Příroda nás měla ráda

05.12.2021

Jako lidé jsme planetu Zemi doslova zalidnili. Je nás na ní stále více. Děláme si nárok na prostor, vytlačujeme ostatní živočichy, ukrajujeme půdu pevnin, vytěžujeme podzemní zdroje, oteplujeme atmosféru. Co nám dává takové právo a takovou moc ? V čem se lišíme od ostatních živočichů ? V mnohém ne. 

Některá města se podobají lidským mraveništím. Zdroj: Samphotostock
Některá města se podobají lidským mraveništím. Zdroj: Samphotostock

Svět se podobá jednomu velkému "lidskému mraveništi". Už nás po něm chodí mnohem více jak 7 miliard lidí. V "genových konzervách" zoologických zahrad po celém světě a na pár posledních ostrůvcích ve volné přírodě tu společně s námi žije už ale jenom kolem 200.000 šimpanzů. Našich nejbližších příbuzných. Tedy více jak pětatřicet tisíckrát méně než nás lidí. 

Přestože jsme proti nim v drtivé početní převaze, liší se dva lidé mezi sebou pouze v 6 až 8 párech tzv. chromozómových bází (z těch jsou složeny geny - informace, dle nichž se vytváří celý "stavební plán" a podoba našeho organismu). Kdežto dva šimpanzi - v jejich pouze dvousettisícové populaci - se liší až v 21 párech chromozómových bází. Oproti lidem tedy v trojnásobném množství. Z čehož vyplývá, že jakožto lidský rod jsme v hemžící se skrumáži naší více jak sedmimiliardové populace až neuvěřitelně stejní a geneticky jednotvární.

Lidská populace téměr vyhynula

Tato naprosto ohromující skutečnost vyšla najevo teprve nedávno. Způsobila ji patrně jakási krize v dávném a složitém vývoji lidského druhu a jeho průchod jakýmsi těsným vývojovým hrdlem. Skutečně tedy hodně těsným. Vědecké studie prokazují, že lidská populace se z dosud neznámých důvodů zhruba před 190.000 lety doslova "smrskla" tak, že hrozilo úplné vyhynutí pro změnu jí. Takže my jsme to málem nepřežili a dnes jsme tady vlastně vůbec nemuseli být. To jsme tedy ale měli štěstí! Nakonec jsme to dokázali. Kudy však prochází hranice mezi člověkem a šimpanzem? Mříž klece zoologické zahrady jí rozhodně není.  

Šimpanzi jako tiší svědci. Zdroj: Samphotostock
Šimpanzi jako tiší svědci. Zdroj: Samphotostock

Co vše se odehrálo v rozhodující fázi dávné minulosti, když před více než šesti milióny lety sestoupili naši prapředci z větví stromů, pevně došlápli na rovnou zem a na ní krok za krokem začali chodit vzpřímeně? K mutaci kolika a jakých genů na spirále DNA uvnitř našeho těla při tom došlo a jak se to projevilo na fyzických a duševních vlastnostech našich předků? Právě toto je jeden z vůbec největších rébusů našeho světa. Navíc - navzdory tomu, že poslední společný předek člověka a šimpanze žil zhruba před 4,6 až 6,2 milióny let, téměř 99% dědičné informace máme se šimpanzi shodných!

Odpovědnost za dalšího našeho blízkého příbuzného. Zdroj: Samphotostock
Odpovědnost za dalšího našeho blízkého příbuzného. Zdroj: Samphotostock

Tato šokující podobnost blížící se sto procentům byla pádným důvodem k zamyšlení. A také k tomu, aby náš nejbližší příbuzný šimpanz byl zařazen na listinu organismů, jejichž genetickou informaci je třeba podrobně prozkoumat. Doslova ve vlastním zájmu. Krátce na to, konkrétně v roce 2002, byla washingtonskou univerzitou předložena verze téměř kompletní dědičné informace šimpanze (tzv. Whole Genome Shotgun). Rozluštění genomu tohoto zvířete vědci považovali za svou morální povinnost. Vůči lidstvu i šimpanzům samotným. Šimpanz je tedy naším příbuzným mnohem víc, než jsme si ještě donedávna mysleli. 

Teď už to víme jistě. Výsledky rozsáhlých výzkumů antropologů, paleontologů, etologů a biologů prokázaly, že s výsadním postavením nás lidí to ani zdaleka není takové, jak se původně zdálo. 

Člověk a šimpanz jako těsní příbuzní

Máme-li se šimpanzem téměř 99% shodné genetické výbavy, pak by nás nemělo překvapit, v kolika projevech se nám tento živočich tak podobá. Dokáže si vybavovat věci, které se staly v minulosti, stejně tak jako do budoucna postupovat podle jednoduchého plánu. Má určitý smysl pro humor, projevuje druhým soucit nebo sdílí jejich bolest. Maličké šimpanzí mládě dokáže z fotografií poznat svoji matku a ve spánku se mu na tváři roztahuje něžný úsměv.

Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy pak už neměl nervy.

Mark Twain (1835-1910) 

Ruku v ruce jsme s šimpanzem na cestě společným vývojem kráčeli skutečně hodně dlouho. Nakonec jsme však stanuli na osudové křižovatce. Uprostřed ní a v šeru dávnověku mezi námi vznikl jen minimální genetický rozdíl, a to o hodnotě 1,24%. Tato skutečně nepatrná genetická odlišnost však člověka poslala jiným směrem a od šimpanze jej jednou pro vždy výrazně oddělila. Umožnila mu suverénní používání řeči, jakožto předpoklad abstraktního myšlení. A reflexi vlastní existence. Za to všechno může pouhých 1,24%. Méně občas bývá mnohem více.  

Příroda nás měla a stále má ráda. Zdroj: Samphotostock
Příroda nás měla a stále má ráda. Zdroj: Samphotostock

Šťastná mutace

Navíc - abstraktní myšlení, řeč a schopnost používat symboly, včetně číslic a písmen - tedy největší výdobytky lidstva - nejsou podle názoru současných antropologů a genetiků výsledkem cíleného vývoje. Jsou patrně důsledkem jakési evoluční náhody či "omylu". Patrně je způsobily opět mutace. Teprve později se tyto šťastné chyby ukázaly jako nanejvýš užitečné. Představovaly totiž nezbytnou podmínku pro holé přežití. Proto se také v naší vývojové linii trvale prosadily. To jsme tedy ale zase měli štěstí!

Člověk je opice, která proklouzla cenzurou. 

Gabriel Laub (1928 - 1998)

Příroda nás tedy měla ráda a my bychom za to za všechno měli mít rádi ji. Další klikatá cesta už jen našeho samostatného vývoje pak měla pozoruhodné dopady na funkce lidského mozku a postavení člověka na světě. Ačkoli malí, slabí, holí a nevybavení žádnými přirozenými zbraněmi či účinnými obrannými schopnostmi, jsme planetu Zemi ovládli. A to právě a jen a pouze díky svému mozku

Autor článku: Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat

Máchův kraj

19.02.2022

Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...

Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...

Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...