Morální inteligence - důstojnost

05.12.2021

Jako skála pevným a nerozbitným kamenem morální inteligence je důstojnost. Toto ryzí slovo pochází z latinského "dignitas" a vyjadřuje rovněž vznešenost. Důstojnost patří k nejzákladnějším hodnotám samotné lidské existence - a současně se považuje za vůbec nejvyšší hodnotu související s kvalitou života. Podle Listiny základních práv a svobod jsou proto všichni lidé svobodní (nebo by alespoň měli být) a rovní si (to také) v důstojnosti a právech.

Jinými slovy - všech lidí je nezbytné si vážit rovným dílem. Každý člověk bez rozdílu pohlaví, věku, statutu, národnosti, barvy pleti či vyznání má právo na život, na ochranu zdraví a důstojné zacházení. A na to, aby byla zachována jeho čest, dobrá pověst a aby bylo chráněno jeho jméno.  

Slovo důstojnost pochází z latinského "dignitas" a vyjadřuje také vznešenost. Zdroj: Samphotostock
Slovo důstojnost pochází z latinského "dignitas" a vyjadřuje také vznešenost. Zdroj: Samphotostock

K důstojnosti také patří, že každému člověku je dopřána svoboda myšlení a názoru a spolu s ní má být respektováno i jeho soukromí. Každý člověk - jako jedinečný jednotlivec - má mít dle tohoto stavebního kamene morální inteligence navíc primát nad společností a nad státem. Lidská důstojnost by tedy měla být jako nejvyšší princip bezpodmínečně respektována a chráněna a žádným jiným hodnotám či právům by se neměla podřizovat.

Je snadné myslet, nesnadné je jednat. Jednat podle svých představ, to je jedna z nejnesnadnějších věcí na světě.

 J.W. Goethe  (1749-1832)

Jaké formy důstojnosti je nutné rozlišovat se v roce 2003 se zdarem pokusil formulovat projekt "Důstojnost a starší Evropané". Definoval čtyři formy, natolik základní a logické, že by měly platit nejen pro Evropu, avšak pro lidstvo celého světa. 

Formy důstojnosti

Za prvé - důstojnost lidské bytosti jako naprostý, neoddiskutovatelný základ důstojnosti jako takové. Podobáme se malé zahrádce, která kvete a zraje po celý život. Vstupují do ní jiní lidé, kteří ji obdělávají a zavlažují svojí úctou a uznáním. Ty pak vyzrají ve sladké plody v podobě naší sebeúcty a respektu. Takové laskavé zahradníky, tedy citlivé a ohleduplné lidi kolem nás, tolik moc potřebujeme. Důstojnost lidské bytosti se tedy týká lidství jako takového a jeho cenných, nezaměnitelných hodnot. Je proto nikdy, nikým a ničím nezcizitelná. 

Na důstojnosti lidské bytosti je důležité pracovat odmalička. Zdroj: Samphotostock
Na důstojnosti lidské bytosti je důležité pracovat odmalička. Zdroj: Samphotostock

Za druhé - důstojnost osobní identity souvisí s celoživotní identitou člověka, kterou v mnoha fázích svého života, a často i pracně, hledáme. Hledáme a se střídavými úspěchy i nacházíme. Sebeúctu, schopnost vážit si sebe sama, věřit si, pevné vědomí vlastního "já" a schopnost se s takovým já začlenit do širší společnosti. Hledáme a snad i nacházíme pravdu o tom, "kdo jsme, odkud a kam kráčíme a proč". Jaký je smysl našeho života a jeho naplnění. Hledáme a snad i nacházíme své vlastní místo na tomto světě. 

Za třetí - důstojnost mravní síly stojí pevně na základech obecně platných či osobně vyznávaných mravních zásad. A ochotě a schopnosti se jich držet. To však nebývá jednoduché. A jednoznačné. Tato důstojnost totiž bývá proměnlivá. Její stálost (anebo také nestálost) závisí na tlacích, které na jednotlivce vytváří okolí. A samozřejmě také na schopnostech jednotlivce těmto tlakům (jsou-li nežádoucí) odolat. Patrně odtud pochází známé rčení, že "nejlépe člověka poznáme v těžkých a krizových situacích".

Raději do hrobu sám, než pohrobit své dobré jméno

 Tuvinské přísloví   

A za čtvrté - důstojnost zásluh se odvíjí od dosažených, společensky uznávaných zásluh a také od sociálního postavení (či funkce), kterého díky takovým zásluhám člověk dosáhne. Davy však bývají kruté a jejich přízeň nestálá. Není-li již pro ně daná osoba důležitá, lidé se o ní přestávají zajímat, význam jejího společenského postavení pomíjí a nezřídka upadá v zapomnění. Jak nevděčně a bolestně potom znějí výroky typu "je za zenitem", "už to není on", "patří do starého železa" či "kdysi býval dobrý, ale to už je minulost"... 

Zdá se, že tím společným a správným klíčem k odemčení zámků všech čtyř forem důstojnosti je - úcta. Ta totiž vyjadřuje náš vztah jak k sobě samému, tak k jiným lidem. Vyjadřuje, jak si sami sebe a těch druhých ceníme. Umět se vůči druhému chovat s úctou však může být v praxi mnohem těžší, než se na první pohled zdá. Zvláště ve vztahu k těm lidem, kteří vyžadují značnou dávku trpělivosti a ohleduplnosti - k dětem, starším, nemocným či nemohoucím lidem.

Lepší jed pravdy nežli med křivdy. 

 Turkmenské přísloví    

Potlačit nebo dokonce zničit sebeúctu druhého je snadné a rychlé. Neúcta a tím nerespektování důstojnosti druhého se rovná zmáčknutí spouště střelné zbraně těžkého kalibru. Bez úkrytu, skrupulí a výčitek svědomí. Nerespektování důstojnosti osobní identity (tedy vědomí vlastního já), ztráta respektu a sebeúcty, tváře či znevážení smyslu života totiž může vést až sebevražedným koncům. 

Neúcta

Kolik takových duševních atentátů a vražd se dnes a denně mezi námi - na ulici, v práci, za volantem, v příbuzenstvu - bezdůkazně a beztrestně uskuteční? Nepočítaně. Místo srdce čistým průstřelem utrpí duše. Atentáty z nerespektování důstojnosti přitom začínají poměrně nevinně - stačí totiž pouhé nevhodné oslovování ("babi", "frajer", "mládě", "stará"), lakonické pozdravy ("dobrej", "čau", "nashle") či nevhodná mluva ("dík", "přání?" nebo tzv. "elderspeak" - ponižující způsob mluvení se starými lidmi jako s malými dětmi).

Kolik projevů neúcty si za svůj život vyslechla ? Zdroj: Samphotostock
Kolik projevů neúcty si za svůj život vyslechla ? Zdroj: Samphotostock

Pokračují zcela běžným skákáním do řeči, při kterém aktér nedělá nic méně, než že se na druhém dominantně prosazuje. Nerespektuje jej a navíc mu krade nejen slova a myšlenky, ale i hodnoty. Úderem každého takového skočení do řeči totiž zabíjí jeho osobnost. Zvlášť bolestivé to je, když hovořící naléhavě potřebuje být vyslyšen a pochopen. Všichni přece chceme, aby nás ti druzí brali a uznávali.  

Ve chvílích, kdy bychom potřebovali, aby nám někdo věnoval svůj čas, pozornost nebo dokonce nám poskytl pomoc, se setkáváme s nezájmem a přezíravostí. Jako osoby tedy někomu nestojíme za to (časté odvolávání schůzek se slovy "máme teď jiné priority" nebo "na to vaše jsme se ještě nedostali, zavolejte zase za čtrnáct dní" apod.). Jinými slovy - "jste béčko, céčko nebo dokonce ještě něco horšího". Ono nevyřčené "jako člověk pro nás nejste důležitý" je tak venku. Vražda spáchána a dokonána.

Další zaručenou ranou do vazu je pomluva. Bavíme-li se o někom, jakou část rozhovoru věnujeme pochvalám daného člověka? Velmi malou. Přesněji - pouhou třetinu. Zjistilo se, že zbylé dvě třetiny běžného rozhovoru lidé tráví klepy, drby, kritikami a pomluvami.

"Počkej, něco ti o něm povím. To bys´ do něj neřekla ..." Zdroj: Samphotostock
"Počkej, něco ti o něm povím. To bys´ do něj neřekla ..." Zdroj: Samphotostock

Pomluva

Proč to děláme? Často proto, abychom se mstili. Alespoň tedy slovně a za zády toho dotyčného. A ulevili tím svému hněvu a slabosti. A co víc - do svých intrik se přitom snažíme zatáhnout druhé, abychom si je pojistili a "kdyby něco", měli je na své straně. Pomlouváme i proto, že usilujeme o vlastní morální převahu ("je to takhle", "musíš se na to dívat tak a tak", "jen my máme pravdu"...). Za vítanou bernou minci přitom nezřídka využíváme i informaci, o jejíž pravdivosti zase tak moc přesvědčeni nejsme. Ale hodí se nám, zkrátka.

Pomlouváme i proto, abychom se na druhých udělali hezkými. Distancujeme se přitom od nich a jejich chování s tím, že my bychom "to teda neudělali", tak hluboko neklesli a afektovaně, s vnitřním potěšením přitom předstíráme své rozhořčení. O druhých rádi mluvíme také z dalšího dobrého důvodu. Abychom raději nemuseli mluvit o sobě. A pomlouváme i z nudy. Do vlastních životů přitom vnášíme rozruch z výstřelků jiných, kteří tomu chtě (často dokonce ochotně) nebo také nechtě zavdávají příležitost. Z toho pak dobře žije bulvár. Zkrátka - "máme roupy".

Dobré svědomí je lepší než tisíc svědků. 

 Plautus  (254-184 př.n.l.) 

Pomluva je tedy velmi zrádný nástroj, kterým dokážeme druhého člověka poměrně rychle zbavit jeho důstojnosti. Často dokonce tak, že se mu již nenavrátí. Lidé jsou totiž velmi konzervativní a jen těžko mění názor na někoho, na koho si jej již jednou vytvořili. A když už pozitivní stránky druhých přehlížíme (a to tedy přehlížíme), pak bychom při šíření kritických informací měli projevovat ohleduplnost a slušnost. Jenže ty se nám obvykle nehodí.  

Neochota odpouštět je traumatem i pro toho, kdo odpouštět nedokáže. Zdroj: Samphotostock
Neochota odpouštět je traumatem i pro toho, kdo odpouštět nedokáže. Zdroj: Samphotostock

Jedem, který jemné tkáně důstojnosti postupně stravuje, je neochota odpouštět. Je častým a tíživým traumatem pro toho, kdo odpouštět navíc nedokáže.

Neochota odpouštět

Takový člověk v sobě zarputile živí pocit křivdy, kterým domněle získává morální převahu. Zdráhá-li se totiž někomu odpustit, zpravidla se tím snaží převahu získat. Ta však bývá falešná, neboť je nad člověkem, před nímž se sám cítí bezmocný. Jediné, v čem tedy nad ním může mít navrch, je zachovat si svou zlost.

Současně s ní nabývá iluzorního dojmu, že druhého trestá. Nedokážeme-li odpustit, stáváme se však obětmi sebe samých. Zlost, zášť a nenávist, které v sobě živíme, nás infikují, tíží a postupně stravují. Věčně nespokojení a naštvaní lidé jsou nešťastní, nesvobodní a stále srážení. Svou vlastní temnou silou. Proč bychom tedy druhým měli odpouštět? Odpuštění vyjadřuje víru a dodává úlevu a naději. Že chybu lze napravit a polepšit se. A také ochotu k tomu poskytnout tolik očekávanou příležitost.  

Odpuštěním také dáváme najevo, že jsme si vědomi hodnoty druhých lidí. Sdělujeme jim, že jsou pro nás důležití. A že chceme, aby náš vztah pokračoval. Navíc - když je nám odpuštěno, zbavujeme se tlaku, že musíme být dokonalí. Druzí nám tím dávají najevo: "Jste pro nás přijatelní a cenní právě takoví, jací jste." Tak tedy - "co se stalo, to se stalo". Na tom stejně nemůžeme moc změnit. Co však můžeme (a měli bychom) změnit, jsou důsledky, které to na nás mělo. I zde platí známé rčení o tom, že "chybami se člověk učí".

Ne síla pamatovat si, ale síla zapomínat je nezbytnou podmínkou naší existence.

Scholem Asch  (1880-1957)

Umět odpouštět na straně jedné a umět se omluvit na straně druhé. To je také velké umění. Mnozí z nás totiž považují přiznání viny a následnou omluvu za potupu, porážku a společenskou degradaci. Proto se raději neomlouváme. Máme také pocit, že pokud bychom tak učinili, ten druhý získá navrch. A cítíme se ohroženi. Co kdyby ten druhý našeho kroku zneužil a obrátil to proti nám? Naše společenská pověst by tím utrpěla ještě víc. Tak. Hledáme proto nejrůznější důvody a ospravedlnění, proč jednáme tak, jak jednáme. A v každém případě se snažíme dokázat, že jsme při tom všem vlastně dobří lidé. Raději než se omluvit se tedy budeme všemožně vymlouvat. Odmítáme tím přijmout odpovědnost za své vlastní jednání.  

Omlouváme-li se - skutečně a upřímně (tedy ne "jen na oko") - musíme druhým nabídnout více než jen pouhou slovní omluvu. Obvyklá a neustále se opakující věta "já se strašně moc omlouvám" vyzní falešně a lacině, pokud není následována rychlou nápravou. To je důležitá tečka za upřímně míněnou omluvou. Kolik omluv jsme si však již vyslechli (často od jedněch a těch samých lidí) a k naplnění nápravy vůbec nikdy nedošlo (nebo jen zřídka kdy či pozdě).

Říká se, že dobrá rada je drahá. A ještě dražší je dobrá rada dobře podaná. Umět poradit totiž zdaleka není tak jednoduché a samozřejmé, jak by se na první pohled zdálo.  

Dobrá rada ? Využití moudrosti a ušlechtilosti, o kterou je někdo ochoten se podělit. A navíc snaha svou radou posílit důstojnost druhého. Zdroj: Samphotostock
Dobrá rada ? Využití moudrosti a ušlechtilosti, o kterou je někdo ochoten se podělit. A navíc snaha svou radou posílit důstojnost druhého. Zdroj: Samphotostock

Dobrá rada drahá  . . .

Neumíme-li to, důstojnosti opět zasadíme hluboké a bolavé rány. Podvědomě totiž rady odmítáme jako cosi ponižujícího. Vracely by nás o mnoho let nazpátek - do postavení dítěte, které se teprve učí. Z takového postavení jsme se však už dávno vymanili a nyní chceme být moudří, sami sebou a také nezávislí. Nechceme, aby nám někdo říkal, co máme nebo dokonce musíme dělat. Ochota dobrou radou druhému pomáhat jde však proti tomu. Často proto, že nebývá upřímná.

V takovém případě se totiž rádce svou chytrostí a zkušeností na toho druhého rád vytahuje, ukazuje mu, jak je dobrý nebo o kolik je lepší, ponižuje jej ("kdybys´ to udělal jako já", "nechci ti radit, ale ...", "mně se vždycky vyplatilo", "na to jsem si přišel sám", "možná by bylo lepší ..., ale to záleží na tobě"), dělá z něj hlupáka nebo si s dotyčným dokonce vyřizuje staré účty.  

O co tedy v udílení dobře míněné rady ve skutečnosti jde? Nebo lépe řečeno mělo by jít. V podstatě o využití moudrosti, o kterou je někdo ochoten se v dobrém úmyslu podělit. Vždy by se však při tom měl snažit svou radou posílit důstojnost toho druhého. A ubezpečit jej, že už tak je dost dobrý a hodnotný. Měl by mu také dát na vědomí, že je s ním.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler