XV.  Historie veterinární medicíny u koní. Střední Evropa, 16. – 18. stol.

30.05.2022

Podkoní. Nebo také štolmistr či nejvyšší štolba. Funkce, jejíž význam se později mnohokrát snižoval. Neprávem. Jednalo se totiž o velmi vážený a nadmíru zodpovědný dvorský (královský nebo císařský) úřad, mající na starosti nejen samotné koně a stáje, avšak doslova vše, co s nimi souviselo. Tedy i kočárovny s kočáry a jinými povozy či nosítky, sedlovny se sedly a uzděním, k tomu i dohled nad zásobami sena, píce a dalšího krmiva. Podkoní na to vše měli k dispozici mnoho služebníků, ke kterým patřili i kováři a zvěrolékaři.  

Jednalo se nejen o velmi odbornou, organizačně náročnou a zodpovědnou činnost, nýbrž i společensky váženou - nezastával ji "jen tak někdo". Mezi nejznámější podkoní v Čechách patřili příslušníci šlechtických rodů Pernštejnů, Fürstenbergů, Lichtenštejnů, Valdštejnů, Schwarzenbergů, Auerspergů, Thurn-Taxisů, Kinských či Martiniců.  

Koně a lidé kolem nich tak byli stále v popředí zájmu a důležitosti.  

Podkoní jako "velcí páni"

Podle tzv. "Hofordnungu" neboli dvorského nařízení Ferdinanda I., římského krále a císaře, vydaného v roce 1538 byl nejvyšší štolba u císařského dvora hned čtvrtým nejdůležitějším dvorským úřadem - a to po nejvyšším hofmistru, nejvyšším komoří a nejvyšším dvorním maršálkovi.

Podkoní měli na starosti sedlovny a postrojovny, ...  Zdroj:  archiv autora
Podkoní měli na starosti sedlovny a postrojovny, ... Zdroj: archiv autora

Podkoní byl zodpovědný i za dobré jméno dvora vůči široké veřejnosti. Do jeho kompetence totiž kromě provozních stájí (v nich musel mít dokonalý přehled o počtech koní, jejich původech, kvalitě a zdraví) spadaly i hřebčíny, jízdárny a zbrojnice spolu s veškerým, navenek jednajícím personálem, včetně pážat. 

... stáje a veškerý provoz v nich, ...   Zdroj:  archiv autora

Když císař nasedal na koně, směl mu do sedla pomáhat pouze nejvyšší štolba. A vydal-li se pán na dlouhé cesty, přebíral podkoní na císařském dvoře pravomoc nejvyššího komořího. Štolba urozené císařovny to měl ještě náročnější - kromě tohoto všeho zodpovídal i za organizaci jejího cestování či jakýchkoli přesunů. Po souši i po vodě. Spadala pod něj proto i správa lodí. Samotnou panovnici na cestách pak raději osobně doprovázel, aby dohlédl na co nejhladší průběh. 

... stejně jako krmení koní podle pečlivě sestavených tabulek a systémů.   Zdroj:  archiv autora
... stejně jako krmení koní podle pečlivě sestavených tabulek a systémů. Zdroj: archiv autora

Patrně nejvýznamnějším podkoním na území Čech byl Jan z Krušce (1560 - 1630), který působil na dvoře moravského šlechtice Jana Šembery z Boskovic a Černé Hory. Ve své slavné knize "Lékařství koňská" z roku 1608 (vydané 12 let před památnou bitvou na Bílé hoře a popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze o rok později) věnoval pozornost výcviku špatně zvladatelných koní, dále v ní popsal na 250 jejich tehdy známých chorob a různých onemocnění, téměř 100 morfologických vad, kolem 30 parazitárních problémů a 16 nejčastějších zlozvyků. 

Jan z Krušce již dokázal odlišit infekční onemocnění zvané chřípěcí od smrtelně nebezpečné a na člověka přenosné vozhřivky, na jejíž léčbu zkoušel používat jednoduchou vakcínu připravovanou z vozhřivkových strupů.

Nebezpečnou vozhřivkou se o něco později zabýval i Francouz Jacques Laebessie Solleysel (1617 - 1680). Jeho dílo "Dokonalý podkoní" z roku 1664 se ve své době stalo vůbec nejoblíbenějším zvěrolékařským dílem. 

Koně měla v oblasti zvěrolékařské péče čekat lepší budoucnost.  Zdroj:  Pixabay
Koně měla v oblasti zvěrolékařské péče čekat lepší budoucnost. Zdroj: Pixabay

Vývoj evropského zvěrolékařství však již pomalu směřoval k nezbytnému a významnému milníku - zakládání odborných škol. Krátce před jejich vznikem se ještě stačili zaskvět na tehdejší dobu výborní koňští lékaři, jako byli William Gibson (1670-1750) v Anglii, baron Johann von Sind v Německu či Étienne Guillaume Lafosse starší ve Francii, otec Philippe-Étienne Lafosse, autora slavné knihy "Cours d´Hippiatrique".

Baron Johann von Sind a první zvěrolékařské školy

Konec 18. století přinesl zvěrolékařskému oboru významnou novinku - po Evropě se postupně zakládaly první odborně zaměřené školy. Ještě v té době, konkr. v roce 1770, však vzniklo poslední a zrovna tolik pozoruhodné dílo o léčitelské činnosti podkoních. Mělo název "Úvod k vědeckému oboru podkoního" a jeho autorem byl z Moravy pocházející baron Johann von Sind (1709 - 1776). 

Po Evropě se začaly zakládat zvěrolékařské školy, často zaměřené především na koně.  Zdroj:  Samphotostock
Po Evropě se začaly zakládat zvěrolékařské školy, často zaměřené především na koně. Zdroj: Samphotostock

Pan baron byl skutečný mistr svého oboru - koňské vědě se věnoval teorií i praxí a využíval při tom stále erudovanějších poznatků konce 18. století. Ve svých dílech předkládal "lekce pro stájové mistry ve skutečném smyslu", zabýval se "pitvami koní", "lékařskými látkami aneb popisem jednoduchých a složených léků ze tří přírodních říší" či "praktickým koňským lékařským uměním". 

Své mnohaleté zkušenosti čerpal ze svého působení po celých Čechách, na Moravě, v Uhrách i Německu. Středověké léčitelské postupy přitom podrobil kritice pro jejich nezřídka surové zacházení, vytýkal na tu dobu zarážející neznalosti až úplné diletantství zejména v oblasti koňské anatomie, stejně tak i v jednotlivých léčebných procedurách.  

Základem poctivého studia anatomie byla kostra.  Zdroj:  archiv autora
Základem poctivého studia anatomie byla kostra. Zdroj: archiv autora

Na koních musel být za dlouhá staletí spáchán bezpočet chyb, omylů a prohřešků. Baron Johann von Sind proto vítal počátky slibného vědeckého přístupu a rozhodně podporoval povinné studium na zvěrolékařských školách.    

Blýskalo se na časy.                                                                              

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

V poslední válce, druhé světové, sloužili koně lidem za vůbec nejtěžších podmínek. Za střelby pěchotních děl, v přítomnosti tanků, v atmosféře leteckých náletů, sirén, útoků raketometů. Při práci v nepředstavitelných podmínkách. Vlastně už tu neměli co dělat, byli tu jako nedopatřením.

První světová válka přinesla všem zastáncům klasického jezdeckého boje krvavé rozčarování. Nastupující brutální vojenská technika koně nejen těžce zraňovala a zabíjela, ale z bojů je začala jasně vytlačovat.

Proud přistěhovalců, kteří hledali štěstí a nový domov v Americe, postupně pronikal od pobřeží do hloubi kontinentu. Jejich putování bylo dramatické, cesta dostavníkem z jednoho konce země na druhý trvala v lepším případě tři týdny.