Rodina jako základ

05.12.2021

Domov je soukromí, bezpečí a teplo. A v nich pevná a soudržná rodina. Budování domovů a pevného rodinného zázemí, jasně vymezených "hájemství" a "kotevních přístavů" pro city a vzájemné porozumění, je jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak se ubránit následkům nežádoucího civilizačního tlaku. A současně způsob, jak budovat korektní a zdravé vztahy i s ostatními lidmi a s okolním světem vůbec.  

Rodina jako neoddiskutovatelný základ zdravého a plnohodnotného života. Zdroj: Samphotostock
Rodina jako neoddiskutovatelný základ zdravého a plnohodnotného života. Zdroj: Samphotostock

Domov, rodina a v nich její dva hlavní budovatelé. Otec a matka. Pokud možno v nerozlučné dvojici. Tak nám to sama moudrá příroda určila. Po celá tisíciletí tito dva dílem společným pokládají pevné základy nejenom rodinného svazku, avšak i výchovy a rozvoje citového vnímání dalšího pokolení. 

Maminčino všechno

Jak protichůdný se proto jeví trend vychovávat děti pouze svobodnými matkami, vysoká rozvodovost či příliš kosmopolitní způsob života. Recept na optimální výchovu je v zásadě velmi jednoduchý. Měl by se postarat o to, aby se rodina pro dítě stala ostrovem jistoty a bezpečí. Tedy takovým zázemím, ve kterém vždy najde porozumění a spokojenost. K tomuto jednoduchému receptu štědrá příroda navíc věnovala otci a matce jeden velmi účinný projev - úsměv.

Maminka. Pro malé dítě je takřka vším.  Zdroj: Samphotostock
Maminka. Pro malé dítě je takřka vším. Zdroj: Samphotostock

Ne náhodou je spontánní a vlídný úsměv vůbec prvním mimickým projevem, kterým rodiče vítají svého potomka na tento svět. Je totiž znamením lásky, kterou dítě potřebuje být od počátku zahrnováno. I ono se zakrátko začne usmívat. A tak si rodiče a malé dítě po celé měsíce vyměňují své úsměvy. Pokaždé, když se dítě probudí ze svého sladkého spánku a otevře oči (rodiče jej tak svým úsměvem znovu a znovu vítají) nebo když ho krmí (blažený pocit z přijímané potravy je umocňován láskyplným úsměvem).  

S každým sebemenším pousmáním na naší tváři v dítěti sílí pocit lásky, důvěry a bezpečí. Od útlého dětství bychom proto v dětech měli budovat pocit, že jsou milovány. Už jenom proto, že jsou. Úsměv pokládá základy, na nichž bude dítě stavět veškeré své budoucí vztahy k ostatním lidem. A nejen to. Na tomto jednoduchém prazákladu lásky a důvěry bude záviset i zájem dítěte (později jako dospělého člověka) o svět jako takový a současně jeho schopnosti se s ním pozitivně vyrovnávat.   

Otcové na scéně

Klíčovou roli v rozvoji citového vnímání dítěte sehrává osoba jemu nejbližší. Matka. To je bez jakýchkoli diskuzí. V úloze rodiny však má svoji nezastupitelnou - a často podceňovanou (i jím samotným) - úlohu také otec.

Rozložení rolí v rodině je přírodou moudře a jasně dáno. Zdroj: Samphotostock
Rozložení rolí v rodině je přírodou moudře a jasně dáno. Zdroj: Samphotostock

Dokonce mnohem větší (jak se teprve v 21. století dokazuje), než se původně myslelo. V péči o malé dítě se nepovažuje za tak potřebného a často si s ním dokonce ani neví rady. Spíše se drží zpátky a většinu činností rád přenechává matce se slovy "počkám si, až trochu povyroste". Tím však ztrácí drahocenný čas a s ním i vzácnou příležitost dítě, stejně tak jako sám sebe, citově i rozumově rozvíjet. Mezitím co vyčkává, z matky se stává povolaný odborník a v péči o dítě ta hlavní osoba. 

Za takových okolností je pak pro otce obtížné dosáhnout coby rodič rovnoprávného postavení. Otcové by proto neměli váhat a s péčí o své dítě začít co nejdříve. Matka navíc bývá na konci každého dne značně unavená, trpělivost i fyzické síly jí docházejí. Pokud je to tedy možné, rodičovskou péči by na sebe po příchodu ze zaměstnání měli převzít otcové, stejně tak by to měli dělat i o víkendech.  

Odměnou se jim stane, že jejich děti si o nich nebudou vytvářet předsudky jako o někom, kdo je nadřazený nebo nepřístupný. Nebo o matce, která "patří jenom do kuchyně". V opačném případě by se z otců mohli stát citově omezení a méně chápaví lidé. Jakožto s manželi a otci v rodinách či pracovníky v zaměstnání by se s nimi pak žilo a jednalo dosti obtížně.   

Člověk je přesně takový, jaký je smysl jeho snažení.  

Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.)

Střídající se rodičovská péče "matka - otec" je tedy pro psychický vývoj dítěte zdravá a dítě z ní může jenom získat. Nezřídka i částečnou záměnou rolí. Otec může vykonávat práce matky - dítě umývat, česat, uspávat, utěšovat, číst mu pohádky nebo jej poučovat o tom, co se sluší a patří. Častá komunikace, pravidelné opakování těchto aktivit a k tomu navíc i jejich uctívání nabyde nepřerušovaného provozování a dává základ tolik potřebné a užitečné ritualizaci.

Společné stravování je pro členy rodiny mnohem více, než jen příležitostí se nasytit. Zdroj: Samphotostock
Společné stravování je pro členy rodiny mnohem více, než jen příležitostí se nasytit. Zdroj: Samphotostock

V dospělém věku se může jednat o společné oslavy narozenin, svátky, Vánoce, nedělní obědy, návštěvy či telefonáty. Ritualizace zpětně vazebně posiluje soudržnost rodového společenství. U následujících generací dokonce spouští proces intenzivního vštěpování. Ani scházení se u jednoho stolu a společné snídaně, obědy či večeře nejsou nějakou přežitou domácí tradicí, nýbrž jedinečnou příležitostí.  

"Děti, oběd  . . . !"

Co všechno takové "obyčejné" rodinné stolování může navodit a způsobit? Vyvolává dobré pocity ze setkání, posiluje vzájemné vazby a důvěru mezi členy rodiny. Společné jídlo je projevem dobré vůle, tmelem sounáležitosti, bezpečí a svědectvím, že rodiče dobře fungují. Děti, které se často stravují se svými rodiči, jsou pak komunikativnější, sebevědomější a celkově úspěšnější. Přirozeně se zlepšuje jejich schopnost se vyjadřovat, dělit a dosahovat kompromisů. 

Tedy - rozvíjejí si své sociální dovednosti. Dokonce ani s vyšším věkem dětí se efekt nevytrácí. Zjistilo se, že teenageři (ti už se z domovů pomalu "trhají"), kteří večeřeli s rodinou alespoň čtyřikrát týdně, dosáhli významně lepšího prospěchu. Na jeho pozadí samozřejmě nebyla pouhá konzumace jídla a tišení hladu, nýbrž skutečnost, že si s bližními u stolu povídali, svěřovali se jim a s jejich pomocí řešili své záležitosti.

Naslouchání moudré přírodě

Ve skutečnosti tím nedělali nic jiného než to, co primáti - naši vývojoví předci. Ti totiž také hodují ve skupině, upevňují si přitom své sociální vazby a podporují se. Tak tedy - dobrou chuť! A nejen tu. Uvědomíme-li si totiž, že každý čtvrtý současný středoevropan ve věkovém rozmezí 15 až 85 let (tedy v sedmdesátiletém rozmezí, reprezentující průměrný lidský věk) si v rámci své vlastní rodiny popovídá maximálně jednou za týden, jen každý pátý zařazuje rodinné posezení mezi každodenní rituály a třetina lidí má při stolování jako kulisu zapnutou televizi, zaujatě hledí do mobilů či projíždí poštu, pak je to z pohledu vývoje mezilidských vztahů na starém kontinentu opravdu tristní. Dokonce alarmující.  

Tváří v tvář generaci, které budeme předávat svůj odkaz, jsme nuceni k mnohému zamýšlení nad sebou samými. A nejen to. Nejlépe i k vlastnímu konání. Zdroj: Samphotostock
Tváří v tvář generaci, které budeme předávat svůj odkaz, jsme nuceni k mnohému zamýšlení nad sebou samými. A nejen to. Nejlépe i k vlastnímu konání. Zdroj: Samphotostock

Pokud se totiž lidé tomuto trendu sami nevzepřou, hrozí, že alespoň částečně zakrní. Nebudou schopni překročit stíny svých snů, zájmů, možností, předpokladů ani přátelství. Jinak řečeno - stíny svých vlastních osobností.

Autor článku:  Zdeněk Mahler