Proti sobě i poprvé spolu

12.12.2021

Příběh prastarých divokých koní se vinou nás lidí uzavřel, do širých plání se už nevrátili. Ještě předtím, než jsme tyto prehistorické koně na přelomu devatenáctého a dvacátého století ve volné přírodě doslova vybili, si naši dávní předkové stačili - ku prospěchu a štěstí nás všech - toto zvíře ochočit a přisvojit. Naučili se ho chovat v zajetí, přizpůsobovat svým potřebám a podle toho jej také měnit.

Když se člověk a kůň poprvé setkali, byl již kůň vývojově ustálen, "hotový" - tedy v podobě, v jaké dnes známe koně Prževalského. Člověk sám však stál teprve na prahu své vlastní evoluce. Právě v té době se totiž zvedal ze země, ze své shrbené, ještě čtyřnohé podoby a zkoušel chodit "po dvou".  

Stáda koní táhnoucích otevřenou krajinou musela naše předky zaujmout. Zdroj: Samphotostock
Stáda koní táhnoucích otevřenou krajinou musela naše předky zaujmout. Zdroj: Samphotostock

Kůň, v té době již dokonale vyvinutý, tak byl svědkem vzpřímení člověka a poté jeho celého vzestupu z jeskynní podoby až do nejvyššího vývojového stadia - Homo sapiens, člověka moudrého, svého budoucího pána. A jak se později ukáže, nejen toho a nejen tichým svědkem. Byl jeho aktivním účastníkem. Doslova člověku pomohl, aby se stvořil.  

Kůň zvíře štvané a lovené

Pralidé se zatím živili pouze sběrem plodů a hlíz, drobnými živočichy a uhynulými zvířaty. Jejich základními pocity, které je poháněly vpřed, byly hlad a strach. Oba pocházely z trvalého ohrožení, z toho pocházela i potřeba sdružovat se do tlup. V těch se lidé postupně odvažovali dále a na stále větší živočichy. Potřeba obživy je přiměla vynalézat a zhotovovat první primitivní zbraně a dovedně je používat. V tlupě a ozbrojen se pračlověk cítil jistější, zejména před šelmami, které zabíjely i jeho samotného. Odvaha postupně rostla, lidské počínání dostalo nový rozměr - s kamennou sekerou či kopím v ruce vyrovnali své síly s o mnoho silnějšími živočichy. Ze sběračů se stávají lovci.

Pro lov a opracování masité kořisti člověk uchopil první nástroje. Zdroj: Samphotostock
Pro lov a opracování masité kořisti člověk uchopil první nástroje. Zdroj: Samphotostock

První setkání lovců a divokých koní sotva mohlo být přátelské. Jeskynní člověk spatřoval v osvaleném zvířeti obživu pro celou tlupu. Bylo to tedy setkání lovce a kořisti, po dlouhé věky člověk koně lovil pro potravu. Aby přežil, kůň hynul - jeho smrtí si pralidé zachovávali holou existenci. A zachovat si holou existenci bylo pro množící se lidské tlupy stále náročnější a nutilo lovce ke sledování pohybu a zvyklostí divokých stád. Nutilo je k přemýšlení. K přemýšlení o tom, jak ulovit co nejsnáze a co nejvíce. Pralidé dokázali vymyslet celou soustavu důmyslných lstí a pastí, do kterých zvířata naháněli, shazovali a ve kterých je pak dobíjeli.  

V pozadí slavná skála ve francouzském Solutrée, zde se mezi člověkem a koněm odehrávala skutečná lovecká dramata.  Zdroj: Pixabay
V pozadí slavná skála ve francouzském Solutrée, zde se mezi člověkem a koněm odehrávala skutečná lovecká dramata. Zdroj: Pixabay

Jedno z nejdramatičtějších lovišť pravěkých koní se tyčí vysoko nad poklidnou krajinou poblíž francouzského města Solutrée, na místě jednoho z mnoha stanovišť diluviálního člověka. Lovci tady využili hornatého kopce s rozsáhlou náběhovou planinou, zakončenou hlubokou propastí, k naprosto unikátním štvanicím. Křikem a pochodněmi naháněli splašené, hrůzou vyděšené koně až na skalní římsu, odkud se lavina koňských těl jako živý vodopád řítila z třísetpadesátimetrového srázu. Tyto štvanice se opakovaly po mnoho generací - za desítky let se tu navršil monumentální prehistorický památník z přibližně dvou set tisíc vybělených koňských koster, ležících v několika vrstvách na sobě. Toto největší pravěké pohřebiště koní pochází z doby před 65 až 35 tisíci lety. 

Nejen koňské kosti se nacházely v archeologicky jedinečné oblasti francouzského Solutrée. Zdroj: archiv autora
Nejen koňské kosti se nacházely v archeologicky jedinečné oblasti francouzského Solutrée. Zdroj: archiv autora

První kroky k domestikaci

Lidské tlupy i tak žily ze dne na den, jejich zítřek byl nejistý. Snažily se proto opatřit si potravu do zásoby - shromáždit a uchovat hlízy, plody a trávy se zdálo mnohem snazší, vydržely i přes zimu, aniž by se zkazily. Jak ale vytvořit zásoby masa? Pokud se úlovek rychle nesnědl, podléhal zkáze, maso se uchovalo leda zmrzlé. Anebo živé ...  

Nespoutaní, nezávislí a stále sví ... Zdroj: Samphotostock
Nespoutaní, nezávislí a stále sví ... Zdroj: Samphotostock

Člověk objevoval novou možnost - některá zvířata se nechávala přilákat až k jeho obydlí a postupně se s ním sžívala. Pomalu tak zdomácňovala. Lidé měli masitou potravu kdykoli na dosah, obklopovali se "živými konzervami". Se zdomácnělými koňmi také došlo k zásadnímu převratu: ať už to začalo lapeným hříbětem, březí klisnou či malým stádem vehnaným do nachystaného ohrazení, člověk stál před krásným a silným zvířetem, které mu nyní patřilo. Přestával v něm vidět pouhou potravu. 

... začali koně vstupovat do služeb člověka a přizpůsobovat se mu. Zdroj: Samphotostock
... začali koně vstupovat do služeb člověka a přizpůsobovat se mu. Zdroj: Samphotostock

Snad vůbec poprvé se podařilo živého koně chytit národům sídlícím v oblasti horního Indu, přibližně před devatenácti tisíci lety. Zřejmě šlo teprve o pokus, první náznak či ojedinělý úspěch, neboť na skutečné zdomácnění a pracovní využití tohoto zvířete člověk musel čekat ještě velmi dlouho. Vykopávky prastarých tábořišť, zbylých po karavanách dávných poutníků a jejich zvířatech táhnoucích podél této řeky či po příslušnících botajské kultury ze severu Kazachstánu, potvrzují využívání koní k dopravě, avšak teprve z doby čtyř tisíc let před naším letopočtem. 

Autor článku: Zdeněk Mahler