Přestáváme se vzájemně vnímat, zdravit na potkání, v davu se nedíváme jeden na druhého, přirozený a tolik účinný oční kontakt je málem na závadu. V přeplněných dopravních prostředcích se uzavíráme do sebe, jako kdybychom v nich byli sami, na ulici či v metru přehlížíme člověka, který nutně potřebuje pomoci - ať je to těhotná žena nebo někdo, kdo má zdravotní potíže. Obklopeni vymoženostmi velkoměsta, bez kterých si vlastní životy už ani nedovedeme představit, si vytváříme svou malou soukromou kmenovou jednotku. Jakési citlivé, úzkostlivě bráněné hájemství a tolik potřebnou osobní identitu v něm.