Svět viděný z koňského hřbetu

12.12.2021

Povodí Indu či sever Kazachstánu nebyly jedinými oblastmi zdomácňování koně. Svědectví o tom, že přiblížení plachých koní k lidským obydlím a jejich zkrocení se zřejmě podařilo na několika místech téměř současně, rychle následovala. 

Všechny střediska zdomácnění koní se nalézají na východě. O zkrocení těchto divokých, nespoutaných běžců se postaraly starověké asijské národy, nepochybně příslušníci primitivních stepních kmenů, jejichž jména se nikdy nedozvíme. Od drsného lovu koní postupně přecházeli k jejich držení. Nebyli už bez chovatelské zkušenosti - bezmála šest tisíc let už žil při jejich obydlích pes a téměř dva tisíce let se na svazích asijských pohoří pod lidským dohledem tiše pásla stádečka ovcí a koz. Své tisícileté soužití s člověkem měl v tu dobu za sebou už i skot a prasata.  

Domestikace v nedozírných stepích

Plachý kůň tedy přichází na řadu jako poslední a na rozdíl od jiných domácích zvířat jej domestikace tolik nezměnila - po celá tisíciletí si uchoval mnoho původních vlastností.

S koněm začal člověk lépe a rychleji překonávat velké vzdálenosti a poznávat nové světy. Zdroj: Pixabay
S koněm začal člověk lépe a rychleji překonávat velké vzdálenosti a poznávat nové světy. Zdroj: Pixabay

Jedna z významných domestikačních oblastí koní se prostírala v travnatých, azovských stepích. V jejich rovinách a řídkých lužních lesích sídlili lidé prastaré kultury Sredni Stog. Zanechali po sobě malá, avšak hmatná svědectví o využití koně pro svoji potřebu - archeologové zpod povrchu země vytáhli a očistili kousky opracovaných kostí a parohů, v nichž rozpoznali části primitivní koňské uzdy. Z hlubokých tmavých hrobů této tajemné kultury vynesli na světlo i koňské lebky a po více jak šesti tisíci letech je podrobili pečlivému zkoumání. Zuby vyšetřené pod elektronovým mikroskopem nesly jasné stopy působení provazů a pevných částí, tedy jakýchsi prvních udidel. 

Ve stepích se koně rodili i umírali. Zdroj: Unsplash
Ve stepích se koně rodili i umírali. Zdroj: Unsplash

S domestikací koně, mnohem složitější než u jiných zvířat, dochází k zásadnímu převratu. Jeho ovládnutí mělo doslova světodějný význam. Do té doby si člověk v otevřeném prostoru krajiny připadal zanedbatelně malý, nemohoucí a osamocený. Na hřbetě koně však jeho sebevědomí rázem stouplo, před jezdcem se otevřely dotud nedosažitelné dálky, ve kterých může určovat směr a rychle objevovat nová místa. Ke svým schopnostem a inteligenci člověk přiřadil sílu, rychlost a vytrvalost koně. Získal tak ohromnou převahu. Kůň ho seznámí s kontinenty, pomůže mu vybudovat mocné říše, otevře člověku cestu k bohatství, blahobytu a moci. Lidská civilizace a kultura se rozjíždí na koňském hřbetu. Cena stepního zvířete pro kočovné národy rázem stoupla, jeho vlastnictví a ovládání se mezi kmeny rychle šířilo. Člověk a kůň tak vykročili již nikoli proti sobě, ale spolu, bok po boku. 

Kočovníci

Jakkoli jsou tyto staré středoasijské kultury pro poznání domestikace velice důležité, mnoho stop po sobě v dávných dějinách lidstva nezanechaly. V rozsáhlých prostorách bez hranic kočovaly se svým nevelkým majetkem z místa na místo, nebudovaly rozsáhlé stavby z kamenů a cihel jako usedlé zemědělské národy. Pro křehkost a neskladnost na svých dalekých a nepohodlných cestách nepoužívaly ani keramiku, pro dnešní archeology jeden z nejdůležitějších nástrojů poznání. Veškerá kultura těchto kočovníků byla snadno přenosná a slovesné umění se předávalo z generace na generaci. Síla těchto tradic byla tak velká, že vydržela po celá staletí.  

Pevná půda nekonečných plání pod nohama a klenba modré oblohy nad hlavou - to byl skutečný domov kočovníků a stepních národů. Díky takovému životnímu stylu se stali na koních doslova závislými. Zdroj: Samphotostock
Pevná půda nekonečných plání pod nohama a klenba modré oblohy nad hlavou - to byl skutečný domov kočovníků a stepních národů. Díky takovému životnímu stylu se stali na koních doslova závislými. Zdroj: Samphotostock

Kočovníci žili se zvířaty a ze zvířat - skot, ovce, kozy a koně tvořili veškerý jejich čtyřnohý a s nimi pochodující majetek, který navíc sloužil jako dopravní prostředek, živá potrava i surovina pro výrobu nezbytných předmětů. Zruční řemeslníci zásobovali své kmeny výrobky z měkké poddajné kůže, lehké plsti, skladného textilu a kostí. Po sobě tito nomádi zanechávali pouze stély, náhrobky a mohyly ve stepích, táhnoucích se od Krymu až po Altaj. Masivní, zručně opracované kameny, ošlehané větry a bičované dešti staletí, a hluboké hroby pod nimi dnes podávají jediná svědectví o kultuře těchto záhadných obyvatel stepí. A o mimořádném významu koně, jejich vřelém vztahu a úctě k němu. Vážené osoby se obřadně ukládaly do hrobu společně se svými oři, věčně zmrzlá půda Altaje dodnes uchovala dokonale mumifikovaná těla lidí a koní.

Záhadní Skytové

Nomády, jejichž domovem byla širá step a nebe nad hlavou, byli i málo známí obyvatelé černomořských stepí - Skytové. Přitáhli pravděpodobně ze Zakavkazska a nekonečnými pláněmi putovali na malých konících s veškerým svým majetkem.  

Skytský jezdec se vším, co potřeboval -  rychlým koněm pod sebou, smrtonosným lukem v ruce a věrným loveckým psem po boku. Zdroj: archiv autora
Skytský jezdec se vším, co potřeboval - rychlým koněm pod sebou, smrtonosným lukem v ruce a věrným loveckým psem po boku. Zdroj: archiv autora

Uvnitř hradby z koňských těl hnali stáda ovcí a koz, obydlím pro ně byly vozy tažené voly. Na svých zastávkách ve stepi zakládali ležení, páchnoucí pálícím se zvířecím trusem a kumysem, zkvašeným kobylím mlékem. Skytové pili koňské mléko, jedli koňské maso, oblékali se do koňské kůže - jejich spjatost s koňmi byla dokonalá. Byli nejskvělejšími chovateli mezi národy a kulturami starověku, nevyrovnatelnými jezdci a lučištníky, pro lov přímo ze sedla si již navíc cvičili dravé ptáky. Na hřbetech koní doslova žili, jejich stehenní kosti nesou známky ploché osifikace jako následek soustavného ježdění na koni. Antropologové začali tyto jevy nazývat "jezdeckými kostmi". Jakkoli koně pod jezdci často až neuvěřitelně strádali, podávali výkony až na samé hranici svých sil a v bitvách byli obětováni, u těchto obávaných kočovníků patrně dosáhli svého vrcholu. Vztah jezdce ke svému koni byl neobyčejně úzký, plný porozumění a vědomí hodnoty zvířete. Ty se odrážely i v lidové slovesnosti a tvorbě Skytů. Dlouhé noci kolem táborových ohňů byly vyplněny legendami a bájemi o koních, vyprávěním bez konce a oslavnými či tesknými písněmi.

Kůň byl pro stepní národy doslova vším. Zdroj: foto autor
Kůň byl pro stepní národy doslova vším. Zdroj: foto autor

Kůň byl pro ně "darem nebes" a jeho krocení nejváženějším zaměstnáním skytských mužů. Kůň byl nejcennější součástí jejich majetku, dostávalo se mu tolik péče, kolik mu nomádi v drsných podmínkách jen mohli dát.

Autor článku: Zdeněk Mahler