Příběh prastarých divokých koní se vinou nás lidí uzavřel, do širých plání se už nevrátili. Ještě předtím, než jsme tyto prehistorické koně na přelomu devatenáctého a dvacátého století ve volné přírodě doslova vybili, si naši dávní předkové stačili - ku prospěchu a štěstí nás všech - toto zvíře ochočit a přisvojit. Naučili se ho chovat v zajetí, přizpůsobovat svým potřebám a podle toho jej také měnit.
Když se člověk a kůň poprvé setkali, byl již kůň vývojově ustálen, "hotový" - tedy v podobě, v jaké dnes známe koně Prževalského. Člověk sám však stál teprve na prahu své vlastní evoluce. Právě v té době se totiž zvedal ze země, ze své shrbené, ještě čtyřnohé podoby a zkoušel chodit "po dvou".
Kůň, v té době již dokonale vyvinutý, tak byl svědkem vzpřímení člověka a poté jeho celého vzestupu z jeskynní podoby až do nejvyššího vývojového stadia - Homo sapiens, člověka moudrého, svého budoucího pána. A jak se později ukáže, nejen toho a nejen tichým svědkem. Byl jeho aktivním účastníkem. Doslova člověku pomohl, aby se stvořil.
Pralidé se zatím živili pouze sběrem plodů a hlíz, drobnými živočichy a uhynulými zvířaty. Jejich základními pocity, které je poháněly vpřed, byly hlad a strach. Oba pocházely z trvalého ohrožení, z toho pocházela i potřeba sdružovat se do tlup. V těch se lidé postupně odvažovali dále a na stále větší živočichy. Potřeba obživy je přiměla vynalézat a zhotovovat první primitivní zbraně a dovedně je používat. V tlupě a ozbrojen se pračlověk cítil jistější, zejména před šelmami, které zabíjely i jeho samotného. Odvaha postupně rostla, lidské počínání dostalo nový rozměr - s kamennou sekerou či kopím v ruce vyrovnali své síly s o mnoho silnějšími živočichy. Ze sběračů se stávají lovci.
První setkání lovců a divokých koní sotva mohlo být
přátelské. Jeskynní člověk spatřoval v osvaleném zvířeti obživu pro celou
tlupu. Bylo to tedy setkání lovce a kořisti, po dlouhé věky člověk koně lovil
pro potravu. Aby přežil, kůň hynul - jeho smrtí si pralidé zachovávali holou
existenci. A zachovat si holou existenci bylo pro množící se lidské tlupy stále
náročnější a nutilo lovce ke sledování pohybu a zvyklostí divokých stád. Nutilo
je k přemýšlení. K přemýšlení o tom, jak ulovit co nejsnáze a co nejvíce.
Pralidé dokázali vymyslet celou soustavu důmyslných lstí a pastí, do kterých
zvířata naháněli, shazovali a ve kterých je pak dobíjeli.
Jedno z nejdramatičtějších lovišť pravěkých koní se tyčí vysoko nad poklidnou krajinou poblíž francouzského města Solutrée, na místě jednoho z mnoha stanovišť diluviálního člověka. Lovci tady využili hornatého kopce s rozsáhlou náběhovou planinou, zakončenou hlubokou propastí, k naprosto unikátním štvanicím. Křikem a pochodněmi naháněli splašené, hrůzou vyděšené koně až na skalní římsu, odkud se lavina koňských těl jako živý vodopád řítila z třísetpadesátimetrového srázu. Tyto štvanice se opakovaly po mnoho generací - za desítky let se tu navršil monumentální prehistorický památník z přibližně dvou set tisíc vybělených koňských koster, ležících v několika vrstvách na sobě. Toto největší pravěké pohřebiště koní pochází z doby před 65 až 35 tisíci lety.
Lidské tlupy i tak žily ze dne na den, jejich zítřek byl nejistý. Snažily se proto opatřit si potravu do zásoby - shromáždit a uchovat hlízy, plody a trávy se zdálo mnohem snazší, vydržely i přes zimu, aniž by se zkazily. Jak ale vytvořit zásoby masa? Pokud se úlovek rychle nesnědl, podléhal zkáze, maso se uchovalo leda zmrzlé. Anebo živé ...
Člověk objevoval novou možnost - některá zvířata se nechávala přilákat až k jeho obydlí a postupně se s ním sžívala. Pomalu tak zdomácňovala. Lidé měli masitou potravu kdykoli na dosah, obklopovali se "živými konzervami". Se zdomácnělými koňmi také došlo k zásadnímu převratu: ať už to začalo lapeným hříbětem, březí klisnou či malým stádem vehnaným do nachystaného ohrazení, člověk stál před krásným a silným zvířetem, které mu nyní patřilo. Přestával v něm vidět pouhou potravu.
Snad vůbec poprvé se podařilo živého koně chytit národům sídlícím v oblasti horního Indu, přibližně před devatenácti tisíci lety. Zřejmě šlo teprve o pokus, první náznak či ojedinělý úspěch, neboť na skutečné zdomácnění a pracovní využití tohoto zvířete člověk musel čekat ještě velmi dlouho. Vykopávky prastarých tábořišť, zbylých po karavanách dávných poutníků a jejich zvířatech táhnoucích podél této řeky či po příslušnících botajské kultury ze severu Kazachstánu, potvrzují využívání koní k dopravě, avšak teprve z doby čtyř tisíc let před naším letopočtem.
Autor článku: Zdeněk Mahler
V hustém porostu mladých buků se ozval šramot. Větve se rozestoupily, na mýtinu vyšel statný dvanácterák. Zvědavě se rozhlédl, pak náhle uskočil do strany a rozeběhl se otevřeným prostorem. S dupotem se odrážel od země, každým dalším a dalším cvalovým skokem nabíral na rychlosti. Na hrdě vztyčené hlavě unášel korunu svého majestátného paroží. Z...
Pestrou přírodu na sever od francouzských Alp, dramatické soutěsky i rozlehlé louky posázené oky modrých jezer obývali již od mladší doby bronzové lidé zvláštního národa. V 8. až 5. století před naším letopočtem se odtud začali šířit dále po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako zruční řemeslníci a obchodníci, ale i jako obávaní...
V období vrcholném středověku a v 16. století na Křivoklátsku vzrůstal počet obyvatel. Všichni se tu snažili najít štěstí a uživit se. Rozvíjeli proto různé druhy řemesel, jako například výrobu dřevěného uhlí, dodávaného do zdejších hutí a měst, potaše, třísla, ale také skla.