Mezi vinicemi někdejších králů, hustě porůstajícími svahy kraje Bordeaux, a pohořím Massif Central neboli Francouzským středohořím, stranou od rušného světa, leží prastaré a dlouho opomíjené regiony Limousin, Dordogne a Quercy. Jakmile do nich člověk vstoupí, podmaní si jej rozlehlými, sytě zelenými loukami se stády dobytka, táhnoucími se vysoko k modravé obloze, dýchne na něj teplo Sluncem vypálených skal, vůně lesů, seschlého dřeva krovů i chlad kamenných světnic. Čas se náhle zpomalí. Ty kraje prošly v hloubi staletí podobným osudem. Každý však má své jedinečné kouzlo - typickou krajinu, atmosféru, obyvatele a s nimi i jejich pohostinnost. A výtečnou kuchyni připravenou z toho, co kraj po staletí dával a své lidi poctivě živil. Není toho málo.
Poklidný zemědělský kraj, travnaté stráně posázené statnými těly rezavého skotu, mezi nimi bílé obláčky ovcí. Panorama jak z obrazů vlámských malířů doplňují středověké tvrze, hrady a kostelíky.
Zádumčivost se tu snoubí s laskavostí matky přírody, paměť krajiny se světlem slunečních paprsků prosvěcujících každý nový den. To je typický obraz francouzského venkova kraje Limousin.
Historie Limousin sahá až do období bájných Keltů, přesněji jejich kmene Lemoviců. Ti tento kraj obývali, podle nich také získal své jméno. Ještě než území vyklidili dobyvačným Římanům, stačili zde vytvořit kmenové sdružení (tzv. civitas) Galie. Odkaz Římanů tu pak přetrvával celá tisíciletí. Až do sedmdesátých let minulého století se totiž ve zdejších venkovských oblastech mluvilo prastarým románským jazykem, tzv. okcitánštinou. Několik slábnoucích okcitánských dialektů se v kraji Limousine ozývá i dnes.
Území kraje patří k nejméně zalidněným v celé Francii, a to díky své izolovanosti, drsnějším podmínkám (kruté zimy ve vyšších polohách vynahrazují podstatně příjemnější, teplá léta) a zemědělskému charakteru. Téměř třetina zdejších, především mladých obyvatel odešla do měst či vesnic, ležících alespoň na okrajích celé oblasti. V malebném, avšak odlehlém venkovském středu tak zůstali jen ti nejvěrnější. A ti se v duchu tradic svých předků věnují opět zemědělství.
Více jak třetinu rozlohy kraje zdobí stálé, přirozené pastviny se svobodně se pasoucími stády limousinského skotu a ovcí. A pokud zdejší farmáři na občasných polích vypěstují obilí, brambory či jiné rostliny, stejně je většinou podají svým zvířatům. Plody svého hospodaření - vynikající sýry, na mnoho způsobů upravené maso, ovoce, mošty a cidre, sušené hřiby z lesů, maliny, pečené kaštany, ořechy, ale i keramiku, smaltované nádobí či výrobky z kůže - pak svážejí na provoněná a Sluncem vyhřátá náměstí středověkých měst svého kraje, aby je tu v neopakovatelné atmosféře pouličních trhů všem nabídli.
Dějiny se však do kraje Limousin vryly i mimořádně krutým způsobem. V sobotu 10. června 1944 vjely do zdejší vesnice Oradour-sur-Glane, jejíž obyvatelé byli nařčeni z odbojové činnosti, početné jednotky německé SS a téměř všechny vesničany vyvraždily. Během jediného dne tu zahynulo 642 osob, z toho 205 dětí. Přežila pouze jedna žena a pět mužů. Oradour-sur-Glane již nikdy nebyl obnoven a trosky ohořelé vesnice tak pietně slouží jako věčný památník.
Departement Dordogne, či jak Francouzi raději říkají Périgord, nejvíce proslavilo lidstvo samo. Doslova. Oblast je totiž jednou z kolébek pravěkého člověka a údolí protékající řeky Vézére místem prvního obydlení Evropy neandrtálskými a cromagnonskými lovci. Ti zde po sobě zanechali skutečné poklady.
Řeka Vézére je jako náhrdelník, na který jsou navlečeny korálky mnoha unikátních pravěkých jeskyní či jiných objektů, obývaných našimi dávnými předky. La Roque St.-Christophe, devět set metrů dlouhá řada převisů a jeskyní, které před více jak 50.000 lety sloužily neandrtálcům moustérienské kultury, oblast Les Eyzies de Tayac s jeskyněmi Abri Pataud (poskytovala úkryt cromagnonskému člověku po dobu 15.000 let), Grotte de Front de Gaume (jeskyně s 230 kresbami z doby před 14.000 lety), Grotte des Combarelles s rytinami zvířat starých 12 až 14 tisíc let, Abri du Cap Blanc, v této oblasti nejrozlehlejší Grotte de Rouffignac s 250 nádhernými rytinami a malbami či jeskynní vesnice Village Troglodytique de la Madeleine.
Snad nejvýznamnější jeskyně však byla objevena poblíž malého městečka Montignac. Jmenuje se Lascaux. Stěny jejích chodeb pokrývá na 150 barevných vyobrazení a více než 15.000 skalních rytin tehdy lovených zvířat (jelenů, koní, turů a bizonů), tedy z doby mladšího paleolitu a 15 až 30 tisíc let před naším letopočtem. Zřejmě se jednalo o posvátné místo, které sloužilo k provádění pravěkých rituálů.
Pohlednice z krajů Limousin, Dordogne a Quercy. Zdroj: foto autor
Dordogne - to však nejsou pouze jeskyně pravěkého člověka. Kraj je skutečnou encyklopedií lidských dějin. Z množství kamenných, opevněných vesnic (tzv. bastid, např. Beaumont-du-Périgord se zbytky hradeb a nádhernou středověkou branou), hradů (mezi nejznámější patří Beynac-et-Cazenac), tvrzí a pevností, postavených za Stoleté války ve 14. až 15. století, tu dýchá skutečný středověk. Chrabrých rytířů i osvícených renesančních osobností.
Dordogne je opravdovým a zemitým francouzským venkovem. Je provoněný svými specialitami - lanýži (truffe noire du Périgord), prodávanými na zdejších trzích od prosince do února, kachnami na nejrůznější způsoby (confit nebo foie gras), paštikami či vlašskými ořechy. V Périgordu se pěstují ty nejkvalitnější, s hrdostí označené svým původem (AOC) a hospodyně je po generace zapékají do místně vyhlášeného a gurmány vyhledávaného ořechového koláče.
Quercy je rozlehlá a vyprahlá vápencová plošina zbrázděná kaňony řeky Lot a jejími přítoky, porostlá starobylými, křivolakými duby a těmi nejlepšími vinicemi kraje. Vápencová hornina tu také od nepaměti sloužila jako odolný stavební materiál pro místně typické bílé budovy.
Území táhnoucí se od města Rocamadour na severu až po St.-Cirq-Lapopie na jihu pokrývá malebná přírodní rezervace Parc Naturel Regional Causses du Quercy. Je stejně bohatá nad zemí jako pod ní. Hluboké propasti a četné jeskyně Gouffre de Padirac propojené splavnými vodními cestami otevírají tajemný a okouzlující, dotud netušený svět pod povrchem země, příznačně nazývaný "podzemními Benátkami".
A komu by nestačil pestrý svět přírody na povrchu či v podzemí, může vzhlédnout vysoko k obloze. Přímo v centru parku, na ploše asi třiceti kilometrů čtverečních, lze obdivovat "nejčistší nebe Francie". Tento kousek světa a oblohy nad ním se totiž vyznačuje nejnižším světelným znečištěním v zemi a je skutečným rájem pro všechny milovníky astronomie.
Stejně tak jako Dordogne (Périgord), je i oblast Quercy známa svou jedinečnou kuchyní, ve které dominují kachní speciality - játra foie gras s osmahnutým máslovým jablkem nebo hruškou a skleničkou dezertního vína Sauternes, canard aux cépes neboli kachna na houbách a červeném víně s kousky anglické slaniny (lardons) či gésiér confits en salade, kousky kachního masa na listovém salátu. A k tomu vše na Slunci vyzrálá červená vína odrůd cabernet savignon, cabernet franc či merlot z oblasti Bergerac nebo černá vína z Cahors, která znali už staří Římané.
Limousin, Dordogne a Quercy - to jsou skutečné klenoty sladké Francie ...
Autor článku a fotografií: Zdeněk Mahler
Z původních staroiránských koní chovaných v tisícihlavých stádech v "krajině koní" Persii, v rovině Nisai, začal vznikat další v dlouhé řadě zázraků, které člověku soužití s koňmi přineslo. Ze staroiránských předků vzešlo jedno z vůbec prvních plemen koní, a to hned plemeno pohádkově krásné a půvabné. Zároveň však uzavřené a plné tajemství, s...
Zdálo se, že u starobylých národů kůň dosáhl svého vrcholu a nemohl stoupat výš. Jako by se už nemohlo stát nic výjimečnějšího, jako by už nikdo nic nemohl očekávat. A právě tehdy se stal další v řadě zázraků, které člověku jeho vztah ke koni přinesl. Počátek byl spíše dílem náhody, k pokračování došlo pod tlakem náboženského fanatismu a výsledek?...
Pouštní jezdci pronikli napříč celou severní Afrikou a na lodích se přeplavili přes úzký Gibraltarský průliv. Své odevzdané koně pak hnali suchým vnitrozemím dnešního Španělska na sever, k úpatí vysokých Pyrenejí. Žhavou arabskou invazi dvěma kontinenty se podařilo zastavit až roku 732 bitvou u Poitiers.