Koně rytířů

Pro rytířský výcvik se ze stád vybírali pouze hřebci, a to zdaleka ne všichni. Zkušené oči jezdců mezi pasoucími se zvířaty v ohradách dlouho pátraly po tom pravém. Pro působivá turnajová vystoupení musel být hřebec dostatečně ušlechtilý, s dlouhými rousy na nohou, démonického vzhledu. Musel mít výraznou hlavu s bystrým okem a silným vzpřímeným krkem. Musel být dostatečně vysoký, s mapami žil znatelnými na celém těle, srsti nejlépe tmavé. 

Aby unesl těžkého rytíře a přitom prostál prudké nárazy při soubojích, měl být pevný, kostnatý, se širokou hrudí a "hnací" silou v mohutné zádi. Z ní vycházel veškerý pohyb - odraz, cval i skok, pracovala jako motor útočící dvojice.  

Jen ti nejlepší

Rytíři u koní sledovali i zvláštní znamení - hrabání kopytem prý vyjadřovalo netrpělivost, temperament, dynamiku - i to, jak se pasoucí zvířata chovala k sobě. Zda útočí na druhé, nadřazují se a vedou ostatní či zda se spíše podrobují silnějším. To druhé bylo špatné znamení. Hřebec nesměl v soubojích zklamat, musel mít "srdce" a pevný charakter, odvážná, bojová až útočná povaha se cenila nejvíce.

Právě útočnost se v démonicky tmavých hřebcích podněcovala razantními, až surovými metodami jejich následného výcviku. A když rytířský kůň konečně dosáhl takové "dokonalosti", často se jej nepodařilo donutit, aby opustil bitevní pole i v té nejprudší řeži a dát se se svým jezdcem a pánem na útěk. 

Dextrarius a palefridus

Takto vycvičený, přiježděný a ovladatelný válečný kůň, který si vysloužil středověké pojmenování "dextrarius", byl pro rytíře zvířetem jen těžko nahraditelným. Stál tolik jako pěkný statek, byl více jak pětkrát dražší než normální koně. Však si také rytíř svého "dextraria" náležitě šetřil. Za pochodu byl tento kůň veden za otěž bez jezdce v sedle, to aby se neunavil, a rytíř na něj nasedal teprve až když se schylovalo k přímému boji. 

Jízda na "dextrariovi" měla svá přísná pravidla a už na dálku prozrazovala rytířovy úmysly. Seděl-li na něm, dával najevo nepřátelské úmysly a mohl být bez výstrahy napaden jako nezvaný host. Blížil-li se však krajinou neznámý rytíř na "palefridovi" - cestovním koni, bez štítu a zbraně u sedla, byl přijat vlídně a přátelsky. Rytířská etika a přísné dodržování psaných i nepsaných pravidel platilo i v těch nejtvrdších válečných dobách.

Přesná a přísná pravidla

V dramatických bitevních situacích měly svůj původ právě i rytířské turnaje - parádní a okázalá představení na nejvyšší společenské úrovni. Zatímco jedním z cílů římských gladiátorských zápasů v arénách bylo uspokojit "chlebem a hrami" rozvášněné masy lidu, posláním rytířských turnajů bylo neustálé zdokonalování bojové připravenosti a zvyšování rytířské výkonnosti. Zvláště u starých Germánů se turnaje organizovaly jako součást přípravy ke skutečným bitvám.  

Přípravy byly dokonalou napodobeninou boje, počty mrtvých se na turnajích zvyšovaly, během roku 1177 padlo v Sasku zatím jen šestnáct rytířů, v roce 1241 v Kolíně nad Rýnem jich už bylo šedesát. Obrněná jízda byla složkou, která rozhodovala výsledky bitev po celé dlouhé období středověku a turnaje tak provázely společnost po několik dlouhých století. Evropa se jimi bavila až do rudolfínské éry. Staly se prostředkem k veřejnému prosazení, vítězové se těšili opojné slávě a pozornosti fraucimoru. 

Nejstarší dochovaný záznam o pravidlech turnajových klání pochází z roku 938 jako "Leges Hastitudiales sive Torneamenti" autora Henricha de Vogela. O sepsání závazného turnajového řádu se na přelomu patnáctého a šestnáctého století autorsky zasadil sám Maxmilián I., známý jako poslední velký rytíř na císařském trůně. Přestože zdaleka nejoblíbenější pro svoji bezprostřední blízkost a napínavost u diváků byly souboje dvojic - "tjost" - hlavními výběrovými turnaji byly pro diváky hromadné zápasy rytířů, zvané "buhurty".  

Teprve po ukončení dramatických "buhurt" předstoupili před obecenstvo heroldi a ze svinutých, žlutavých a barevně popsaných listin přečetli jména aktérů, kteří předstoupili k hlavním turnajovým bojům ve dvojicích. Napětí davů v ochozech stoupalo, určení rytíři byli kladkami vytahováni do sedel svých pestře oděných "dextrariů". Dle starého velšského vzoru probíhaly souboje v přímé, přesně vymezené dráze. Jezdci proti sobě najížděli podél dělícícho hrazení - "šraněk" - či ozdobných barevných šňůr.

Turnajů se směli účastnit jen řádně pasovaní rytíři, přihlížet mohla jen vysoká mezinárodní aristokracie. Za řádný průběh turnaje zodpovídali turnajoví správci neboli "králové rytířských soubojů". Turnajoví správci měli "k ruce" heroldy. Ti se nejprve tři roky učili jako běžci a poslové a zveřejňovali otevřené dopisy, pak pracovali celých sedm let jako tovaryši. Museli neomylně ovládat heraldiku, erby šlechtických rodů své i cizích zemí. Teprve po dlouhých deseti letech perné přípravy směl herold nosit hrdý znak na prsou, na hlavě měkký klobouk s vlajícími pery, bílou hůl rozhodčího a kolem šíje zavěšený řetěz se znakem úřadu. Jejich odpovědnost však samotným turnajem nekončila - museli se postarat o ubytování rytířů a celé společnosti, zajistit večerní společenský program a pestrou zábavu. 

Přehlídka umění, řemesel, barev a módy

Těsně před turnajem se rytíři sešli na společné mši v kostele, kde jeden po druhém přísahali, že budou bojovat čestně, podle zásad rytířskosti a turnajových pravidel. Následná přehlídka nastrojených rytířů byla oblíbeným zážitkem. Před zraky urozených pánů a obdivovaných dam se skvěli v parádních turnajových brněních, zkrášlených rytím a tausováním. Válečné výjevy, náboženská zpodobení, zvířecí či rostlinné motivy a ornamenty zdobily helmice, hrudní pláty či rukávy kovových brnění. Jejich výrobou prosluly dílny románské, burgundské a německé, vyhlášení byli zejména platnéři z Drážďan a Augsburku. Slavná zbrojířská rodina Massagliových byla za své řemeslně i umělecky dokonalé výrobky dokonce osvobozena od daní a povýšena do šlechtického stavu.  

Produkce středověkých dílen byla úžasná. Během několika dní dokázali milánští zbrojíři plně vybavit těžkou jízdu čítající šest tisíc vojáků. Pokud se brnění těšila zvláštnímu obdivu, pak zcela mimořádná pozornost se upínala na helmice, nádherné kyrysy a přilby - zářivě zlaté nosili králové, kovově stříbrné vysoká šlechta, těžké ocelové rytíři a obyčejné železné ti všichni ostatní. Na temenech rytířských helmic se proti nebi skvěly nápadné ozdoby zvané klenoty - orli s rozepjatými křídly a křiklavě rozevřenými zobany, erbovní znamení, barevné chocholy z pštrosích a rajčích per či ebenově lesklých koňských žíní.  

Jakkoli krásná, zdobná a reprezentativní brnění byla a svým pánům nejednou zachránila život, často je v sobě také pohřbila. Případy, kdy plně odění rytíři v letních vedrech umírali v horečkách těžkých úžehů a přehřátí, nebyly nikterak výjimečné.  

Dva metráky i více

Ten, kdo musel unést rytíře v jeho až čtyřicetikilogramovém brnění s veškerou další "parádou", byl kůň. A musel nést dokonce ještě více. Své vlastní brnění. Od třináctého století obkládali rytíři své koně hotovými pancíři - lamelovými kruhovými pásy obepnuli jejich krky, zranitelné plece pokryli širokým prsním krunýřem, na celou záď napasovali ochranné pláty. Přední a zadní kryty spojovaly pohyblivé bočnice. Brnění koně doplňovala i ochranná maska na jeho hlavu s velkými kruhovými otvory pro oči. A pod všemi těmito klenoty z kovu, zlata a démantů byl kůň zahalen do nádherně vyšívané, drahé deky "covertlivre", nesoucí erby či jiná rodová znamení.  

Dobře viditelná a jasně čitelná heraldika byla na jezdcích a koních nesmírně důležitá, zvláště v bitevních akcích. To aby se bojovníci v nepřátelské řeži vůbec rozpoznali. Z vyzrálého bukového dřeva, rostoucího v hlubokých lesích středověkých panství, se vyřezávala bytelná sedla. Pobíjela se kováním a zdobila válečnými motivy a slavnými scénami. Rytířův kůň, udatný středověký "dextrarius", měl opravdu co nést: zpočátku sice "jen" kolem sto sedmdesáti kilogramů a později, jak se brnění doplňovalo a zdokonalovalo, více jak dva metráky.  

Dlouhověkou slávu rytířů ukončil vynález střelného prachu a nástup palných zbraní - pro dobře mířené a rychle letící kulky se pomalí těžkooděnci stávali snadnými cíli.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat