaným světem samým pro sebe. Zdroj: Samphotostock
Snůška vajec a vyvíjejících se ptačích zárodků v nich je velmi dobře promyšleným a organizovaným světem samým pro sebe. Zdroj: Samphotostock

Z hnízda pak za matkou vypochodují naráz jako malá křepelčí školka. Na synchronizaci líhnutí se při tom podílejí i vzájemné otřesy vajec, způsobené pohyby zárodků. Vejce se proto v hnízdě těsně dotýkají jedno druhého. Prokázalo se totiž, že jejich vzájemný kontakt (jak hlasový, tak dotykový - včetně chvění a jemných otřesů) urychluje růst zárodků vyvíjejících se pomaleji a naopak zpomaluje vývin zárodků pokročilejších. Malá ptáčata na sebe už ve vejcích tedy čekají.

Na jedinečný reflex vtištění do paměti však není moc času. Dochází k němu v tzv. senzitivní periodě, která u člověka trvá maximálně hodinu po narození dítěte. A pokud novorozenec nemá možnost si během této jedné jediné senzitivní hodiny matku dostatečně vtisknout do paměti, efekt slábne a nenávratně se vytrácí. Citlivá perioda se promarnila, dítě si k matce již nedokáže vytvořit tolik potřebné pouto.  

Zdá se, že vše proběhlo podle přírody a tak dobře, jak proběhnout mělo ... Zdroj: foto autor
Zdá se, že vše proběhlo podle přírody a tak dobře, jak proběhnout mělo ... Zdroj: foto autor

Novorozenec tedy od prvních okamžiků svého života nezbytně potřebuje někoho, kdo mu věnuje plnou pozornost, lásku a empatii (schopnost vcítit se do jeho vjemů a pocitů). Ne náhodou je takovou osobou právě matka. Od přírody je biologicky i psychicky na své dítě nastavena a připravena o něj pečovat. Mnohačetné zkušenosti porodnic z celého světa opakovaně potvrzují, že matky, které si mohly přivinout své dítě do náruče už na porodním sále (a na pokoji s ním plynule pokračovaly v napojování dalších "neviditelných vláken" intimního vztahu), se k němu chovaly mnohem něžněji a vstřícněji. 

Síla vztahu

Udržovaly s ním častější a delší oční kontakt a více se s ním mazlily nežli matky, které své děti dostaly až za několik hodin po porodu. Pokud tedy žena ví, že bude rodit císařským řezem (a navíc ještě v plné anestezii), je vhodné se předem domluvit, kdo bude s dítětem v kontaktu bezprostředně po takovém zákroku. Ideálně by to měla být hned druhá osoba v pořadí, která bude s dítětem později v pravidelném styku. Tedy otec.  

Pouto dítěte k matce však sílí i díky dalším smyslům - čichu a sluchu. Pokud novorozenec tráví veškerý čas hned po porodu s matkou, netrvá mu ani dva dny a už umí svoji matku rozeznat podle její tělesné vůně. Matka si půvabnou a nezaměnitelnou vůni svého miminka zapamatuje mnohem rychleji. Stačí, zůstane-li s ním v kontaktu pouhou půl hodinu po narození a už je schopna jej rozeznat podle čichu.

Mozaiku smyslových vjemů, kterými mezi matkou a dítětem rychle sílí pouto vzájemného vztahu, doplňují jímavé zvuky. Matka potřebuje pouhé tři noci na to, aby dokázala bezpečně rozeznat pláč svého potomka, a to i mezi ostatními dětmi ve skupině (dítěti stačí nanejvýš týden po narození, aby hlas své matky spolehlivě poznalo). Svým vytříbeným sluchem, zesílenou citlivostí a starostlivostí jej pozná dokonce i ve spánku. Zapláče-li její potomek, hned se neklidně probouzí. Pokud však pláčou jiné děti, většinou se neprobudí.

Naplní-li se "reflex vtištění do paměti", vztah matka - dítě je mimořádně silný a neomylný.  Zdroj: Samphotostock
Naplní-li se "reflex vtištění do paměti", vztah matka - dítě je mimořádně silný a neomylný. Zdroj: Samphotostock

Zřejmě se jedná o hluboce vrozenou schopnost z pradávných dob, kdy naši předci žili v pospolitých kmenech, spali ve velkých skupinách a nočním tichem se prosebně nesl pláč různých dětí. Pro matku při tom bylo příliš vyčerpávající budit se kvůli každému z nich, proto reagovala pouze na to své. Moderní společnost tedy jedná proti přírodě. Matku a dítě od sebe po porodu odděluje, a k tomu navíc příliš brzy. Po obřadném přestřižení pupeční šnůry je dítě omyto, zabaleno a od matky zpravidla odnášeno. Část porodů dokonce probíhá v umělém spánku.  

Zpět k přírodě hned od začátku

Matka tím přichází o výmluvný důkaz, že porodem své dítě po devíti měsících úspěšně donosila a přivedla na svět. O novorozence se v mnoha případech starají cizí lidé. Místo měkké, teplé a vlídné matčiny náruče s tlukoucím srdcem dítě leží na tvrdé nemocniční matraci a v tichém pokoji, ve kterém v opuštění pátravě hledá pro něj tak důležitý záchytný bod své matky. A v čerstvých rodičích zase tento stav vytváří pocit vlastní bezmocnosti a současně i neschopnosti. Po odchodu z porodnice vkládáme dítě do skořepinových dětských sedaček. Zavíráme jej do zamřížovaných ohrádek nebo ho vozíme v kočárku obličejem ve směru jízdy, kdy s matkou nemůže udržovat cenný oční kontakt či rozvíjet vzájemný vztah mimikou a úsměvy.  

Toto počáteční a tolik významné období tedy často bývá - z nevědomosti, nevzdělanosti či ledabylosti - podceňováno a znevažováno. A dítě do života nevratně zraňováno.

Vážné následky v pozdějším životě může způsobit, jsou-li mláďata ptáků a savců (tedy včetně člověka) odchovávána izolovaně od jedinců svého druhu. Nezřídka se u nich začne projevovat tzv. deprivační syndrom. Po několika měsících izolace bývá takový živočich sociálně zničen. Má-li se totiž zařadit zpět mezi příslušníky vlastního druhu, zpravidla se jich jako neznámých bojí a neví si s nimi rady.

Nejeden takový případ byl prokázán a vědecky či literárně popsán mezi izolovanými dětmi a mláďaty primátů, našich nejbližších příbuzných (např. slavný Kiplingův román o Mauglím a jiné příběhy dětí odchovaných bez působení lidí v pralese). U izolovaných kojenců se časem mohou projevit nejenom duševní, avšak i tělesné poruchy - snížená aktivita, neschopnost si hrát, pozdní vývoj řeči, neschopnost budovat si trvalejší osobní vztahy v dospělosti a jiné. Velmi dobrá znalost procesu vtištění a všech jeho souvislostí se proto jeví jako životně důležitá.

Autor článku:  Zdeněk Mahler