Mezi Volhou, Donem a v lesích na sever a západ od ukrajinských stepí žil od poslední doby ledové další divoký předek koně. Jmenoval se tarpan. Ačkoli se o těchto malých a nenápadných prehistorických konících již zmiňuje slavný řecký dějepisec Hérodotos, ve své skutečné podobě byli civilizovanému světu také oni dlouho neznámí.
O to rychleji je "moderní člověk" stačil
zlikvidovat. Poslední lesní tarpan padl do rukou člověka ve druhé polovině
devatenáctého století, nezachovalo se po něm vůbec nic. Jemu příbuzný tarpan
obývající širé travnaté stepi jižní Ukrajiny byl poprvé popsán na jaře roku
1768, když se náhodně ukázal na okraji stepi u malého městečka Bobrova poblíž
Voroněže.
Ještě ve třicátých letech devatenáctého století žili tito koně v hojném počtu na pelyňkových stepích po celém azovsko-černomořském pobřeží, v létech šedesátých se Chersonskou oblastí toulaly už jen ojedinělé, prořídlé skupinky. Početná stáda tarpanů, obývající tento kus země po mnohá tisíciletí, stačili pastevci a honáci dobytka zcela zlikvidovat za pouhá tři desetiletí.
Lovem do sítí, na ledě či ve sněhových závějích a pak dobíjením. Na celém světě neexistuje jediný muzejní exponát - jen jedna chatrná kostra tohoto koně spočívá v Zoologickém muzeu v Petrohradě, jedna vybělená lebka zbyla na Akademii věd v Moskvě. Víc nic.
Poslední volně žijící tarpan padl za oběť honákům po Štědrém dnu roku 1879, shodou okolností ve stejném roce, kdy byl objeven kůň Prževalského. Byla to opět klisna, matka. Žila v Rachmanovské stepi na jižní Ukrajině, kde se chovalo i stádo domácích koní. Když nebyl nikdo z pastevců nablízku, osamocená klisna opatrně přicházela k tomuto stádu a pásla se společně s ostatními koňmi.
Byla vždy velmi ostražitá a plachá, zatímco domácí koně v klidu odpočívali, ona si nikdy nelehla. Objevil-li se pastevec, klisna se tiše vzdálila a ztratila se ve stepi. Tak byla pozorována po tři roky - za tu dobu se jí narodila dvě hříbata, jejich otcem byl hřebec z domácího chovu. Divoká klisna se postupně stala tak důvěřivou, že před pastevcem již neodbíhala a v zimě chodila s domácími koňmi do ohrady, kde se zakládalo seno.
Jednou dokonce opatrně vešla do stáje. Dveře se za ní zabouchly, nekonečný prostor stepí se zúžil mezi čtyři stěny, klisna upadla do zajetí. Snášela jej velmi špatně, několik dní se nedotknula krmení. Přesto se podařilo udržet ji na statku až do jara. Když si chovatel myslel, že už je dost sžitá s domácím stádem, pustil ji opět na pastviny. Klisna však prudkým cvalem zmizela ve stepi. Za nějaký čas se vrátila, aby s sebou vzala hříbě.
Teprve následující zimu se objevila nedaleko
vesnice Agaimana. Mužici se chopili příležitosti a na starou klisnu uspořádali
hon. Snad ji nechtěli zabít, spíš si "jen" vyzkoušet rychlost a vytrvalost
svých vlastních, dobře živených a odpočatých koní. Rozestavěli se a klisnu si
vzájemně nadháněli. Step byla pokryta zmrzlým, hrbolatým sněhem, klisna však
nerovnosti s lehkostí přeskakovala a svým pronásledovatelům unikala.
Obraz svobodného zvířete triumfujícího nad lidskou bezohledností přerušil náhlý pád. Ledová krusta povolila, štvaná matka se probořila a ve sněhové závěji si zlomila nohu. Mužici ji naložili na saně a spoutanou ji odvezli zpátky do zajetí.
Po saních vyjeté koleje v noci zapadaly sněhem, ve stepi se rozhostil posvátný klid. Klisna druhý den ráno zemřela. Příběh divokých koní tarpanů se tak navždy uzavřel, do širých plání se již nikdy nevrátili.
Autor textu: Zdeněk Mahler
Před mladým člověkem se otevírá život. Leží mu u nohou a je mu plně k dispozici. Je jeho. Nyní je na něm, jak s ním naloží. Z dětství a dospívání si do něj nese bohatou výbavu, kterou mu za celou dosavadní éru dodali jeho rodiče, blízcí, školy a společnost. Nastává nejdelší životní etapa, dlouhá od 20 do 65 let. Nastává období dospělosti. ...
Zdá se, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku. Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé nebo na to, co se...
Jsme si vědomi svého života a své existence. Jsme si vědomi toho, že jsou naše a že je můžeme dle svého rozhodnutí i odpovědnosti naplnit a uskutečnit.