Kůň a rolník

18.12.2021

Rozmach zemědělství, vysilující lidské činnosti neznající svátků, úlev a odpočinku, které člověka odpradávna živilo, spotřebovalo milióny koní a bylo bez nich naprosto nemyslitelné. Však také platilo staré selské úsloví, že "vedle dobré ženy, střechy nad hlavou a spolehlivého koně není většího štěstí". Kůň stanul před pluhem, aby jej - a s ním i celé zemědělské hospodaření - táhl a ze syrové země pomáhal člověku dobývat chléb.

Když na jaře vychrlila řeka ze sebe všechnu špínu a vyčistila se, skřivánek vzlétl vysoko k obloze a svým trylkováním vyzval hospodáře, aby vyšel do probouzející se krajiny. První jarní orání vždy patřilo samotnému sedlákovi.  

Půda byla pro rolníka vším - obživou, kterou získával chléb, svátostí, kterou vzýval, i památkou, jejíž hrst si brával s sebou na daleké cesty, aby nezapomněl ...  Zdroj: foto autor
Půda byla pro rolníka vším - obživou, kterou získával chléb, svátostí, kterou vzýval, i památkou, jejíž hrst si brával s sebou na daleké cesty, aby nezapomněl ... Zdroj: foto autor

Půda vším

Na okraji pole obřadně poklekl, smekl pokrývku z hlavy a před svými odpočatými koňmi modlitbou prosil o dobrý rok. Pak uchopil dřevěné, dlaněmi několika pokolení vyhlazené rukojeti pluhu, pobídl koně k tahu a vyoral první brázdu. Dlouhou a rovnou, že se za ní ani ohlížet nemusel. Kovově lesklá radlice pluhu se zarývala do těžké, vodou nasáklé půdy a na jarním Slunci osychala.

Žebřiňák, tradiční vůz, na kterém rolníci z polí a luk po celá staletí sváželi domů do stodol a chlévů odměnu za svou celoroční namáhavou práci - zlatavé obilí, vonné, nadýchané seno a čerstvé brambory. Zdroj: foto autor
Žebřiňák, tradiční vůz, na kterém rolníci z polí a luk po celá staletí sváželi domů do stodol a chlévů odměnu za svou celoroční namáhavou práci - zlatavé obilí, vonné, nadýchané seno a čerstvé brambory. Zdroj: foto autor

Před létem, dobou senosečí a žní, sedlák na svém žebřiňáku zkontroloval každý paprsek, koně nechal překovat a vybrodit v řece, aby se podkovy na kopytech dobře "zatáhly", a po tvrdé cestě je prohnal klusem.  

Silní, zdraví a pěkní koně - sedlákovo štěstí a chlouba. Zdroj: Pixabay
Silní, zdraví a pěkní koně - sedlákovo štěstí a chlouba. Zdroj: Pixabay

Kůň jako tahoun a přítel

Běželi-li koně svižně, pěkně do taktu a hospodáři "šli od uzdy přímo do ruky", byli zdraví a silní jako jeleni. A dobře připraveni na skutečný vrchol sedlákova roku. Tíhou zrna obtěžkané klasy obilí šustily v letním vánku, hospodář v čistě bílé, nažehlené košili podruhé klekl na okraj pole, obnažil hlavu, pomodlil se, křížem naposledy požehnal a sekl. Poprvé, podruhé, potřetí, vždy hlubší záběr kosy. Žně počaly. Sluncem vysušené, kovově zvonící, kosou podťaté stvoly pšenice, ječmene, ovsa a žita se tiše a odevzdaně pokládaly na zem.

Žně a senoseč, sklizeň sena, patřily odedávna k obřadným činnostem sedláků. Zdroj: Pixabay
Žně a senoseč, sklizeň sena, patřily odedávna k obřadným činnostem sedláků. Zdroj: Pixabay

Mlatci se scházeli do stodol, vesnice se rozehřměly cepy. Podle jejich počtu a rachotivého taktu vydávaly všem známé melodie. Ve třech prý stodola zněla písní "jde to zle, jde to zle", ve čtyřech "klepy, klepy, čtyři cepy", přidal-li se pátý, šlo to lépe - "přibyl nám pátý, dobře se mlátí". Se šestým už se pomýšlelo i na odměnu za dobře vykonanou práci - "poručte sedláče selce péct koláče". Ale ještě dříve než světnicí zavoněly koláče nebo čerstvý chléb, vyvedl hospodář ze stáje mladého koně, prvním rokem v tahu, a zapřáhl jej do vozu naloženého vymláceným obilím. Jeho první cesta vedla s Božím darem do mlýna.

V podzimní krajině trávil sedlák s koněm závěr roku. Sami dva, kráčeli spolu brázdou, vdechovali vůni unavené, tmavé země pod sebou, jak se obracela a vydechovala. Pod sílou koníkova tahu postroje rytmicky vrzaly do ticha. Dlouhé hodiny, dny, měsíce a léta. Sami dva. Za pluhem bylo místo, kde uprostřed tichého kraje, v samotě a zamyšlení, vznikala celá řada písní. Pobožných, veselých i vážných. Sedláček si jimi krátil čas, zpříjemňoval práci a ke svému koni promlouval. Na konci pole hospodář rozepnul svému koni uzdu, povolil chomout a ukrojil ze skývy chleba. Střídavě podával sobě i koni, půda šedivěla prvním přízemním mrazíkem ... 

V zimě sedláci své koně zapřahali výjimečně - to aby se proběhli a pomohli jim projet hlubokým sněhem. Šetřili je na jaro, až začne nový zemědělský rok. Zdroj: Pixabay
V zimě sedláci své koně zapřahali výjimečně - to aby se proběhli a pomohli jim projet hlubokým sněhem. Šetřili je na jaro, až začne nový zemědělský rok. Zdroj: Pixabay

V zimě - v chumelenici, dešti a blátě - chodili sedláci raději pěšky, jen aby si jejich koně odpočali. O Štědrém dnu pak sdíleli pokrm se všemi zvířaty - neboť o půlnoci prý němá tvář promlouvá a žaluje na ty, kteří ji týrali. 

A když sedlák umíral, požádal rodinu, aby ho z lože snesla a položila na holou zem mateřské světnice. Jen tak mohl naposledy a plně vnímat svůj grunt, rozloučit se a odejít. Zemřel-li hospodářův kůň, vykopali mu v sadu hlubokou jámu a zjara nad ni zasadili panenskou jabloň. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler