Lidská společenství

05.12.2021

Potřeba sounáležitosti - k jednotlivci, skupině lidí. Jinak řečeno - sociální potřeby. Nebýt sám či sama. K někomu patřit. Vědět, že na mě někdo myslí, má o mne starost a má mě rád. Jedna z nejzákladnějších lidských potřeb, kterou nám příroda dala do vínku. Máme ji v sobě odpradávna. A dobře, že ji máme. 

"Lidé, kam jdete ... ?"         Zdroj: Samphotostock
"Lidé, kam jdete ... ?" Zdroj: Samphotostock

Každý z 365 dní kalendářního roku se na planetě Zemi narodí více jak 380.000 malých dětí - v poměru k úmrtnosti to znamená, že se světová populace na zemském povrchu denně rozroste o 224.000 lidí. Denně. To je hodně. Čím se dnešní "moderní" lidská společenství při takovém tempu množení liší od pradávných kmenových skupin, z nichž jsme přirozeně vzešli?

Známe člověka "od vedle", víme, jak se jmenuje, jaký je a co má rád ?           Zdroj: Samphotostock
Známe člověka "od vedle", víme, jak se jmenuje, jaký je a co má rád ? Zdroj: Samphotostock

Moderní versus přirozená lidská společenství

Především - ta dnešní jsou nesrovnatelně větší. Pro jednotlivce žijící uvnitř takových velkých skupin to mimo jiné znamená, že lidé v ní jsou si vzájemně cizí. Ačkoli často žijí fyzicky natěsnáni vedle sebe, duševně jsou si velmi vzdálení. V pradávném lidském kmeni či kmenovém společenství pospolu žilo nejvíce 80 až 120 lidí. V takovém "hraničním" počtu totiž bylo ještě možné, aby každý každého znal a všichni o sobě věděli. Navíc ... každé takové společenství bylo ještě rozděleno na menší skupiny s pevným řádem, uvnitř kterých se z generace na generaci předávaly užitečné zvyky a sebezáchovné rituály. Jako důležité mravní a charakterové hodnoty. 

Soužití ve skupině, předávání důležitých odkazů z generace na generaci, kontinuita základních hodnot.      Zdroj: Samphotostock
Soužití ve skupině, předávání důležitých odkazů z generace na generaci, kontinuita základních hodnot. Zdroj: Samphotostock

Těmito malými a pevně soudržnými jednotkami byly - rodiny. Jakožto poměrně malá, avšak dobře organizovaná lidská společenství zásadně formovaly osobnost každého jednotlivce v ní, a to již od jeho raného věku. Ze závislého dítěte se postupně stával samostatný a plně odpovědný člověk, který jako putovní rodinnou štafetu přebíral odkaz svých předků. Dále jej rozvíjel a spolu s ním i vytvářel kulturu a život větší společenské jednotky - kmene. Nejprve tedy bral, ostatně jako každé malé dítě, postupně však začal aktivně dávat. Zdaleka ne tak dnes každý člověk ... 

Lidé jsou si stále blíže, svět se přelidňuje ...

S. J. Lec (1909 - 1966)

Vztahy v rodinách se rozvolnily, děti odcházejí brzy a daleko, dívají se dopředu, k odkazu svých předků takovou odpovědnost necítí, žijí ve velkých městech mezi statisíci až milióny cizích lidí. Je tedy zcela nemožné, aby se mezi sebou osobně (tedy ne jenom přes počítačové sociální sítě) poznaly a vytvořily si mezi sebou těsnější vztahy a vazby. 

Ve vzduchu, na zemi i pod zemí, stále rychleji, těsněji a přitom anonymněji.        Zdroj: Samphotostock
Ve vzduchu, na zemi i pod zemí, stále rychleji, těsněji a přitom anonymněji. Zdroj: Samphotostock

Neznámí sousedé "od vedle"

Stejně jako ostatní obyvatelé takových měst. Lidé tak - i v malých částech měst (na náměstích, ulicích, ale i v jednotlivých domech, na jejich patrech či dokonce balkónech) - žijí pouze "vedle sebe". Jaká je v takovém hemžícím se a anonymním "lidském mraveništi" naše přirozená obrana a jak budeme reagovat ? Zpravidla si v takovém prostředí začneme intuitivně, postaru vytvářet svůj malý soukromý a obranný kmen a ostatní, žijící mimo něj, jakoby pro nás neexistovali.  

Přestáváme se vzájemně vnímat, zdravit na potkání, v davu se nedíváme jeden na druhého, přirozený a tolik účinný oční kontakt je málem na závadu. V přeplněných dopravních prostředcích se uzavíráme do sebe, jako kdybychom v nich byli sami, na ulici či v metru přehlížíme člověka, který nutně potřebuje pomoci - ať je to těhotná žena nebo někdo, kdo má zdravotní potíže. Obklopeni vymoženostmi velkoměsta, bez kterých si vlastní životy už ani nedovedeme představit, si vytváříme svou malou soukromou kmenovou jednotku. Jakési citlivé, úzkostlivě bráněné hájemství a tolik potřebnou osobní identitu v něm.  

Jsou lidé z měst opravdu jiní ?

Kvůli takovým odchylkám od pradávné přirozenosti (či dokonce kvůli jejím deformacím) pak snadno může vznikat zdání, že lidé z města jsou ve srovnání se svými venkovskými protějšky jiní - neosobní, odtažití, méně komunikativní nebo nafoukaní. Ve skutečnosti se však svou zdánlivou uzavřeností a nepřístupností snaží sebezáchovně chránit. Čelí totiž neustálému a pro ně již nezvladatelnému přívalu stále nových a nových lidí, které v hotových davech potkávají na ulicích, eskalátorech nebo v dopravních prostředcích.  

Nic jiného jim ostatně nezbývá. Vlastně ano - útěky do přírody, na chalupy nebo stěhování do menších obcí a na vesnice, ze kterých do městských aglomerací dojíždějí za nutnou prací. V té pak vliv nadpočetné skupiny lidí, které by si do kmenového společenství často ani nevybrali, musí vydržet. A také to tak dělají. 

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat.

J.- P. Sartre (1905-1980)

Vrozená potřeba sounáležitosti s druhými a spolupráce s nimi (které jsme tak rádi naplňovali v menších skupinách) se u lidí žijících v anonymitě velkých měst, opuštěnosti v mnohačetném davu a umělém nadbytku silně potlačila. A dojde-li navíc k překročení hranic teritoriality - hájení si svého území, které máme v genech po svých dávných předcích - zareagujeme jako podrážděná zvířata. Různými podobami agresivních výpadů. Příkladem za všechny může být pověstný sousedský spor o umístění plotu.  

Městské kolonie

Město plné lidí nelze považovat za přirozenou kolonii či za kmenové společenství. 

Město je spíše náhodným, nestálým a neustále se měnícím, umělým shromážděním deseti až statisíců či miliónů lidských jedinců, kteří žijí ve složitém systému hraničících nebo se dokonce překrývajících kmenů. Často vymezených uměle geograficky - městskými částmi. Navíc s občasnou potřebou se vůči sobě vymezovat a mezi sebou soupeřit. Za všechny takové příklady lze uvést pověstnou vlajkovou příslušnost obyvatel čtvrtí italské Sieny a jejich frenetické soupeření v životu nebezpečných dostizích na centrálním náměstí nebo nevraživost pražských Žižkováků vůči Podskalákům.

Kruhové uspořádání je pro společenskou komunikaci nejpřirozenější a nejvhodnější. Kromě jiného členy skupiny zrovnoprávňuje.       Zdroj: Samphotostock
Kruhové uspořádání je pro společenskou komunikaci nejpřirozenější a nejvhodnější. Kromě jiného členy skupiny zrovnoprávňuje. Zdroj: Samphotostock

Velikost skupiny "tak akorát"

Uvědomíme-li si dobře okruh našich přátel a známých nebo si prohlédneme adresáře ve svých mobilních telefonech, počítačích a listových seznamech, dojdeme k překvapivému zjištění. Počet kontaktů v nich se totiž nápadně shoduje s počtem jedinců, který tvořil kmen našich prehistorických předků.  

Potřeba soužití v užších, relativně uzavřených skupinách či vytváření part a společenství s osobami příbuznými, blízkými a oblíbenými je stále v nás. A velmi silná. Tak, jak nás matka příroda stvořila, jsme tedy jednoznačně kmenový živočišný druh. Vždy jsme jím byli a budeme. A vždy také budeme upřednostňovat příslušníky vlastního kmene. Odtud zřejmě pramení z generace na generaci předávané trauma lidí, kteří po čas holocaustu beze stopy přišli o většinu svých milovaných - nejbližších příbuzných či známých. Dodnes vědí jen to, že se jejich popel kdesi rozptýlil do vzduchu.  

Slušnost

Odtud také zřejmě pochází doživotní stesk lidí, kteří museli opustit svoji domovinu, "rodnou hroudu", s ní svůj vlastní kmen (odvěké jímavé příběhy emigrantů) a utekli do neznámého prostředí plného cizích lidí. Nebo - povedou-li rodiče své děti k tomu, aby se k cizím lidem chovali slušně, bude to dětem připadat poněkud zvláštní a proti jejich mysli. Přirozeně. Rodiče je totiž v podstatě nutí k tomu, aby se chovali slušně k neznámým lidem jiného, pro ně cizího kmene. Tuto konvenční společenskou přetvářku odevzdaně přijmou zpravidla až v dospělosti. 

Proč se k sobě nechovat hezky a slušně ?                    Zdroj: Samphotostock
Proč se k sobě nechovat hezky a slušně ? Zdroj: Samphotostock

Existují tři druhy bohatství: největší ducha, druhé těla a třetí to vnější.

Cicero (106 - 43 př.n.l.)

Jak je možné si v dnešní době znovu osvojit a zvládnout pradávné, tolik potřebné a užitečné kmenové principy? Pro začátek by postačilo obnovit a dodržovat jednoduchá pravidla slušnosti: zdvořilost, ohleduplnost, respektování jeden druhého a zdravou toleranci. Tedy pravidla, která dříve tvořila normální základ. Rozvoj slušnosti uvnitř lidského společenství lze označit za dobré způsoby či mravy a nazvat je - etiketou.  

Odměnou za naši slušnost nám bude - kromě jiného - i snazší sbližování s neznámými lidmi. Přátelsky a mírumilovně se pak k sobě mohou chovat i cizí kmeny, dostanou-li se do vzájemného kontaktu.

Autor textu:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

Stejně tak jako jiné vědní obory, vývojem prochází i genetika a již několik let jí otřásají nové objevy. Postarala se o to jedna z disciplín molekulární biologie, tzv. epigenetika (z řeckého "epi" neboli mimo to, na povrchu).

Niterný počátek zrodu a vývoje každého člověka protkává vlákno kyseliny deoxyribonukleové (DNA). Toto jedinečné vlákno je základním nositelem dědičnosti a kóduje přesný stavební plán našeho těla.

Domov je soukromí, bezpečí a teplo. A v nich pevná a soudržná rodina. Budování domovů a pevného rodinného zázemí, jasně vymezených "hájemství" a "kotevních přístavů" pro city a vzájemné porozumění, je jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak se ubránit následkům nežádoucího civilizačního tlaku. A současně způsob, jak budovat korektní a zdravé vztahy...