Slunce a stíny římské říše

18.12.2021

Krátce po Alexandrovi se dala do pohybu vojska statečných Římanů. Byly to především jízdní legie, které věhlasné impérium rozšířily daleko za středomořskou Evropu. Pro statisícové vojenské a obchodní kolony už museli povolaní římští stavitelé budovat dokonale propojenou síť pečlivě dlážděných silnic. Kámen po kameni, kostku po kostce. Celková délka římských silnic by dvakrát obepnula rovník Zeměkoule. 

Římané byli znamenití, přísně organizovaní vojáci. Jejich jízda čítala osmnáct setnin po sto mužích. Těm velel tribun, podle latinského equus - kůň, titulovaný jako "tribunus equitum".  

Jízda jako společenská výsada

A navíc, vojenské jezdectví bylo v antickém Římě povýšeno na jednu ze společenských tříd svobodného obyvatelstva. Jezdecký stav neboli "ordo equester" byl považován za stav urozeného původu a zaručoval velmi slušné hmotné zajištění. Však také odnětí koně znamenalo naprostou společenskou degradaci. Vojenský kůň byl už tehdy vizitkou nejvyšší hodnoty. Z takové významné jezdecké rodiny pocházel i Publius Ovidius Naso, jeden z vůbec největších římských básníků raného císařství.  

Římské jízdní legie spotřebovaly při rozšiřování říše  nevyčíslitelné množství koní. Zdroj: Pixabay
Římské jízdní legie spotřebovaly při rozšiřování říše nevyčíslitelné množství koní. Zdroj: Pixabay

Římské jízdní oddíly provázeli stálí praporečníci - tak jako každý útvar měl svou barvu praporu a za jeho ztrátu voják platil životem, mělo jezdectvo svou charakteristickou červenou. Kromě praporů se nad jezdci a koňmi výhružně vznášely ještě "drace" neboli "dračí standardy" - plasticky vymodelované hlavy draků, z jejichž temen splývaly dlouhé, ve větru se vlnící pruhy látky. Ty měly znázorňovat tělo bájné nestvůry.

Římské jízdní legie

Zajistit zbraněmi a zásobami celou takovou, starověkými bojišti se řinoucí a na první pohled nepřehlednou mašinerii, vyžadovalo promyšlenou a zodpovědnou organizaci. V té Římané zjevně vynikali. Každé legii bylo přiděleno až osm set zvířat, táhnoucích potraviny, stany a zásobní zbraně. Konzulské vojsko, postavené ze dvou legií, provázelo na 2400 zápřahových zvířat, vezoucích proviant. A Caesarův tábor tvořilo na padesát tisíc vojáků semknutých do deseti legií, přes tři tisíce koní a velký počet zásoby vezoucích povozů. Když se v krajině rozložil, pokryl 41 hektarů.  

Jezdecká socha císaře Marca Aurelia na Kapitolu v Římě. Zdroj: foto autor
Jezdecká socha císaře Marca Aurelia na Kapitolu v Římě. Zdroj: foto autor

Před válečným tažením skládali Římané své oběti bohu zemědělství a války Marsovi. Ten byl zároveň pokládán za otce národa, otce vlčicí odkojených bratrů Romula a Rema, dvojčat, která založila jejich slavný Řím. Na počest tohoto boha Římané pojmenovali i slunný jarní měsíc - březen neboli Marz. 

Za pochodu i v boji se vojáci dorozumívali hlasitými signály trubek, kus před vlastními jednotkami postupovali tiší, nenápadní a odvážní pátrači, jezdci na své koně nasedali až těsně před útokem. Do té doby se cenná zvířata - stejně jako v Řecku - musela šetřit. Řím však do prvních linií zdaleka nenasazoval jen příslušníky svých stavů. Jednak tu hrozily zbytečné ztráty v řadách vlastního obyvatelstva, jednak tu byli jiní, kteří úlohu hlavní úderné síly ochotně zastali. Římskou jízdu tak v průběhu doby tvořily povětšinou cizí vazalské kmeny. Jejich příslušníci to s koňmi v chovu i pod sedlem opravdu skvěle uměli.  

Reliéf s tažným koněm na Forum Romanum, centru veřejného dění města i celé říše, Řím. Zdroj: foto autor
Reliéf s tažným koněm na Forum Romanum, centru veřejného dění města i celé říše, Řím. Zdroj: foto autor

Tuniky a pláště římských legií oblékali kromě gallských a hispánských jezdců i lehcí numidští kočovníci ze severu Afriky. Římskými spojenci byli i germánští Batavové, ti odvážně pronikali do nepřátelských řad, obratně se protahovali mezi vozy a svými dlouhými noži mrzačili protivníkovy koně. Později s římskými jednotkami táhli i tzv. "cataphractarii", těžkooděnci asijského původu, chráněni kroužkovými pancíři a kovovými pláty jakéhosi jednoduššího brnění. 

Gaius Julius Caesar, vojevůdce a politik, jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Zdroj: Wikipedie, Andrew Bossi
Gaius Julius Caesar, vojevůdce a politik, jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Zdroj: Wikipedie, Andrew Bossi

Gaius Julius Caesar

Největšího rozmachu a uplatnění dosáhly jezdecké útvary za času vlády předního státníka a vojevůdce říše římské, Gaia Julia Caesara. Sám vynikající jezdec, dával v nerozhodné fázi boje koně raději odehnat, jen aby vlastním vojákům zabránil v útěku. Ve svých zápiscích o válce galské s obdivem popisuje menší, ale silné a odolné koně Britů, zřejmě keltského původu. I Claudius se s úctou vyjadřuje o znamenitých vlastnostech těchto koníků. Aby uspěl, nasazuje proti nim osvědčenou "jižanskou zbraň" - koním zle páchnoucí velbloudy - a ještě navíc na plachá zvířata vystřeluje koule hořící smůly. 

Busta římského koně. Zdroj: archiv autora
Busta římského koně. Zdroj: archiv autora

Triumfální slavnosti

Oslavy velkých vítězství byly v antickém Římě triumfální. Vítěz vjížděl v čele svého vojska do bran města v pozlaceném dvoukolovém voze vykládaném slonovinou, zahalen do nachové tógy, na hlavě vavřínový věnec. Vůz táhlo čtyřspřeží sněhově bílých koní, před nimi potupně kráčeli významní zajatci, ruce svázané za zády. Vítězství nad makedonským králem Persem v roce 168 před naším letopočtem přineslo nebývalou kořist. V triumfálním průvodu vjelo do bran Říma dvě stě padesát vozů plně naložených zbraněmi, tři tisíce vojáků neslo sedm set padesát nádob po šestadvaceti kilogramech stříbra a sedmdesát sedm nádob se zlatem, dokonce i zlatý trůn poraženého nepřítele, na čtyřkolových vozech se ve zlatých klecích vezli vydráždění lvi a tygři, kolonu divokých šelem prokládalo množství uloupených uměleckých děl.  

Zástupy desítek tisíc svobodných obyvatel, jásot a provolávání slávy, věnce a dary lemovaly trasu slavnostního průvodu městem. Hodnota kořisti nasytila státní pokladnu takovým způsobem, že Římané celých dvacet let vůbec nemuseli platit daně. Nadšení nebralo konce ... Slavným válečným koním se tu z vděku stavěly nákladné pomníky. Koně dopomohli Římu stát se pánem starověku a "středem světa". Všechny cesty vedly do Říma.  

Socha koně císaře Marca Aurelia na Kapitolu, Řím. Zdroj: foto autor
Socha koně císaře Marca Aurelia na Kapitolu, Řím. Zdroj: foto autor

Šíření víry

Jízda byla od nepaměti násilným prostředkem i při prosazování víry. Kůň se stal symbolem rychlého šíření myšlenek nejprve islámu, a s to pomocí kopí saracénských jezdců. Arabské výboje se plně rozvinuly po znovusjednocení země a Mohamedově smrti roku 632. Rychlost a skvělá ovladatelnost pouštních koní umožnily mohamedánům provést doslova bleskovou válku, tak se pod zelenými prapory islámu poarabštila Sýrie, dnešní Irák a později Egypt. 

S koňmi se dále do světa šířily jazyky, kultura, obchod, moc i náboženství a v neposlední řadě i koně samotní.   Zdroj: Pixabay
S koňmi se dále do světa šířily jazyky, kultura, obchod, moc i náboženství a v neposlední řadě i koně samotní. Zdroj: Pixabay

Spolu s arabštinou, jakousi latinou islámského světa, se do cizích zemí šířili i samotní koně. Arabští. Ať přišli kamkoli a byli zvířaty krutých dobyvatelů, byli nakonec vítáni. Sloužili k zušlechťování místních chovů a na dobytých územích dali vzniknout novým plemenům s pozoruhodnými vlastnostmi. Jejich potomci svou rychlostí a vytrvalostí dokázali člověku ještě více přiblížit dotud nedosažitelné dálky, urychlit přesuny a uskutečnit i další nájezdy a válečné střety. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler