Koně jako dech

21.12.2021

Z původních staroiránských koní chovaných v tisícihlavých stádech v "krajině koní" Persii, v rovině Nisai, začal vznikat další v dlouhé řadě zázraků, které člověku soužití s koňmi přineslo. Ze staroiránských předků vzešlo jedno z vůbec prvních plemen koní, a to hned plemeno pohádkově krásné a půvabné. Zároveň však uzavřené a plné tajemství, s pohádkově kouzelným zrodem tak, jak se na Orient patří. 

V oblasti západních hřebenů Pamiru a Ťan-Šanu pramení řeky Syrdarja a Amudarja. Jako divoká lavina řinoucí se z hor nabývají na prudkosti, svým hřmotným proudem si v povrchu země za celá tisíciletí vymlely hluboká koryta. Těmi stečou do údolí, tady se uklidní a zpomalí. Ještě dříve, než se rozplynou v Aralském jezeře, napojí svou vodou překrásnou přírodu Turanské nížiny.

V panenské přírodě ... Zdroj: Samphotostock
V panenské přírodě ... Zdroj: Samphotostock

Do Bohem vyvolené oblasti vstoupil člověk, aby tu rozvíjel své poselství. Pro velkolepý úkol si zvolil společníka neméně ušlechtilého. Koně. Domorodá společenstva tu začala už v neolitu zakládat první státy, v uzavřené Ferganské kotlině především stát Fergana. V něm se choval zvláštní, urostlý a pěkně modelovaný kůň. Podle místa svého vzniku dostal název ferganský, podle leskle zlatavé barvy srsti kůň zlatý. Úžasné výkony, které tito koně za veder a trýznivého sucha podávali, nadpozemská krása i mytologie vysloužily tomuto koni, pocházejícímu z kraje pod "střechou světa", ještě další pojmenování. Nebeský.  

... se zrodil kůň nebývalé krásy, zlatavé srsti, gazelí elegance a pozoruhodně inteligence. Zdroj: Pixabay
... se zrodil kůň nebývalé krásy, zlatavé srsti, gazelí elegance a pozoruhodně inteligence. Zdroj: Pixabay

Fergana si až do roku pět set padesát před naším letopočtem dokázala udržet samostatnost a nezávislost a s nimi i čistokrevný chov svých bájných koní. Jejich pověst se však šířila dál a dál. K několika dobyvatelským výpravám přiměla Číňany, leč marně.  

Koně za hedvábí a krajky

Chánové si uvědomili, že cesta obchodní diplomacie bude schůdnější a každý rok pak z Fergany získávali velké množství "nebeských koní" - výměnou za jemné hedvábí a zdobné krajky. Koně za to pak měli čínského císaře odvézt na věčnost.

Kmeny Achalů a Tekinců daly koni název - Achal-Teké. Zdroj: Samphotostock
Kmeny Achalů a Tekinců daly koni název - Achal-Teké. Zdroj: Samphotostock

Dotud nedobytná tvrz samostatné Fergany padla kolem roku 1.000 našeho letopočtu, kdy se oblasti střední Asie zmocnil staroturecký kmenový svaz Ogúzů. Ti ještě ve své původní domovině přijali islámské náboženství a s ním i nové jméno Turkméni. Od porobených chovatelů převzali i to nejcennější - čistokrevné koně. V jejich chovu úspěšně pokračovali. Jednak si byli dobře vědomi, co v koních získali, k pečlivosti a svědomitosti je navíc vedla víra - křížení koní bylo považováno za zneuctění proroka Mohameda.

Koně dostali do sedel nové jezdce a do další budoucnosti vykročili pod jménem turkménští. Svou čistotu koně neztratili, domovinu však zanedlouho ano. Pod tlakem invazivních uzbeckých kmenů museli Turkméni se svými zvířaty ustupovat na jih. Jejich putování skončilo pod pohořím Kopet Dag, v oblasti, která po nově příchozích dodnes nese jméno. Turkménie. Drsné přírodní podmínky se zde snoubily s důmyslným chovatelským přístupem místních kmenů Achalů a Tekinců. Cesty se sešly, zrodil se kůň nebývalé krásy, gazelí elegance, nápadné inteligence a ocelové tvrdosti. Dostal jméno Achal-Teké.  

Achal-tekinská klisna - dárkyně nového pokolení vzácných koní. Zdroj: foto autor
Achal-tekinská klisna - dárkyně nového pokolení vzácných koní. Zdroj: foto autor

Turkménští jezdci vychovávali své "klenoty", koně, od mládí tak, aby byli nejen atributy jejich moci a pýchy, ale také užitečnými, věrnými, dokonce nepostradatelnými partnery. Hříbata odstavovali od matek už ve dvou měsících stáří, uvazovali je ve svých stanech a jurtách, záměrně je citově poutali na sebe. 

Hříbě jako dítě

Turkmén krmil hříbě jak své dítě - ječnou kaší s přimíchávaným vejcem a zásadně z ruky. Hříbě vyjídalo svou porci z měkké pánovy dlaně. Dospělým koním pražil hutné ječné placky, přičemž vždy jednu snědl sám, druhou podal koni. Pro povzbuzení a dodání síly a energie, zejména na dlouhých cestách, svému Achal-Tekinci ještě ubaloval kuličku beraního loje. Turkmén napájel minimálně.

Turkméni achal-tekinská hříbata od matek brzy odstavovali a poutali je na sebe. Často měla větší privilegia než členové jejich vlastních rodin. Zdroj: foto autor
Turkméni achal-tekinská hříbata od matek brzy odstavovali a poutali je na sebe. Často měla větší privilegia než členové jejich vlastních rodin. Zdroj: foto autor

Jeho kůň měl ojedinělou látkovou výměnu, na poušti dlouho vydržel bez vody a krmení, pouze o pár plackách či hrstkách zrn ječmene. Zvířecí psychika se podrobovala novému vlivu, návyk se po generace proměnil v jednu z hlavních charakteristik plemene. U Achal-Tekinců došlo k potlačení pověstného stádového pudu, kůň se uzavřel do sebe a stal se příslovečně věrný jednomu jedinému člověku. K ostatním se choval nevšímavě, nepřístupně a - kromě dětí - občas i nebezpečně. Achal-Tekinec byl ochoten jít za svého pána do ran. 

Achal-tekinci jsou sami sebou - odtažití, a přitom tak přitažliví, jejich přízeň si člověk musí vydobýt a zasloužit. Povede-li se mu to, pak má velkou sílu. Ne nadarmo se mu říká "kůň jednoho pána". Zdroj: foto autor
Achal-tekinci jsou sami sebou - odtažití, a přitom tak přitažliví, jejich přízeň si člověk musí vydobýt a zasloužit. Povede-li se mu to, pak má velkou sílu. Ne nadarmo se mu říká "kůň jednoho pána". Zdroj: foto autor

Výchova jej orientovala i na útočnost, příslušníci domorodých kmenů přepadali karavany táhnoucí v blízkosti jejich oáz. Koně z prudkého cvalu útočili kopyty na putující velbloudy, zuby zraňovali kočovníky v jejich sedlech a z vaků loupeživě vytahovali obsah, včetně živých zvířat. Dokázali vyrvat kozy a ovce, ve volné přírodě se postavit vlkovi či zaútočit na medvěda. Turkmén věděl, co v koni má. S koněm, vládcem stepí pod sebou a lovným dravcem na ruce, nespoutaným pánem azurové klenby nad hlavou, byl vším. Tyto dvě bytosti - létajícího dravce a pozemského koně - často symbolicky spojoval. Jména, přidělovaná po obdivovaných ptácích, měla koním dodat křídla. 

Starobylé plemeno obestřené tajemstvím

Do tiché noci se rozezněly struny gidžaků a tjudjuky, bachši spustil tesknou píseň o svobodě a volnosti, o věrném přátelství a o věčnosti. Bachši zpíval o koních. Achal-Teké zní jako žalostný nářek, který tichou nocí přivál pouštní vítr. Achal-Teké je jako teskná píseň, která vábí. Achal-Teké je jako obdivné vydechnutí. 

V achal-tekinských koních se sečetly dějiny více jak 3.000 posledních let. Zdroj: foto autor
V achal-tekinských koních se sečetly dějiny více jak 3.000 posledních let. Zdroj: foto autor

Achal-Teké je považováno za první a skutečně nejstarší žijící kulturní plemeno koní na světě. Jeho stáří se odhaduje na dva a půl tisíce let. Je potomkem starobylých iránských předků, raritou nesmírné genetické i historické hodnoty. Žije ještě dnes. Evropa však o tomto starobylém a exoticky krásném koni ještě donedávna neměla skoro žádné informace. Dostala je až po skončení Druhé světové války, uklidnění situace a doslova na poslední chvíli.

Achal-tekinští koně na prahu 21. století. Zdroj: foto autor
Achal-tekinští koně na prahu 21. století. Zdroj: foto autor

V kolébce chovu achal-tekinských koní, v Turkménii, a později v některých dalších oblastech žilo koncem dvacátého století ještě tisíc pět set koní, tvořících chovné jádro plemene. Stavy však klesaly. Nuzné podmínky života obyvatel, nepochopení a spekulace koně odsuzovaly k hrozícímu zániku v původních oblastech. Ani Turkotataři, ani čínští a mongolští chánové, ani divoké uzbecké kmeny v hluboké historii koně nezlikvidovali. Achal-Teké čekal, jaký ortel nad ním vyřkneme my, kulturní lidé jednadvacátého století. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler